Rusové sundali čtyřhlavňový kulomet z vrtulníku Mi-24 a loví jím drony ze země. Jenomže je až příliš silný

Někde na frontové linii stojí pickup s korbou, na které trčí čtyřhlavňový rotační kulomet JakB-12,7. Zbraň, která ještě nedávno visela pod nosem bitevního vrtulníku Mi-24, teď míří do nebe a čeká na dron. Obsluha má termovizi, monitor a pár sekund na rozhodnutí. Když stiskne spoušť, do vzduchu vyletí za jedinou sekundu přes sedmdesát střel ráže 12,7 mm. Proti malému bezpilotnímu prostředku je to obrovská šance na zásah. Jenže ta samá síla, kvůli které si Rusové zbraň vybrali, z ní na zemi dělá monstrum, které chybu neodpouští.

Proč zrovna JakB-12,7

Kulomet JakB-12,7 vznikl v sedmdesátých letech jako integrovaná součást vrtulníku Mi-24 v instalaci USPU-24. Samotná zbraň váží kolem 45 kilogramů, měří 1 345 milimetrů a střílí náboji ráže 12,7×108 mm úsťovou rychlostí přibližně 810 metrů za sekundu. Praktický dostřel dosahuje 1 500 metrů. Klíčový parametr je ale kadence: čtyři rotující hlavně dokážou vyplivnout 4 000 až 4 500 ran za minutu. Pro srovnání, americký šestihlavňový kanon M61A1 Vulcan, ikona západních stíhaček, má kadenci 6 000 ran za minutu, ale ráži 20 mm a váží přes sto kilogramů. Pozemní systém M163 VADS, postavený kolem zmenšeného Vulcanu M168, nabízí kadenci 3 000 ran za minutu a dostřel až 2 600 metrů s podkaliberní municí, ovšem váží tuny a nese vlastní radar.

JakB-12,7 je proti nim lehký, relativně kompaktní a hlavně dostupný. Rusko má ve skladech zásoby těchto zbraní ze stovek vyřazených či poškozených Mi-24. Proti dronovému cíli o rozpětí pár desítek centimetrů, který se přibližuje rychlostí 100–150 km/h, rozhoduje jediná věc: kolik kovu dokážete dostat do vzduchu za zlomek sekundy. A v tom je JakB-12,7 extrémně efektivní.

Když vrtulník chybí

Problém nastává ve chvíli, kdy zbraň navrženou pro šestitunový bitevní vrtulník posadíte na korbu pickupu nebo na obrněný transportér MT-LB. Na Mi-24 pohlcoval reakce střelby celý drak stroje: tuhá konstrukce, hmotnost, letecká rychlost. Věž USPU-24 měla definované úhly palby, napojení na zaměřovací systém a konstrukční rezervy, které počítaly s vibracemi i s teplem.

Na zemi nic z toho není. Improvizovaná lafeta musí zvládnout zpětný ráz, který při plné kadenci rozkývá celou platformu. Obsluha stojí nechráněná centimetry od rotujících hlavní. A přehřívání je reálná hrozba: podle technické dokumentace se ani na vrtulníku neměla nepřerušená dávka protáhnout přes zhruba 400 výstřelů, při kadenci 4 500 ran za minutu je to necelých šest sekund palby. Pak je třeba nechat hlavně vychladnout.

Jak to vypadá, když se něco pokazí, ukázaly záběry šířené 12. července 2026. Na videu, které popsala italská Rai News, ruský voják při výcviku ztrácí kontrolu nad pozemně adaptovaným JakB-12,7. Zbraň se vymkne z lafety, hlavně se nekontrolovaně otáčejí. Silný zpětný ráz a zřejmě nedostatečné upevnění udělaly ze cvičné střelby virální důkaz toho, co „až příliš silný“ znamená v praxi.

K tomu přistupuje logistický detail, který na první pohled není vidět. Rosoboronexport u standardního náboje 57-BZT-542M ráže 12,7×108 mm výslovně uvádí, že je určen pro kulomety této ráže, s výjimkou JakB-12,7. Zbraň tedy není jen „další dvanáctsedmička“, kterou nakrmíte čímkoliv ze skladu. Vyžaduje specifickou munici, a při spotřebě desítek nábojů za sekundu je zásobování noční můrou každého logistika.

Součást většího obrazu

JakB-12,7 na korbě pickupu není izolovaná kuriozita jedné jednotky. Podle analýzy Critical Threats z počátku července 2026 Rusko systematicky rozšiřuje mobilní palebné skupiny určené k obraně proti ukrajinským dronům, a to nejen na frontě, ale i v hlubokém týlu. Gazprom formuje vlastní ozbrojené jednotky na ochranu energetické infrastruktury s dvouměsíčním výcvikem a tříletými smlouvami. Soukromé podniky v Rusku od května 2026 smějí pořizovat těžší zbraně včetně protiletadlových systémů, radarů a prostředků elektronického boje.

To všechno ukazuje na jednu věc: ukrajinské dronové útoky zasahují logistiku, sklady i infrastrukturu v takovém rozsahu, že klasická protivzdušná obrana nestačí pokrýt všechny ohrožené body. Rusko proto buduje další, levnější a mobilnější vrstvy obrany. A do těchto vrstev tlačí všechno, co je po ruce a co dává hustou palbu, včetně vrtulníkových kulometů.

Nábor do mobilních protidronových skupin přitom podle analytiků už konkuruje náboru vojáků pro samotnou frontu. Válka trvající déle než čtyři roky si vybírá daň na lidských zdrojích a Rusko musí rozdělit omezený počet mužů mezi útočné operace a obranu vlastního zázemí.

Jak to dělá druhá strana, a NATO

Ukrajina používá mobilní palebné skupiny také, ale s odlišným přístupem. Národní garda nasazuje pickupy s kulomety Browning M2 ráže 12,7 mm, stále častěji v dálkově ovládaných sestavách s termovizí a joystickem; obsluha sedí v bezpečí, ne vedle rotujících hlavní. Kadence Browningu je řádově nižší, kolem 500–600 ran za minutu, ale integrace se senzory a bezpečnost obsluhy to víc než kompenzují.

Západní armády jdou ještě dál. Americký systém BLADE, testovaný na podvozku Stryker, kombinuje kulomet M2 s radarovým řízením palby a ničí drony na vzdálenost 500–800 metrů. Systém LIDS od Raytheonu propojuje radar KuRFS, elektronický boj, velení a interceptory Coyote do vrstvené obrany, kde samotná hlaveň je až poslední článek řetězce. Kongresová rešerše k americkému C-UAS to shrnuje jasně: protidronová obrana není jen zbraň, ale celá disciplína vyžadující výcvik, doktrínu, senzory a síťové velení.

Česká republika se z ukrajinské dronové války učí také. Na cvičení Federated Cloud v roce 2026 armáda testovala protidronovou ochranu ve spolupráci s integrovaným záchranným systémem. Ministerstvo obrany pořizuje systém PLESS pro lokalizaci hrozeb v elektromagnetickém spektru a kolínská firma U&C vyvíjí interceptorový dron Chaser. Čeští vrtulníkáři na strojích H-1 systematicky procvičují protidronové postupy. Lekce z Ukrajiny je jednoznačná: nestačí mít kulomet, je třeba mít celý řetězec od detekce po zásah.

Síla jako prokletí

Podle nás je JakB-12,7 na zemi přesně tím, čím ruská dronová válka v roce 2026 je: pragmatická, brutální a na hraně kontroly. Proti většímu dronu letícímu rovně dává hustota palby reálnou šanci na sestřel. Proti malému FPV dronu s prudkými změnami směru a krátkým časem zjevení bude účinnost záviset na tom, jestli obsluha cíl vůbec včas uvidí; bez radaru a síťového velení je to spíš poslední krátkodosahová vrstva obrany než univerzální řešení.

Rusové po JakB-12,7 sahají, protože potřebují co nejvíc kovu ve vzduchu během zlomku sekundy. Jenže ta samá vlastnost znamená nekontrolovatelný zpětný ráz na lehké platformě, přehřívání po šesti sekundách palby, extrémní spotřebu specifické munice a reálné nebezpečí pro vlastní obsluhu. Zbraň, která byla geniálně navržená pro šestitunový vrtulník, se na korbě pickupu stává lotérií.

Čtyři hlavně rotují, náboje mizí rychlostí, kterou žádný zásobovač nestíhá, a jediná špatně utažená svorka dělí výcvik od katastrofy.