Jednu z nejsilnějších zbraní má Ukrajina od SSSR a Rusko proti ní neumí bojovat. Při jednom pokusu si dokonce odpálilo vlastní radar S-300

O protivzdušném systému S-300 toho už bylo napsáno mnoho, a i když je starý desítky let, rozhodně není jeho služba u konce. Ve své době se jednalo o špičkový systém protivzdušné obrany, který mj. plnil v prvních měsících úlohu hlavní opory ukrajinské obrany nebe; a nutno vyzdvihnout, že si vedl mimořádně dobře. V současné době je o něm slyšet především díky Rusku, protože ho používá v roli raket na ničení pozemních cílů.

Protivzdušný systém S-300 má mnoho verzí

Sovětský svaz si byl v 70. letech vědom, že jeho letectvo nemůže konkurovat tomu západnímu, a soustředil se proto na vývoj účinných protiletadlových zbraní, aby tuto nevýhodu vyrovnal. Výsledkem byl mimořádně účinný a úspěšný systém protivzdušné obrany S-300. Jde vlastně o celou rodinu zbraní, protože byl systém postupně vyvíjen a vylepšen byl i dosah střel; pro efektivnější využití je navíc instalován na různých platformách.

Do výzbroje sovětských ozbrojených sil byl zaváděn v roce 1978 a velmi úspěšně šel na odbyt také v zahraničí (později ho vyváželo i Rusko). Ve výzbroji ho mělo rovněž Československo, po rozpadu federace však komplet připadl Slovensku, které ho nakonec poslalo Ukrajině na pomoc v boji proti ruským útoků.

Aktuálně je o něm hodně slyšet, například když si Rusko zničilo z neznámých důvodů radar systému S-300 H563, který použilo jako návnadu pro ukrajinské dělostřelectvo. Původně se sice mělo jednat o jakousi „figurínu“ ze starého nefunkčního systému, nakonec to ale odnesl provozuschopný radar. Na ukrajinská straně zase došlo právě z tohoto systému k vypálení rakety proti ruské střele, která však zasáhla Polsko a zabila dva lidi.

iZdroj fotografie: Uživatel Pantherr / Creative Commons / CC BY-SA

Komplet protivzdušné obrany S-300 se skládá ze tří hlavních částí, kdy první z nich tvoří radary. Těch existuje celá škála, ale nejčastěji je používána kombinace několika typů, protože jedny umí zachytávat cíle ve velké vzdálenosti, kdežto další jsou zase lepší pro detekci nízko letících cílů. Druhou částí je pak velitelské stanoviště, kde jsou data z radarů tříděna a na jejich základě dochází k odpalování střel. Ty bývají umístěny na kolovém i pásovém podvozku a jedno vozidlo obvykle nese 4 tubusy, i když mohou být počty i jiné.

Do S-300 jsou i 7,5 metru dlouhé střely

Střely jsou vyráběny v mnoha typech, jejichž vlastnosti se liší. Většinou bývají 7 až 7,5 metru dlouhé a mají hmotnost kolem 1 500 kilogramů. Takové střely mívají bojovou hlavici o hmotnosti 100 až 150 kilogramů a často i inerciální a semiaktivní radarové navádění. Rusko ale vyvinulo i menší střely s mnohem menší hlavicí a aktivním radarovým naváděním. Jejich dosah je od 50 do 200 kilometrů, výškový až 25 kilometrů. V modernizovaných ruských systémech se dají použít i střely do S-400 s větším dosahem.

A zatímco Ukrajině pomalu zásoby raket do S-300 dochází, Rusko jich má dle všeho ještě velké množství. Proto začalo již před několika měsíci používat větší typy střel s hlavicemi o hmotnosti kolem 150 kilogramů k odstřelování pozemních cílů. Nejsou sice přesné jako řízené střely, ale k terorizování ukrajinských měst v blízkosti fronty více než dostačují. I jejich hlavice dokáže napáchat významné škody, a krom toho se Rusko nebojí používat proti civilistům i zakázané termobarické zbraně.