„Infračervený DRAGON“: Ukrajinci vzali stíhací rakety ze sovětských letounů a udělali z nich pozemní past na ruské drony

Na první pohled to zní jako nouzové řešení z nedostatku: vzít rakety R-73 a R-60, původně určené pro blízký vzdušný boj sovětských stíhaček, a namontovat je na pozemní odpalovací lišty. Jenže DRAGON, jak ho mezi 15. a 19. červnem představil ukrajinský státní exportér SpetsTechnoExport, není improvizace jednoho nadšence v dílně. Jde o modulární krátkodosahový protiletadlový systém s externím radarovým navedením, vzdáleným ovládáním přes kabel i Starlink a přebíjecím vozíkem, který veze kapalný dusík na chlazení infračervených hlavic. Podle zástupce Center of Innovative Technologies Program (CIT) v rozhovoru pro server Militarnyi je systém zhruba rok a půl kodifikovaný a bojově nasazený proti dronům typu Šáhid. Výstavní premiéra přišla až po reálném boji, ne před ním.

Jak ze stíhacích raket vznikla pozemní past

Klíč k pochopení DRAGONu leží ve dvou slovech: pasivní infračervené navedení. Střely R-73, R-60 ani americké AIM-9M Sidewinder nepotřebují vlastní radar, který by prozradil pozici odpalovače. Místo toho sledují tepelnou stopu cíle, motor dronu, tření o vzduch, výfukové plyny. Odpalovač tak může stát skrytý, elektronicky tichý, a čekat.

Cíl mu přidělí externí radar zapojený do sítě. Obsluha sedí až sto metrů od odpalovače, připojená kabelem, nebo operuje vzdáleně přes Starlink. Jakmile střela zachytí infračervenou signaturu cíle, odpálí se a dál už nepotřebuje žádné navedení ze země. Právě v tom spočívá „past“: nízkoletící Šáhid nedostane včas varovný signál od radaru přímo u střelce, protože tam žádný velký vyzařující radiolokátor není.

Podle Army Recognition trvá rozvinutí systému do patnácti minut, přechod do bojové pohotovosti zhruba dvě minuty. Aktivní režim vydrží osm hodin, pohotovostní až čtrnáct dnů. Odpalovač nese tři střely a existuje ve dvou známých variantách: tažené trailerové provedení a obrněná samohybná verze H73H, která umožňuje organickou ochranu manévrujících jednotek, nejen statickou obranu objektů.

Tři generace raket v jednom systému

DRAGON není vázaný na jedinou střelu. Právě v tom je jeho pragmatická síla, a zároveň jeho současné omezení.

• R-60 – nejstarší a nejlehčí střela v rodině, sovětská klasika ze šedesátých let. V pozemním odpalu z DRAGONu se jí přisuzuje dosah 5 až 6,5 km. Je to nejdostupnější munice ze skladů.
• R-73 – výkonnější sovětská střela krátkého dosahu. Exportní verze R-73E váží 105 kg, nese osmikilogramovou bojovou hlavici a v leteckém režimu dosáhne až 30 km. Vyniká extrémní obratností díky vektorování tahu. V DRAGONu se uvádí dosah až 15 km.
• AIM-9M Sidewinder – západní střela s vyšší odolností proti infračerveným protiopatřením. V DRAGONu dosahuje 8 až 10 km.
• AIM-9X Block II/II+ – plánovaná integrace, která by znamenala kvalitativní skok. U.S. Navy uvádí datový spoj, režim „vystřel a zapomeň“ a vysokou odolnost proti klamným cílům. Oficiální americký dolet je utajený, ukrajinská grafika pro DRAGON uvádí plánovaných 35 km.
• ST-100 – připravovaná domácí ukrajinská střela, která má do budoucna snížit závislost na konečných zásobách převzatých leteckých raket.

Důvod, proč Ukrajina sahá po sovětských střelách, není jen nouze. Je to ekonomika: R-73 ze skladu je řádově levnější než těžká protiletadlová řízená střela systému NASAMS nebo IRIS-T. A Šáhid za pár desítek tisíc dolarů nestojí za zásah střelou za milion.

Srovnání s tím, co už na frontě funguje

DRAGON nevzniká ve vzduchoprázdnu. Na ukrajinském bojišti už operují západní systémy blízké protivzdušné obrany a stojí za to porovnat, kde končí jejich dosah a kde začíná prostor pro ukrajinskou improvizaci.

Gepard a Skyranger jsou silné v bezprostřední ochraně s vysokým tempem palby. DRAGON je silný jinde: v rozptýlené, tiché raketové vrstvě, která pokrývá větší prostor menším počtem prostředků. Podle nás nejde o konkurenci, ale o doplnění. Válka s masovými drony vyžaduje obojí, kanonovou stěnu na blízko i raketovou síť na střední vzdálenost.

Proč to zajímá i Česko

Český kontext na Eurosatory 2026 existuje a není zanedbatelný. Pardubická RETIA na veletrhu představila světovou premiéru systému ReCUBE GBAD, mobilní platformy velení a řízení pro pozemní protivzdušnou obranu, která integruje senzory a efektory do jednoho řídicího uzlu. CzechTrade organizoval společnou českou expozici s minimálně pěti firmami.

Česká armáda už v podobné dosahové třídě provozuje švédský systém RBS-70 s účinným dosahem do 8 km. Koncepčně je DRAGON zajímavý i pro středoevropský kontext: ukazuje, jak levně zahustit nejnižší vrstvu protivzdušné obrany tam, kde hrozí masové nasazení dronů. Česká kompetence přitom leží spíš v senzorice a velení než v samotných efektorech, a právě kombinace české řídicí vrstvy s adaptovanými střelami by mohla být jedním z modelů, jak se na dronovou hrozbu připravit i v NATO.

Válka dronů si vynucuje nová pravidla

Více než čtyři roky trvající válka na Ukrajině přinesla jednu zásadní lekci: masové nasazení levných bezpilotníků dokáže přetížit i sofistikovanou protivzdušnou obranu, pokud ta spoléhá výhradně na drahé střely. Rusko vysílá Šáhidy v rojích desítek kusů za noc. Každý sestřel těžkou střelou IRIS-T nebo NASAMS znamená ekonomickou prohru obránce, i když je takticky úspěšný.

DRAGON je odpovědí na tuto asymetrii. Není to zázračná zbraň; veřejně dostupné statistiky sestřelů neexistují a způsob rozlišování přátelských a nepřátelských cílů při vzdáleném ovládání přes Starlink nebyl detailně popsán. Výrobní kapacita závisí na konečných zásobách převzatých leteckých střel, dokud nebude připravena domácí ST-100. Ale právě proto je důležité chápat DRAGON ne jako jednotlivou zbraň, nýbrž jako architekturu: modulární, škálovatelnou, postavenou na tom, co je ve skladech k dispozici dnes.

15. června 2026 v Paříži Ukrajina neukázala jen další odpalovač. Ukázala způsob myšlení, který z války s druhou největší armádou světa dělá inženýrský problém, a řeší ho s tím, co má po ruce.