Panzer IV byl na začátku války nejsilnějším německým tankem. Zamrzl až na širých pláních Sovětského svazu

Roku 1935 již bylo jasné, že versaillská smlouva je pro Německo, jež bylo ovládáno nacisty, jen cárem bezcenného papíru. Strategie Blitzkriegu potřebovala nové zbraně a jednou z nich byl i podpůrný tank. Ten měl být klíčovým prvkem při ničení opěrných bodů nepřítele na bitevním poli. Teoreticky se jednalo o vynikající a promyšlený koncept. Realita však byla jiná.

Velkotraktor a Nové stavební vozidlo

Na středních a těžkých tancích začali Němci v přísném utajení pracovat v polovině 20. let 20. století ve spolupráci se Sovětským svazem. Grosstraktor tak vznikl na polygonu Kama u Kazaně. Stroj vážil 15 tun, výzbroj představoval 37milimetrový kanón a dokázal vyvinout tehdy slušnou rychlost 44 km/h. Achillovou patou byl však příliš složitý podvozek, nezvládal terén a trpěl na poruchy. Těchto vozidel se nakonec vyrobilo pouze šest kusů.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Další slepou uličkou vývoje byl Neubaufahrzeug (nové stavební vozidlo). Vozidlo vzniklo v letech 1933–1935 ve spolupráci firem Rheinmetall a Krupp. Jednalo se o stroj se třemi věžemi o hmotnosti 26 tun. Jeho vývoj zastavila obrovská cena a přílišná složitost. Šest vyrobených kusů bylo nakonec nasazeno při obsazení Dánska a Norska roku 1940. Wa Pruef 6, část zbrojního úřadu pro obrněnou techniku, musel hledat dále.

Roku 1935 proto úřad vyhlásil soutěž na nové „Verbesserten Neubau Fahrzeug” (vylepšené nové stavební vozidlo). Stroj měl mít vylepšený podvozek a dělo ráže 75 milimetrů. Hlavní podmínkou také byl specializovaný motor Maybach, který se vyvinul pro tanky. Do soutěže se přihlásily firmy Krupp a Rheinmetall. Druhá společnost se rozhodla k pouhému vylepšení Neubaufahrzeug, avšak s tím neuspěla.

Vítězná čtyřka z Essenu

Základ úspěchu Panzeru IV tvořil jeho podvozek. Otestovalo se celkem 5 různých návrhů. Při použití torzních tyčí se ukázalo, že podvozek je složitý, neboť bylo potřeba dalšího odpružení, jelikož se tyče lámaly. Šestikolový podvozek naopak nebyl do terénu nejlepší. Nakonec padla volba na osmikolový podvozek. Kola byla sdružena do vozíčků po dvou a odpružena jednoduchými listovými pružinami. Ty dávaly podvozku slušnou odolnost a jejich jednoduchost dovolovala opravu přímo v poli.

Srdce stroje tvořil motor Maybach. Celkem 35 vozidel série A bylo vybaveno verzí 108 TR s výkonem 247 koní. Další výrobní série a modifikace pak dostávaly Maybach 120 TRS s 297 koňmi. Novinkou bylo, že mezi posádkou a motorem stála pancéřová přepážka. Motor vydržel v tanku bez zásadních změn až do konce války. Maximální rychlost tohoto tažného koně Wehrmachtu činila až 42 km/h, dojezd 200–320 kilometrů podle verze. Podvozek se do konce války nijak zásadně nezměnil a nedošlo ani k plánovaným modernizacím typu použitím nových torzních tyčí nebo hydrodynamické převodovky. 

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Ani rozměry podvozku se neměnily. Délka 5,92 metru, šířka 2,88 metru a výška 2,68 metru. Pancíř byl z homogenní ocele a jeho síla se neustále zvětšovala. Zatímco verze A byla celá z 15milimetrové ocele, verze B, C, D a E již měly čelní pancíř o síle 30 milimetrů, boky 20milimetrové. Ani to však nestačilo a pancíř starších verzí byl posílen obšívkou. U verze F dosáhla síla pancéřování již 50 milimetrů na čele a 30 milimetrů na bocích. Hmotnost stroje vzrostla z 18,4 tuny u „áčka“ na 22,5 tuny u „efka“.

Slabší zbraň kompenzuje velká posádka

Základní výzbrojí prvních verzí „čtyřky“ byl kanón 7.5 cm KwK 37 L/24. Měl krátkou hlaveň a byl určen spíše k boji proti pevnůstkám nepřítele a polní fortifikaci. Přesto jeho konstruktéři počítali i s možností boje s jinými tanky, a tak jeho protipancéřový PzGr. 39 s hmotností 6,8 kg dokázal na 100 metrů prostřelit 41milimetrový pancíř, na 1 000 metrů 35milimetrový ocelový plát. Na začátku války šlo o slušné parametry. Hlavním úkolem zbraně však bylo likvidovat polní cíle nepřítele a podporovat pěchotu. 

iZdroj fotografie: David Merrett / Creative Commons / CC BY-SA

Zásoba munice se pohybovala od 122 nábojů u verze A po 88 granátů u pozdějších verzí. Kadence kanónů činila 12–15 ran v minutě. Hlavní zbraň doplňovaly dva kulomety 7,92 milimetru MG34. Jeden byl spřažen s kanónem, druhý byl v trupu a ovládal ho radista. Zásoba munice pro kulomety v tanku činila 3 150 nábojů ve 21 pásech po 150.

Jak již bylo řečeno, kanón byl oproti konkurenci poněkud slabší. To však kompenzovala vetší posádka. Ve věži bylo místo pro tři muže. Velitel seděl v kupolce, sledoval okolí a rozhodoval o cílech. O zbraně ve věži se starali střelec a nabíječ. Toto jednoduché řešení obrovsky zvyšovalo výkon stroje. Ve spojeneckých strojích byly často jednomístné věže a všechny tyto činnosti prováděl velitel. V podvozku pak seděl řidič a radista. I vybavení dvěma rádii Fu 2 a Fu 6 byl velký pokrok.

Velkolepé plány a realita

Podle německých plánovačů měly tanky postupovat ve formaci nazvané klín. Čelo útoku tvořily Panzery III, boky kryly Panzery II. „Trojky“ měly vést boj s tanky, „dvojky“ bránit v průniku pěchoty. Ve středu pak postupovaly „čtyřky“, které vedly podpůrnou palbu a likvidovaly „tvrdší“ cíle. Na ně ho měly navádět lehčí stroje pomocí stopovek.

Teorie hezká, ale realita byla jiná. Německý průmysl nestíhal vyrábět stroje v dostatečném tempu. V době mnichovské krize měla Panzerwaffe pouhých 77 kusů Panzeru IV. Ty ovšem říšské propaganda řádně využila, byly často vidět na přehlídkách v odtržených městech, po okupaci zbytku Čech i v Praze. Při útoku na Polsko o rok později tento nedostatek „čtyřek“ pokračoval. Dne 1. září 1939 bylo ve výzbroji Wehrmachtu 211 strojů všech verzí.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Nedostatek německých středních tanků vedl k improvizacím. Panzery III a IV byly do značné míry nahrazeny a doplněny československými tanky LT vz. 35 a 38. Do boje musely i zastaralé Panzery I, které nahradily „dvojky“.  V boji se prokázalo, že pancíř především prvních verzí je nedostatečný. Poláci vyřadili Němcům 69 „čtyřek“, z čehož 19 muselo být odepsáno úplně.

Německá kosa na sovětský kámen

Vzhledem k zoufalé situaci v dodávkách obrněné techniky byly při taženích v Norsku a Francii v roce 1940 použita i nevyhovující „áčka“. To již měl Wehrmacht k dispozici 296 strojů. Ukázalo se, že na nejsilnější francouzské tanky Char B1 bis nestačí. To bylo názorně předvedeno 16. května 1940 u vesničky Stonne, kde se francouzská obrněná monstra střetla se skupinou čtyřek. Němci jeden stroj zasáhli do čelního pancíře dvacetkrát. Ani jedna střela neprošla.

Teprve šťastná rána do pásu Francouze zastavila. Další šťastná rána zablokovala druhému francouzskému tanku věžičku. Jednomu Panzeru IV se stroj podařilo vymanévrovat a zasáhnout Char zezadu, a tak ho zničit. Situaci stabilizovaly až Štuky. Německé ztráty dosáhly toho dne 24 strojů. Celkem bylo ve Francii ztraceno 96 strojů. Skutečnou procházkou růžovým sadem bylo tažení na Balkáně v dubnu 1941, kde byly ztraceny dva stroje.

Před tažením do SSSR měl Wehrmacht již 517 kusů Panzer IV. Jenže v zemi sovětů Němci narazili. Proti tankům T-34 a KV byl kanón 7.5 cm KwK 37 L/24 naprosto nedostačující. Byly proto vyvinuty nové verze s dlouhým kanónem a starší stroje do začátku roku 1943 z bojiště staženy. Několik desítek „čtyřek“ měl ve výzbroji i Afrikakorps. S nástupem tanků M3 Lee a M4 Sherman však jejich nadvláda skončila. První verze Panzeru IV jistě hrály na bojišti důležitou roli, rozhodně se však nejednalo o neporazitelné bojové mašiny.  

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Přes určité upozaďování tanků Pz. IV některými vojenskými historiky (o laicích nemluvě) byl ale význam tanku s římskou čtyřkou pro německou armádu naprosto nezastupitelný. Tento stroj se může pyšnit hned dvěma nejvýznamnějšími přízvisky. Panzer IV byl jediným německým tankem, jehož výroba probíhala po celou dobu druhé světové války. Zároveň byl také nejpočetnějším německým tankem. Jen jeho základních verzí bylo deset.

Dalších sériově vyráběných obrněných vozidel na jeho podvozku bylo nejméně dvacet. A zkušebních a testovacích vozidel na téže platformě bylo tolik, že se dodnes o všech vlastně neví. Český zájemce si může jeden Pz. IV prohlédnout i u nás ve vojenském muzeu v Lešanech u Prahy. Jde o plně pojízdný stroj, který po skončení války sloužil i v čs. armádě.

Zdroj: Walter J. Spielberge, Panzer IV & Its Variants, Atglen, 1994.