Panther byl nejvýkonnějším tankem války a na bojišti těžko hledal konkurenci. Přesto ani on nebyl dokonalý a celá řada technických problémů ho srážela na kolena.
Německá Panzerwaffe na počátku války patřila k nejlépe vyzbrojeným a organizovaným složkám nacistického Wehrmachtu. Díky skvělému výcviku a koordinaci si dokázala poradit i s modernějšími a silnějšími tanky nepřítele, jako byla například francouzská Somua S-35. Po porážce Francie a tažení na Balkán narostlo sebevědomí Němců do nebe. Tažení proti SSSR mělo být pro jejich tanky sobotním výletem.
T-34/76 šokuje německou armádu
Jenže situace nedopadla tak, jak Němci očekávali. V Sovětském svazu se vedle tisíců starších tanků setkali němečtí tankisté s těžkými tanky KV a vynikajícími středními T-34/76. Byl to pro ně skutečný šok. Oba stroje překonávaly německé o několik řádů a zastavovala je často jen dezorganizace a panika v řadách Rudé armády, špatný výcvik ruských osádek nebo nasazení protiletadlových kanónů ráže 88 milimetrů.
Pokud by se Sovětům podařilo v prvních dnech po napadení zorganizovat nasazení svých moderních tanků, a především zajistit jim dostatečnou logistickou a dělostřeleckou podporu, mohla se operace Barbarossa odvíjet jinak. Velení Wehrmachtu se rozhodlo řešit situaci urychleným přezbrojením starších tanků Panzerkampfwagen III dlouhým kanónem 5 cm KwK 39 L/60 a Panzerkamfwagen IV novým kanónem KwK 40 ráže 75 milimetrů, nejdříve L/43 délky 43 ráží, později delším kanónem L/48. Bylo ale jasné, že je to dočasné řešení.
Wehrmacht proto na podzim roku 1941 vytvořil speciální komisi, jež by po prozkoumání ruských T-34 stanovila požadavky na nový německý tank, který by se minimálně T-34 vyrovnal. Vývoj nového tanku začal na konci roku 1941. Prototypy měly vyrobit dvě firmy – Daimler-Benz a MAN. Koncepce obou firem byla velmi odlišná. Daimler zhruba okopíroval sovětský T-34, včetně dieselového motoru a umístění věže. Hitlerovi se líbil více než stroj firmy MAN, která se inspirovala u T-34 pouze skloněným pancířem, jinak šlo o zcela novou koncepci.
Hitler proti Guderianovi
Legendární Heinz Guderian, člen výběrové komise, chtěl, aby nový tank měl co nejlepší pohyblivost v terénu a hmotnost nejvýše 30 tun. Do celé věci se ovšem zapojil největší „odborník“ Adolf Hitler. Ten ve svém megalomanství prosazoval co nejsilnější pancíř. Kvůli vyhovění požadavkům vůdce vážil stroj 44 tun. Dne 11. května 1942 komise vybrala projekt MAN a 4. června 1942 byla zahájena výroba prototypu VK 3002 (M).
Po zkušenosti z ruského podzimu a zimy 1941 nesměl tank uváznout v blátě či sněhu. Proto MAN vyvinul pro tank široký pás a zcela nový závěsný systém kol. Ten byl založen na zdvojených torzních tyčích se čtyřmi tlumiči uvnitř trupu. Panther byl díky tomuto systému za jízdy velmi stabilní. Překrývající se kola ve čtyřech řadách rozkládala váhu tanku rovnoměrně na celou šířku pásu a kryla korbu před zásahem. Na druhou strany to byl systém drahý, složitý a případná oprava přímo na bojišti byla téměř nemožná.
Srdcem prvních 250 Pantherů byl benzínový dvanáctiválec Maybach HL 210 s výkonem 650 koní. Ten měl hliníkový blok a byl poměrně složitý na výrobu. Proto byl u pozdějších verzí nahrazen Maybachem HL 230, který byl z šedé litiny. Robustnější motor však nebyl na škodu, neboť měl i větší výkon 700 koní. Stejný motor používal i Tiger. Vzhledem k tomu, že Panther byl o 13 tun lehčí, byly jeho výkony daleko lepší.
Bez pravých úhlů a s ultimativní zbraní
Panther měřil 6,87 metru (s kanónem 8,6 metru), na šířku měl 3,27 metru a na výšku 2,99 metru. Všechny strany korby a věže byly zkoseny, což fungovalo jako dodatečná ochrana. Tu ještě podtrhovalo to, že Panther měl plně svařovanou konstrukci. Čelo korby dosahovalo síly 80 milimetrů (u pozdějších verzí rovných 100) a zkosení 55°, stejnou mělo i čelo věže. Boky a záď měly sílu 40 milimetrů, což bylo poměrně málo. Pancíř korby nad motorem s dvěma větráky měl pouhých 16 milimetrů a byl obzvláště zranitelný leteckým úderem.
Problémy přinášela i kvalita pancíře. S postupem války Německo ztrácelo zdroje legujících materiálů niklu a molybdenu a kvalita pancíře klesala. Roku 1944 to bylo již tak špatné, že po zásahu pancíř prostě praskal. Na tanky byla také do září 1944 aplikována pasta Zimmerit, která měla zabránit přichycení magnetických min na pancíř. Její aplikace a schnutí zabraly řadu dní. S nástupem ručních protitankových zbraní se tato ochrana stala zbytečnou.
Nový tank si zasloužil i novou zbraň, kterou byl kanón KwK 42 L70 ráže 7,5 centimetru. Ten dokázal s protipancéřovým granátem PzGrPatr 40/42 s tvrdým jádrem probít 199 milimetrový pancíř se sklonem 30° na 1 000 metrů. Zásoba granátů v tanku činila 79 kusů. S kanónem byl spřažen kulomet MG34. Další kulomet se nacházel v korbě v tzv. „poštovní schránce“ a ovládal ho radista. Třetí zbraň se mohla nacházet na velitelské kupoli.
Skvělý tank s mnoha mouchami
První verze D byla vybavena šesti vrhači dýmovnic na věži. Tyto vrhače však byly snadno poškoditelné, a proto byl brzy celý systém nahrazen granátometem umístěným přímo ve věži. Ten sloužil i obraně tanku před pěchotou, neboť z něj mohly být odpalovány i fragmentační granáty. Tank měl být vybaven i mechanickým zařízením, kterým by z věžičky velitel natáčel a zaměřoval kanon. Zařízení bylo však až příliš složité, a proto se od jeho instalace upustilo.
Už na prototypu bylo jasné, že se stroj povedl. Výzbroj Pantheru byla fenomenální a při testech kanón prokázal nadřazenost všem tankovým zbraním spojenců, odolat mu mohly jen nejtěžší tanky. Taktéž mobilita tanku byla skvělá. Na silnici Panther vyvinul maximální rychlost 55 kilometrů v hodině a v terénu 30 kilometrů v hodině. Ruské bahno a mráz nepředstavovaly překážku. Nádrže na 750 litrů vystačily na 200 kilometrů jízdy na silnici.
Již na něm se však projevovaly technické potíže, které by další vývoj odstranil. Když třeba řidič přespříliš túroval motor, měl tendenci k přehřívání a následným požárům. Velké problémy byly s výfukovými plyny, jež pronikaly do prostoru pro pětičlennou posádku, palivový systém a nádrže prosakovaly. Pokud nebyla věž v přepravní pozici, poklopy řidiče a radisty nešly otevřít. Tank se tak pro ně mohl stát smrtelnou pastí.
Hitler chce svůj tank
Výroba se zahájila vyjetím prvního sériového stroje ze vrat továrny 11. ledna 1943. Produkce byla složitá a táhla se. Do května 1943 vyrobila firma pouhých 250 tanků první verze „D”, u kterých se objevovaly výše vyjmenované nedostatky. Proto měla být pouze zkušební. Hitler však trval na tom, aby byly stroje v počtu aspoň 200 kusů nasazené v bitvě u Kurska. Paradoxně tento jeho požadavek odložil počátek operace Zitadelle, a to dokonce několikrát. Ale již při sjíždění z vlaku první dva Panthery shořely, vznítily se jim motory, a dalších 14 putovalo rovnou do opravy.
Z 200 tanků přepravených ke Kursku bylo v den zahájení bitvy 5. července 1943 připraveno 184. O dva dny později jich bylo v provozu pouhých 40. Většina Pantherů byla vyřazena kvůli technickým poruchám. Na konci bojů bylo v provozu 41 strojů, 85 poškozených, ale opravitelných v polních podmínkách, 16 muselo do Německa a 58 Pantherů bylo zničeno. Na oplátku nové stroje zničily 267 sovětských tanků.
Bojové vystoupení tanků Panther u Kurska bylo pro Němce zklamáním. Obecně se připisuje vina za selhání Pantherů jejich technické nevyzrálosti dané uspěchaným vývojem a nedostatečným testováním, svůj díl viny měla ale i nesprávná taktika jejich nasazení a chyby v celkové organizaci operace.
V září 1943 byla ukončena výroba verze D. Z výrobních linek sjelo 842 kusů tohoto typu. Již v srpnu se pak rozjela výroba verze A. U té došlo k úpravám věže, kdy byl utěsněn štít zbraně, aby do tanku nepronikala dešťová voda, a věž dostala nové ložisko kvůli pohyblivosti. Nejviditelnějším rozdílem od verze D byla nová velitelská věžička se sedmi otvory. Motoru byly omezeny otáčky a výfuk dostal nové chlazení. Rychlost tanku sice klesla na 45 kilometrů v hodině, ale spolehlivost značně stoupla.
Divoké zvíře na bojišti
Výroba běžela do června 1944 a celkem dala 2 200 „áček“. Mezitím byl rozběhnut projekt Panther II. Ten měl mít jednodušší konstrukci korby, silnější boční pancíř, jednodušší podvozek a velké množství dílů zaměnitelných s Tigrem II. Projekt nebyl dokončen, ale konstrukční prvky z něj, především jednodušší korba, se uplatnily u poslední sériové verze Panther G, kterých bylo od března 1944 do konce války vyrobeno 2 953 kusů. Celkem bylo tedy vyrobeno kolem 6 000 Pantherů.
Přestože Panthery byly stále poruchové a kolem 40 % jich bylo kvůli tomu často mimo službu, tank se ukázal jako nebezpečný protivník. Těžký Tiger sice vyvolával mezi spojeneckými tankisty občas i paniku, ale Pantherů bylo více, měly nižší profil a byly pohyblivější, takže jejich bojové nasazení mělo lepší výsledky než nasazení Tigrů. Stejně jako Tigerů jich ale nebylo nikdy dost a na rozdíl od nich nevytvořily nikdy ucelenou tankovou jednotku jen z Pantherů. Vždy byly přidělovány k jednotkám vybaveným i staršími druhy německé obrněné techniky.
Západní spojenci se poprvé s Pantherem setkali na bojišti v Itálii v roce 1943. Pro německé stroje to nebyla ideální oblast. Apeninské pohoří bránilo využití tankových vojsk. Navíc spojenecká letecká nadvláda drtila německé tanky, které se tak musely přesouvat pouze v noci. Na Východní frontě bylo ale německé zvíře ve svém živlu. V bitvě u polského Maciejowa v červenci 1944 se podařilo německým tankistům v Pantherech za dva dny bojů vyřadit 100 sovětských tanků bez vlastních ztrát.
Až do hořkého konce
Když se 6. června 1944 vylodila spojenecká vojska v Normandii, německá tanková vojska několik cenných dní čekala. Bylo mezi nimi i 650 Pantherů, z nichž během prvního měsíce bylo zničeno 112. Normandské vsi s úzkými uličkami a živé ploty byly pro německé tanky smrtelnou pastí. Navíc Američané okamžitě, když zaznamenali pohyb tanků, volali leteckou podporu. Pro letadla bylo zničení Pantherů, vzhledem k tenkému pancíři na korbě, snadnou záležitostí.
Německé tanky se kvůli naprosté letecké nadvládě mohly pohybovat jen v noci. Mnohé poškozené stroje kvůli nemožnosti oprav navíc musely posádky samy zničit. Ztráty byly větší, než kolik Němci vyřadili strojů Spojenců. Naopak během bitvy v Ardenách, kde bylo nasazeno 336 Pantherů, se Němcům v první fázi dařilo. Jakmile nastoupily do akce stíhací bombardéry, byl veškerému postupu konec, a to i přesto, že tanky byly vybaveny absolutní novinkou – nočním viděním.
I situace na východní frontě se začala obracet. V roce 1943 německé „divoké kočky“ tam ještě ovládaly bojiště, v roce 1944 se ale objevily sovětské T-34/85, a především „Zveroboje“ (Lovci zvířat) SU-152, ISU 152 a IS-2, jež si s Tigry i Panthery dokázaly poradit. Se stejným úmyslem Američané vyvinuli tank M26 Pershing, ten však přišel pozdě a bojů se téměř neúčastnil.
Zá války se do výzbroje Wehrmachtu dostal na stejném podvozku ještě stíhač tanku Jagdpanter a ženijní a odtahové vozidlo Bergepanther. Poslední verze Panther F a protiletadlový stroj Flakpanzer Coelian nepřekročily fázi projektu. Kvalitu tanku dokazuje i to, že ukořistěné kusy do výzbroje zaváděli i Spojenci a po válce byly v Německu pod dozorem další kusy Pantherů ještě vyráběny například pro Brity. Francouzi dokonce po válce měli dva pluky Pantherů a uvažovali o jejich nasazení v Indočíně.
Když se 20 let po válce obnovovala výroba tanků v Německu, uvažovalo se dokonce o tom, že by se mohl začít znovu modernizovaný Panther vyrábět. Nakonec byla dána přednost nové konstrukci – Leopardu. Ten má však mnohé konstrukční prvky ze svého válečného předka. Pohon je vzadu, věž je litá, podvozek má skvělou průchodivost a napnuté pásy. Leopard II je dnes jedním z nejlepších tanků na světě a dědictví Pantheru je živé s ním.
Který druhoválečný tank byl podle vašeho názoru nejlepší?
Zdroj: Thomas Anderson, Panther-Historie, technika, situační zprávy, Brno, 2021.
Události
|
PŘEČTENÍ: 19501
Pozemní technika
|
PŘEČTENÍ: 20961
