Sovětské houfnice D-30 a 2S1 Gvozdika jsou královny bojiště. I přes značné stáří je v bojích na Ukrajině používají obě strany

Již carské Rusko kladlo obrovský důraz na královnu bojiště – artilérii. I sovětské dělostřelectvo za 2. světové války patřilo k nejlepším na světě. Ale stárlo, a tak v 50. letech 20. století nutně přišla na pořad dne modernizace houfnic sovětské armády. Požadavky byly jasné, měla vzniknout výkonná a přesná zbraň, snadno přemístitelná, schopná rychlé přípravy k palbě, jednoduchá na údržbu a obsluhu.

Inspirace nejen z vlastní zkušenosti

Před 70 lety stál před konstruktéry tvrdý oříšek, který museli rozlousknout. Vývojem zbraně byla pověřena kancelář OKB-9 ze Sverdlovska (dnešního Jekatěrinburgu) pod vedením Fjodora Fjodoroviče Petrova. Ten patřil k nejlepším dělostřeleckým odborníkům v SSSR a podílel se na vývoji všech klíčových kusů dělostřelectva Rudé armády za 2. světové války. Nová zbraň měla kromě ničení dělostřeleckých postavení nepřítele být schopná vést účinnou palbu proti nepřátelským pancéřovaným jednotkám, bořit opevněné objekty a napadat i strategické cíle.

iZdroj fotografie: Uživatel Andrew Butko / Creative Commons / CC BY-SA

Vývoj začal roku 1953, když se v Koreji ukázalo, že předválečná houfnice M-30 již modernímu bojišti nestačí. Roku 1955 byl vyroben první prototyp kanónové houfnice D-30. Při její konstrukci se Petrov inspiroval nejen svým válečným dílem, ale i moderními německými, francouzskými, ale i škodováckými konstrukcemi. Vzhledem k zamilovanosti Nikity Chruščova do raket a jeho odmítání „zastaralých“ zbraní včetně dělostřelectva šel celý program k ledu.

Teprve roku 1960 se rozpačitě rozjela výroba. Již vizuálně se D-30 (nebo také 2A18) odlišovala od všech dosud vyvinutých zbraní. Houfnice prakticky nemá štít. Po zvednutí kol a rozložení přepravního vozíku vznikne trojramenná hvězdicovitá lafeta, jež dovolovala na tehdejší dobu u těžkého kusu unikátní schopnost vést palbu s odměrem 360°, což byla vlastnost, kterou si v boji vojáci zamilovali. Náměr byl možný od -7° do 70°. Dělo tak mohlo vést jak přímou, tak nepřímou palbu, proto označování kanónová houfnice.

Snadná cesta na bojiště

D-30 měla ráži 122 milimetrů. Bojová hmotnost byla 3 120 kilogramů. Délka zbraně v přepravní poloze byla 5,4 metru, rozložená pak 7,8 metru. Délka hlavně samotné byla 4,6 metru. Ta byla vybavena úsťovou brzdou. Nabíjení zbraně je poloautomatické a umožňuje vést palbu kadencí 6 až 8 granátů v minutě, doporučuje se však maximálně 75 granátů v hodině. Maximální dostřel je 15,4 kilometru. S raketovým motorem pak granát doletí až 21, 9 kilometru.

Munice je dělená. Nejprve se do závěru vloží granát a poté prachová nálož. Hmotnost tříštivo-trhavého granátu OF-81 je 21,8 kilogramu. Vedle toho existuje pro houfnici i kazetová a laserově naváděná munice nebo granáty plněné chemickými složkami. Zvláště obávaný je podkaliberní protipancéřový granát pro přímou palbu s vysokou účinností. Existuje i zadýmovací granát, který po explozi vytváří po 70 sekund umělou mlhu, a osvětlovací granát se svítivostí 600 000 kandel. Tyto speciality byly vyvinuty v Číně.  

iZdroj fotografie: Mark Holloway / Creative Commons / CC BY-SA

Obsluhu děla tvořilo 8 mužů. Údržba je jednoduchá. Na vše stačí kladivo a klíč. Zbraň stačilo jen občas vyčistit. S tím měli problém jen afghánští vojáci, kterým se D-30 chronicky zasekávala. K jednotkám šla zbraň roku 1963. Roku 1970 následovala modernizovaná verze D-30A s vylepšenou úsťovou brzdou a možností tažení zbraně rychlostí až 80 kilometrů v hodině. Jako tažné vozidlo se v sovětské armádě používal Ural-4320.

Houfnice pro celý svět

Po rozpačitém začátku však přišel průlom. D-30 se rozšířila do celého světa a do výzbroje ji zařadilo 60 armád, včetně té Československé. Výroba se vedle Sverdlovska rozběhla v Polsku, Rumunsku nebo Jugoslávii. Jugoslávci prodali licenci do Iráku, kde D-30 vyráběli pod označením Saddám. Výroba běžela i v takových exotických destinacích jako Írán, Egypt nebo Súdán. Dodnes pak pod označením Typ 96 chrlí D-30 Čína. Celkový počet vyrobených kusů lze tedy jen těžko odhadnout.

iZdroj fotografie: Uživatel Bukvoed / Creative Commons / CC BY-SA

Prvním bojištěm, kde se D-30 představila, byl Střední východ. Vzhledem k nedostatečnému výcviku vojáků a taktické i strategické neschopnosti brzy padlo mnoho arabských a zvláště egyptských houfnic do rukou Izraeli, který pochopil, o jak účinnou zbraň se jedná. Spolu s velkým množstvím ukořistěných tanků ruské provenience ji ihned zařadil do výzbroje. Své schopnosti D-30 předvedla v obou konfliktech v Afghánistánu, pohraničním konfliktu Vietnamu a Číny, kdy houfnici nasadily obě strany, nebo v mnoha afrických konfliktech.

Ve všech konfliktech se zbraň více než osvědčila. Jediné, co uživatele trápilo, byla relativně nízká a pomalá mobilita taženého dělostřeleckého kusu. Proto vzniklo mnoho improvizovaných mobilních systémů, jejichž základem se vedle houfnice stávaly především podvozky starších tanků, jako například na Kubě nebo v Sýrii T-34, nebo nákladní automobily. Na začátku exportu a zavádění do výzbroje však málokdo věděl, že charkovští konstruktéři tento oříšek už dávno rozlouskli.

Karafiát z pekelné zahrádky

Vývoj samohybné houfnice probíhal prakticky s vývojem D-30. Petrov upravil svoji konstrukci pro otáčivou věž pancéřovaného vozidla a ta byla označena jako D-32. Práce probíhaly mezi lety 1956 a 1961 velmi rychle, ale těsně před ukončením prací byl celý projekt raketovým nadšencem Chruščovem ukončen. Obnoven byl až roku 1965 a 2S1 Gvozdika (Karafiát), jak byl nový prostředek sovětského samohybného dělostřelectva označen, šel do výroby roku 1969.

Vznikla samohybná houfnice 2S1, která jako lehce pancéřovaná dělostřelecká zbraň je schopná překonávat vodní překážky a je určená k ničení a umlčování živé síly nepřítele, k boji s dělostřelectvem a mechanizovanými prostředky nepřítele, k boření obranných objektů, vstřílení průchodů v minových polích a další podobné činnosti. Konstruktéři jako její podvozek tentokrát zvolili platformu obrněného pásového transportéru MT-LB (rusky Многоцелевой Тягач Легкий Бронированный, Mnogocelevoj ťagač legkij bronirovannyj).

iZdroj fotografie: Andrew Bossi / Creative Commons / CC BY-SA

Byla to šťastná volba. Na délku má Gvozdika 7,3 metru, šířka činí 2,85 metru a výška 2,74 metru. Hmotnost je pouhých 15,9 tuny. Srdcem stroje je dieselový přeplňovaný osmiválec JaMZ-238N s výkonem 221 kW při 2 100 otáčkách za minutu. Motor se nachází vepředu ve vozidle vedle řidiče. Houfnice 2A31 v otáčivé věži je vybavena zařízením na profukování hlavně, dvoukomorovou úsťovou brzdu s klínovým závěrem s vodorovným pohybem klínu. Ve věži je umístěno i mechanické nabíjecí zařízení, které zaručuje rychlost střelby 4–5 ran za minutu.

Posádku tvoří velitel, střelec, nabíječ a mechanik-řidič, který sedí v přední levé části podvozku. Posádka má ve vozidle i úplnou ochranu proti zbraním hromadného ničení. Zásoba munice činí 40 granátů, ale při plavbě je nutné snížit zásobu na 30 ks. Maximální rychlost stroje je na silnici 60 kilometrů v hodině, což je na pásový podvozek poměrně hodně. V terénu je přípustná rychlost až 30 km/h.

Podvozek má nejen velmi dobrou průchodivost terénem, kdy zvládá vyšplhat i do svahu 35 stupňů, překonat kolmou překážku o výšce 0,8 m a dostat se z chodu i přes příkop široký 2,2 metru, ale je i obojživelný. S houfnicí lze tedy snadno připravit léčku a dostat ji přes nejhorší terén. Dojezd je navíc velmi slušných 500 kilometrů.

V Afghánistánu, Iráku i Čečensku

Výzvědné služby Západu ji zaznamenaly v roce 1974 a označily ji M1974. Licenci na výrobu zakoupilo v rámci Varšavské smlouvy Polsko, vyráběla se v závodě Hucie Stalowa Wola. V licenci je rovněž produkovalo Bulharsko. Výroba běžela pochopitelně i v SSSR, ale nakonec i v Rumunsku, Jugoslávii a Íránu a dala přes 10 000 Gvozdik. Až v roce 1991 byla její výroba zastavena. Samohybná houfnice 2S1 se opět ocitla ve výzbroji desítek armád včetně tehdejší ČSSR.

První čtyři samohybné houfnice 2S1 byly do výzbroje ČSLA zavedeny v roce 1976, do roku 1989 bylo do Československa nakonec dovezeno 148 houfnic 2S1. Po jejich vyřazení jich část byla sešrotována, část dána do skladů a část prodána do Urugaye (v červenci 1998). Společně s houfnicemi jí byly z ČR dodány i podvalníky P-32 a tahače T-815VT 8×8. Stroje 2S1 byly poprvé použity v Afghánistánu mezi léty 1979 a 1989. Tam se v boji velmi osvědčila.

Vojáci oceňovali možnosti lehkého podvozku dostat se do velkých nadmořských výšek, rychlou připravenost k boji, snadnou obsluhu a velkou palebnou sílu. Gvozdiky dokázaly nejen zastavit útoky mudžahedínů, ale nepřímou palbou ohrožovat i jejich týlové zásobovací trasy. Mnohem hůře si sovětská samohybná houfnice vedla během bojů války v Perském zálivu. Systémy v iráckých službách nebyly schopny efektivně zasáhnout proti postupujícím jednotkám Spojenců osvobozujícím Irák.

iZdroj fotografie: USARMY / Public domain

To mnohé vojenské experty vedlo k předčasnému přesvědčení, že sovětské dělostřelecké systémy jsou zastaralé a dnes v podstatě už k ničemu. Skutečnost však byla taková, že Spojenci měli absolutní vzdušnou převahu a irácké posádky houfnice mizernou morálku. Iráčané často opouštěli své stroje dlouho před jakýmkoli útokem Spojenců, stačilo, když na obzoru došlo k několika výbuchům či k průletu spojeneckých letadel.  

Ve strachu z odvetné palby ani nevystřelili. Zvěsti o neúčinnosti D-30 a Gvozdilek byly brzo rozptýleny v dalších krvavých konfliktech. Během občanské války v Jugoslávii 1991 až 1995 obě zbraně používaly všechny strany konfliktu. Nechvalně proslavenou akcí bylo například dělostřelecké ostřelování Sarajeva. Podobně byly zbraně nasazeny i v Čečensku, kde je obě strany intenzivně používaly i proti civilním cílům.

V boji o Ukrajinu na obou stranách

D-30 i 2S1 jsou v současné době v akci i na Ukrajině. Již od bojů o Donbas od roku 2015 obě strany proti sobě nasazují oba systémy. Gvozdiky měly být původně podle plánu od roku 2013 vyřazovány z výzbroje ukrajinské armády, ale konflikt změnil vše. Houfnice nejen zůstaly ve výzbroji Ukrajinců, ale byly i modernizovány, především v Charkovském tankovém závodě. D-30 zůstávají především ve výzbroji separatistů. Dne 21. září 2021 byla jedna separatistická baterie D-30 údajně zničena útokem dronu Bayraktar TB2, které se tak na ukrajinském bojišti poprvé uvedly.

Jak Rusko, tak Ukrajina své Karafiáty v minulých letech modernizovaly. Ruská 2S34 Hosta dostala nový kanón ráže 120 milimetrů, který je schopen pálit moderní naváděnou přesnou munici. Roku 2018 pak při cvičení ruská armáda poprvé transportovala D-30 pod vrtulníkem Mi-8. Naopak Ukrajinci v Charkově v roce 2016 obnovili výrobu původní Gvozdiky. Především z jejího podvozku pak vyvinuli prototyp obrněného transportéru Kevlar-E pro 6 mužů, s rychlostí 70 km/h a vyzbrojený 30mm kanónem a systémem Šturm.

iZdroj fotografie: Ministry of Defense of Ukraine / Creative Commons / CC BY-SA

V současné době plynou z různých zdrojů (i z České republiky) na Ukrajinu oba typy houfnic. Celkem 42 původně východoněmeckých a později finských D-30 věnovalo Estonsko. Již roku 2018 byla část vyřazených 2S1 z české armády prodána ukrajinské armádě. Před několika dny opustila naše území na nákladních vagónech další dodávka těchto zbraní pro Ukrajinu. Obě zbraně zůstanou nepochybně i přes značné stáří ve výzbroji po celém světě ještě mnoho let. Ani jejich věk totiž nic nemění na jejich ničivé síle.

Jak podstatou roli dnes hraje dělostřelectvo na bojišti?

Zdroj: Chris Chant, Dělostřelectvo – nejvýznamnější typy dělostřeleckých zbraní od roku 1914 do současnosti, Praha, 2007.