Panzer III měl ničit nepřátelské tanky. Dlouhý vývoj a snaha šetřit mu tento úkol skutečně velmi ztížila

Tank, který se stal symbolem Afrikakorpsu, měl mnoho revolučních technických řešení. Brzy se však ukázaly i jeho nešvary.

i Zdroj fotografie: Uživatel Mario / Creactive Commons / CC BY-SA
                   

Psal se rok 1934 a moc v Německu již pevně třímal v rukou Hitler, který z Versailleské smlouvy udělal kus papíru. Tanky se zatím vyvíjely potajmu a jen lehké. Bylo třeba pokročit. Střední tank PzKpfw III měl prorážet frontu a vést boj proti protivníkovým tankům. Tak se ale nestalo a když se „trojka“ konečně dostala z továrny do provozu, za konkurencí v mnohém pokulhávala. Spasila ji jen dokonalá německá organizace.

Dítě svého věku

Plán na výzbroj nově vzniklé Panzerwaffe byl jednoduchý: lehké tanky (Pzkpfw I a II) měly sloužit k průzkumu, těžké tanky ničit opevnění a pozice protivníka, kterými pak měly rychle pronikat střední tanky, jež měly vniknout do týlu a měly být schopny ničit obrněné síly protivníků. Jistě logická a jednoduše znějící úvaha. Leč v roce 1934 k ní měli Němci hodně daleko. Chyběly jim především nové odpovídající tanky.

iZdroj fotografie: Matthias Holländer / Creactive Commons / CC BY-SA
Panzer II

Prvním z nich měl být Panzerkampfwagen III (zkráceně PzKpfw III), který měl být jedním ze dvou páteřních tanků nové německé Panzerwaffe, a to spolu s těžším Panzerem IV. Panzer III měl na bojišti plnit roli ničitele nepřátelské obrněné techniky, zatímco PzKpfw IV byl určen k likvidaci protivníkových dělostřeleckých postavení, polních opevnění atd. Tato koncepce tankového vojska byla dílem náčelníka štábu inspektorátu transportních jednotek, podplukovníka Heinze Guderiana.

Roku 1934 byla proto vyhlášena veřejná soutěž na střední tank, kterou provázely obrovské spory mezi vojáky. Tank měl mít hmotnost maximálně 24 tun, rychlost 40 km/h, ale jakou zbraň? Tankisté měli jasno. Kanón ráže 50 milimetrů! Tak jako světová konkurence. Proti tomu se ovšem postavil výzbrojní úřad, jemuž se nezamlouvalo zavádění nové zbraně a nové munice.

Dvě věže od dvou firem

A protože požadavky na nový tank, vycházející z popsané koncepce, zpracoval právě výzbrojní úřad (Waffenamt), nakonec si prosadil do konkrétního zadání, které pak v lednu nebo únoru roku 1934 předal čtyřem průmyslovým firmám – MAN, Daimler-Benz, Krupp a Rheinmetall-Borsig, že chce v prvé řadě návrh konstrukce a vytvoření nákresů k tanku hmotnostní kategorie 10 až 15 tun, vyzbrojeného kanónem ráže 37 mm, poháněného motorem o výkonu 300 koní, jenž by dokázal vyvinout rychlost až 40 km/h.

Stroj byl ale stále ještě veden pod krycím označením Zugführerwagen (vůz velitele čety) se zkratkou Z.W. Protože vzniklo vícero výrobních verzí, bylo toto označení doplněné ještě o číslo výrobní verze (např. 1.Z.W). Spory o výzbroj vrcholily, až nakonec došlo ke kompromisu. Tank dostane zbraň 37 mm, ale dostatečně velkou věž, aby mohl být později přezbrojen na novou zbraň.

iZdroj fotografie: Uživatel Mightyhansa / Creactive Commons / CC BY-SA
PzKpfw III N, tankové muzeum Bovington

Jednotlivé firmy dodaly své návrhy patrně již v červnu 1934. Pak bylo rozhodnuto o rozdělení vývoje. Daimler-Benz měl dále vyvíjet již jen podvozek nového tanku, věže měly postavit firmy Krupp a Rheinmetall-Borsig. Ještě do konce roku 1934 stihly Krupp a Rheinmetall dokončit ověřovací bojové věže (Versuchs-Turm), které tak mohly být podrobeny především střeleckým zkouškám.

Podvozek byl značně složitější oříšek, takže jeho prototyp (Versuchs-Fahrgestell) od Daimler-Benzu spatřil světlo světa až v srpnu 1935. Na konci roku 1935 byly konečně sestaveny dva kompletní prototypy nového tanku – oba s podvozkem Daimer-Benz, ale jeden s věží Krupp a druhý s věží Rheinmetall. Vojáci začali být optimisty. Nikdo netušil, že vývoj čeká ještě dva roky dlouhé martýrium.

Tank disponoval třemi kulomety

V rámci utajení byl stroj ve vývoji označen Zugführerwagen, tedy vozidlo velitele čety. Prototypy s motory Maybach HL 100 TR (při zkouškách vyměněnými za pozdější sériové Maybach HL 108TR o 250 koních) zřejmě prodělaly jak tovární, tak vojskové testy a s návrhem některých drobných úprav byla objednána výroba první série čítající 10 strojů, již jen s věží společnosti Krupp.

V dubnu roku 1936 došlo k přejmenování nového tanku z dosavadního Zugführerwagen na Panzerkampfwagen III (3,7 cm) Ausf. A (zkratka Ausf. reprezentuje slovo Ausführung neboli provedení) a stroj rovněž dostal výzbrojní kód SdKfz 141 (SdKfz = Sonderkraftfahrzeug = vozidlo pro zvláštní účel). Část z deseti objednaných tanků byla armádně předána zřejmě koncem roku 1936, zbytek v roce 1937. Pancéřování prvních deseti PzKpfw III Ausf. A odolalo ale pouze puškovým nebo kulometným průbojným střelám ráže 7,92 mm. Nejsilnější pancíř tanku měl pouhých 16 mm, a to na čele věže. Čelo, záď i boky trupu byly silné 14,5 mm stejně jako boky a zadek věže.

Stropy měly 10 mm a dno korby jen pouhých 5 mm. Tank dosahoval hmotnosti 15,4 tuny a byl schopen vyvinout maximální rychlost okolo 35 km/h. Dojezd se pohyboval od 165 km na silnici po cirka 95 km v terénu. Hlavní zbraní tanku byl kanón 3,7 cm KwK 36 L/46,5 ráže 37 mm. Hlaveň zbraně proto byla dlouhá cca 1,72 metru. S kanónem byl spojen zaměřovač typu TZF5 (TZF = Turm-Zielfernrohr) s 2,5násobným zvětšením. Zásoba munice pro kanón činila 121 nábojů.

Pro všechny tři kulomety, kterými tank disponoval, se pak nakládalo 4 500 kusů střeliva. Klasická protitanková střela ráže 37 mm, používaná v tomto kanónu, vážila 685 gramů a po výstřelu opouštěla ústí hlavně rychlostí 745 m/s. Na vzdálenost 500 byla schopna probít 29 mm pancíře skloněného pod úhlem 30 stupňů. Tato první verze A měla podvozek stejně jako prototypy s pěti velkými koly odpružený vinutými pery.

Problémy s podvozkem hatí plány

Přes nízkou hmotnost nového tanku se však ukázalo, že je v provozu málo odolný, a proto se po deseti vyrobených strojích horečně hledalo jiné řešení. Nový podvozek ale u Daimler-Benzů vyvíjeli už od roku 1935, takže od verze B (objednáno jen 15 kusů, z toho armáda převzala v r. 1937 jen deset tanků verze B) měl zcela novou konstrukci, byl tvořen čtyřmi vozíky po dvou malých kolech o průměru 40 cm, odpružených dvěma (od verze C třemi) listovými pružinami. Malých kol tak bylo nakonec osm na každé straně.

Verze C však stále nebyla definitivní a bylo jí vyrobeno jen 15 kusů, především pro zkoušky. Její dodávky započaly v prosinci 1937, dokončeny byly v roce 1938. Následovala ji verze D, opět ale pouze jako ověřovací série, opět s osmi malými koly. Strojů verze D bylo objednáno celkem 30 kusů, ale 5 z nich dostalo nástavbu z verze B. Pancéřování stále zůstávalo poměrně slabé a wehrmacht nespěchal s objednávkami masové výroby.

iZdroj fotografie: Uživatel Pavlo1 / Creactive Commons / CC BY-SA
PzKpfw III, muzeum Kyjev

První masově vyráběnou verzí byl Panzer III Auf. E. Teprve tento tank byl považován za plnohodnotný a vhodný pro sériovou výrobu. Jeho výroba však začala až v roce 1939, tedy celých pět let od zadání vývoje. Opět došlo k úpravám a zjednodušení podvozku. Ten se nyní skládal ze šesti kol odpružených torzními tyčemi. Autorem takto zkonstruovaného podvozku byl prý inženýr Ernst Kniepkamp ze zbrojního úřadu, který chtěl údajně docílit toho, aby tank mohl dosahovat rychlosti až 70 km/h.

Jeho podvozek ale definitivně stroj dostatečně zjednodušil a v prosinci 1938 byla konečně spuštěna jeho velkosériová výroba. Verze E se tak stala východiskem pro velkosériovou výrobu a další vývoj tanku. Délka stroje byla 5,38 metru, šířka 2,91 metru a výška 2,50 metru. Hmotnost dosahovala 19,4 tuny. Všechny verze „trojky“ byly poháněny motorem Maybach HL 108TR s výkonem zvýšeným na 265 až 280 koní podle verze. Rychlost „trojky“ byla 40 kilometrů v hodině a dojezd na 310litrovou benzínovou nádrž byl 165 kilometrů.

Konstrukce tanku se skládala z věže, přední a zadní části nástavby a vany svařené z jedenácti kusů pancéřového plechu. Vana s nástavbami byla sešroubována. To usnadnilo opravy v poli, ale tuhost korby byla nižší. Pancíř tvořila chromniklová válcovaná povrchově kalená ocel. Maximální síla u nové verze E byla na čele stroje, a to 30 mm (u pozdějších verzí až 50 mm), boky a záď měly sílu 15 mm, dno pouhých 6 mm, později 16 milimetrů.

Skvělá věž s kontroverzní výzbrojí

Jak již bylo předestřeno, původní výzbroj tanku byla kompromisní. Stroj 3,7 cm Kampfwagenkanone 36 L/45 byl tankovou verzí taženého pěchotního protitankového děla. Do značné míry se tím usnadnilo zásobování a údržba zbraně. Na druhou stranu již tažení v Polsku ukázalo, že „klepadlo“, jak se kanónu začalo přezdívat, nestačí. Roku 1940 se proto začala vyrábět verze G s 50milimetrovým 5 cm KwK 39 L/42. Tento kanón byl poté nahrazen u verze J jeho delší a výkonnější variantou L/60.   

Zásoba munice u verze se slabším dělem byla 99 kusů munice, s 50mm kanónem pak zásoba poklesla na 84 (J, u verze M 91). Hlavní zbraň byla u verzí A až G doplněna dvěma kulomety MG 34. První byl umístěný v korbě a druhý byl spřažený s kanónem ve věži se zásobou 4 425 nábojů. Se změnou zbraně zůstal jen kulomet v korbě. Zbraně doplňovaly granátomety s dýmovnicemi na věži. Obrovskou výhodou PzKpfw III byla třímístná věž.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creactive Commons / CC BY-SA
Zkušební verze Panzer III Auf B při anšlusu Rakouska

V ní vedle nabíječe a střelce našel své místo v pozorovací kupolce i velitel. U jiných strojů z té doby s často silnější výzbrojí byla pravidlem jednomístná věž, ve které všechny tyto funkce zastával velitel. „Trojka“ byla také vybavena obousměrnou radiostanicí, což značně usnadnilo koordinaci a postup tankových jednotek. Velkou nevýhodou ale bylo, že řidič a radista sedící v korbě museli vystupovat poklopy na věži nebo špatně dostupným poklopem v podlaze. V případě nouze, kdy šlo o vteřiny, je složitý výstup mohl stát život.

Premiéra při okupaci Sudet a Československa

Přestože v době sudetské krize nebyla sériová výroba PzKpfw III zahájena, nacisté dokázali prototypy využít. Během série vojenských přehlídek v Berlíně v září 1938, které měly svět přesvědčit, že Německo je na válku připraveno, městem jezdilo i několik „trojek“, jimž bylo měněno označení, aby si pozorovatelé mysleli, že stroje jsou již v sériové výrobě. První sériové kusy se však předvedly až při anšlusu Rakouska a následně při okupaci ČSR.  

Ostré akce se „trojky“ dočkaly až s Fall Weiss, tedy invazí do Polska 1. září 1939. A premiéra dobře nedopadla. Bylo nasazeno celkem 87 tanků, z čehož 26 bylo zničeno úplně a 60 PzKpfw III muselo podstoupit rozsáhlou opravu. Důvodem ztrát bylo příliš slabé pancéřování boku. Pokud došlo k průrazu pancíře menšímu než 20 milimetrů, měl být otvor v polních podmínkách zavařen. Pro průstřely větší ráže existovaly odpovídající záplaty. Z polní služby pak byly staženy všechny stroje zkušebních verzí A až D a staly se z nich školní stroje nebo učební pomůcky.

iZdroj: Autor neznámý / Public Domain

Do útoku na Francii, který začal 10. května 1940, se Němcům podařilo zařadit 349 PzKpfw III, všechny nejnovějších verzí E a F. Stroje si nevedly tak, jak by si wehrmacht přál. Zatímco průchodivost terénem a manévrovací schopnosti byly na skvělé úrovni, výzbroj a pancíř za francouzskými stroji pokulhávaly. Pokud došlo k boji tanku proti tanku, Němci většinou prohrávali. Francouzi však nebyli schopni své tankové síly, s výjimkou útvaru tehdy vedeného plukovníkem de Gaullem, koncentrovat. Během tažení ale Němci přesto ztratili 135 strojů.

Sláva a pád v Africe a na Východní frontě

Když se v březnu 1941 v libyjském Tripolisu vylodil Rommelův Afrikakorps, měl ve svých řadách 71 „trojek“. Z počátku s nimi byly technické problémy, ale nové širší pásy a pouštní protiprachové filtry jich většinu vyřešily. Přesto životnost motoru v Evropě, tedy 3 000 km, na Sahaře klesla na polovinu. PzKpfw III se na poušti našel. Rychlé stroje s výkonnějším kanónem byly po dlouhou dobu tajemstvím Rommelova úspěchu. Byly tu však i velké problémy.

V první řadě to byl dojezd pouhých 165 kilometrů. Němcům zoufale chyběla možnost naložit tanky na trajler, který je bez opotřebení a zbytečných ztrát vzácného benzínu dostal až na místo budoucí bitvy. Bylo by to pohodlnější i pro posádku, jež by se místo ve stísněném tanku mohla vézt v pohodlnějším vozidle. Nicméně „trojky“ se i tak na Sahaře zpočátku velmi osvědčily. Zlaté časy jim ale skončily v roce 1942, kdy se na bojišti objevily americké tanky M3 Lee a především M4 Sherman, proti kterým neměly „trojky“ šanci. Druhá bitva u El Alameinu v říjnu 1942 byla labutí písní bývalých pánů Sahary.

iZdroj fotografie: Alan Wilson / Creactive Commons / CC BY-SA

Opravdové peklo čekalo PzKpfw III na Východní frontě. Stroj nestačil se svým dojezdem nejen na obrovské prostory území Sovětského svazu, ale technicky ani bojově na tanky Rudé armády. Proti T-34 měly „trojky“ šanci jen zblízka a z boku nebo zezadu. Proti strojům typu KV byly naprosto bez šance. Němci se pokoušeli dodatečně posílit pancíř „trojek“, přesto stroj zaostával. Po nástupu Tigerů měly sloužit jako jejich podpůrné stroje, ale ani na to již nestačily. Na začátku roku 1943 byla proto výroba PzKpfw III jako bitevních tanků po dokončení 5 774 kusů ukončena.

Modifikované trojky ve městě i pod vodou

Vzhledem k tomu, že PzKpfw III byl jedním z německých nejrozšířenějších tanků, vznikla i celá řada jeho modifikací. Nejrozšířenější byl stíhač tanků Stug III, jehož bylo vyrobeno přes 10 000 kusů, a tak dalece překročil výrobu samotné „trojky“. V roce 1942 vzniklo 24 kusů samohybného děla blízké podpory Sturm-Infanteriegeschütz 33B, které neslo houfnici 15 cm sIG 33. Polovina strojů byla ztracena při bojích ve Stalingradu.

Asi nejexotičtější přestavbou byl Tauchpanzer III. Jeho vznik se datuje k roku 1940 a plánům na invazi do Velké Británie. Panzer III v této modifikaci byl plně vodotěsný. Idea byla taková, že stroj se na invazní pláž dostane jízdou po dně. Nad vodou by byl pouze plovák, který by posádce a motoru zajišťoval čerstvý vzduch a odváděl spaliny. Invaze do Anglie se nakonec nekonala a tanky této verze byly během operace Barbarossa použity při překročení řeky Bug a nakonec přestavěny zpět na obyčejné „trojky“.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creactive Commons / CC BY-SA

Vznikla i specializovaná muniční, velitelská, ženijní nebo plamenometná vozidla. Za speciální zmínku však stojí poslední verze N. Ta byla vyzbrojena krátkým kanónem 7.5 cm KwK 37 L/24, který byl původně hlavní zbraní prvních verzi Panzeru IV. „Enko“ mělo sloužit jako podpůrný stroj pěchoty v bojích ve městech nebo na podporu těžkých tanků. Stroj se osvědčil, bylo jich vyrobeno přes 700 a sloužily do konce války. Do dnešních dnů se zachovalo jako muzejní kusy asi 15 tanků PzKpfw III různých verzí.

Které podobné případy šetření znáte?

Zdroj: Darius Jędrzejewski, Zbigniew Lalak, Ocelová lavina, Praha, 1995.

Diskuze Vstoupit do diskuze
93 lidí právě čte
Zobrazit další články
Události247.cz
Události247.cz
Prodej uhlí hýbe světem
VědaŽivě.cz
VědaŽivě.cz
Vše o Tollundském muži, 2 400 let starém bažinatém těle. Byl tak dokonale zachován, že byl považován za nedávnou oběť
JakZdravě.cz
JakZdravě.cz
Přírodní prostředky, které odstraní hlen při infekci: Kurkuma, zázvor nebo také horká pára
adbz.cz
adbz.cz
Doba sušení prádla se zkrátí na polovinu: Do pračky stačí přidat ručník, funkční je také metoda „na burrito“