Šest letounů, které mění výcvikovou osu

Letoun K-8W je exportní varianta čínsko-pákistánského typu K-8 Karakorum, jednomotorového podzvukového stroje určeného primárně pro pokročilý proudový výcvik a lehké bojové úkoly. Podle dostupných technických databází dosahuje maximální rychlosti kolem 800 km/h a unese přibližně 1 000 kg výzbroje na pěti závěsnících. Pro srovnání: ruský Jak-130, o který měl Kazachstán dříve zájem, nabízí maximální rychlost 1 060 km/h, nosnost 3 000 kg na devíti závěsnících a výrazně sofistikovanější avioniku navrženou jako přímý mezistupeň k moderním víceúčelovým bojovým letounům.

Na papíře tedy Jak-130 vyhrává. Jenže Astana zjevně nehledá jen nejlepší parametry, hledá nezávislost. Každý nový typ od jiného dodavatele znamená vlastní zásobovací řetězec, vlastní výcvikovou infrastrukturu a vlastní servisní smlouvy. A tím pádem menší vyjednávací sílu Moskvy při příštím tendru.

Čínská stopa v kazašském letectvu už není novinka

Nákup K-8W by nebyl prvním průnikem čínské letecké techniky do kazašské armády. Ministerstvo obrany v Astaně oficiálně uvádí ve výzbroji úderně-průzkumné bezpilotní systémy Wing Loong. Podle sekundárních zdrojů kazašské letectvo již začlenilo i čínské transportní letouny Y-9E, střední turbovrtulový typ s nákladovou kapacitou kolem 30 tun, tedy více než americký C-130J Super Hercules s jeho přibližně 21 tunami, byť americký stroj má nesrovnatelnou výhodu v globální servisní síti a alianční interoperabilitě.

Vedle čínské větve ale roste i ta západní. Airbus Kazachstánu dodal jedenáct transportních C295 a v prosinci 2024 předal první ze dvou objednaných těžkých transportérů A400M, včetně balíku údržby a výcvikové podpory. Výsledkem je flotila, která už dnes vypadá jako katalog tří kontinentů, a ruské stroje v ní přestávají být samozřejmostí.

Proč by J-35 byl pro Moskvu skutečná rána

Šest lehkých cvičných letounů samo o sobě nezlomí ruský vliv. Skutečně citlivou otázkou je, co přijde v nejvyšší bojové kategorii. Kazašští představitelé v minulosti naznačili záměr pořídit stíhačku páté generace v horizontu dvou let, což by odpovídalo přibližně rokům 2026–2027. Na stole leží dvě hlavní varianty: ruský Su-57 a čínský J-35A.

Su-57 Rusko prezentuje jako svůj vlajkový exportní produkt páté generace, se stealth koncepcí, síťovými senzory a širokým arzenálem řízených zbraní. Rostec na něm staví značnou část svého exportního marketingu. Jenže právě proto by jeho odmítnutí bolelo dvojnásob. Čínský J-35A, který veřejně debutoval na leteckém veletrhu Airshow China v listopadu 2024, nabízí stealth koncepci střední hmotnostní kategorie a (což je pro Astanu možná důležitější) zapadá do čínského ekosystému, který v kazašském letectvu už zapouští kořeny.

Zatím je třeba zdůraznit: oficiální kazašská objednávka neexistuje ani na jeden z obou typů. Preference J-35 je spekulace opřená o logiku diverzifikace, ne o podepsaný kontrakt. Pokud by se ale naplnila, nešlo by už o nákup jednoho typu. Stíhačka páté generace zamyká zemi na dekády do konkrétního řetězce výzbroje, softwaru, munice, pilotního výcviku a politického vlivu. Přesun i této kategorie k Číně by pro Rusko znamenal ztrátu strategického rozměru.

Portfolio místo patrona

Analytici Carnegie Endowment popisují kazašský přístup jako „portfoliovou politiku“, vědomou strategii, která rozkládá závislosti mezi více partnery tak, aby žádný z nich nezískal páku na celý bezpečnostní sektor. Kazachstán přitom západní sankce proti Rusku v zásadě dodržuje, i když Evropská komise v únoru 2025 výslovně zmínila kazašské subjekty v kontextu obcházení restrikcí.

Data SIPRI z března 2026 potvrzují širší trend: ruské zbrojní exporty globálně slábnou, zatímco poptávka po alternativních dodavatelích roste. Kazachstán není jediný, kdo hledá cestu ven z jednostranné závislosti, ale patří mezi nejvýraznější případy v regionu. Pro český obranný průmysl je to signál, že trhy, kde dříve dominovalo výhradně ruské železo, se otevírají, a kdo nabídne servisní jistotu bez sankčního rizika, má šanci.

Co to znamená pro rovnováhu ve Střední Asii

Šest cvičných letounů nezmění mocenskou mapu přes noc. Ale každý nový čínský nebo západní typ v kazašských hangárech ředí ruskou servisní infrastrukturu a snižuje cenu argumentu „musíte zůstat u nás, protože na nás závisíte“. Pokud Astana sáhne po čínské platformě i v kategorii stealth stíhaček, přestane jít o jednotlivé obchody a začne jít o přepsání dodavatelské architektury celého regionu. Moskva zatím mlčí. Peking čeká.

Článek Kazachstán se otáčí zády k Rusku, kupuje čínské K-8W. A bude to horší, asi chystá přechod na J-35 páté generace místo Su-57 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně je Jak-130M a čím se liší od předchůdce

Základní Jak-130 je ve službě ruských vzdušně-kosmických sil už řadu let jako hlavní pokročilý cvičný letoun. Připravuje piloty na přechod na stíhačky generace 4+ a 5, tedy na typy Su-30SM nebo Su-57. Jeho parametry jsou veřejně známé: délka 11,5 metru, rozpětí necelých deset metrů, maximální vzletová hmotnost 10 290 kilogramů, rychlost do 1 060 km/h, dostup 12 500 metrů a dolet 1 600 kilometrů. Devět závěsníků pojme bojovou zátěž do tří tun.

Verze s písmenem M na konci si zachovává stejný drak, ale dostává zcela novou „nervovou soustavu“:

• Radar BRLS-130R – fázovaný palubní radar pro detekci cílů za zhoršené viditelnosti i v noci.
• Optoelektronický komplex SOLT-130K – kombinace optiky, laseru a termovize pro identifikaci a navedení zbraní.
• Obranný systém President-S130 – aktivní sebeochrana proti řízeným střelám, odvozená od systému používaného na vrtulnících.
• Komunikační komplex KSS-130 – modernizovaná datová a hlasová komunikace.

K tomu Jakovlev přidává širší paletu řízené výzbroje. Na exportním materiálu z Dubai Airshow 2025 figurovaly střely vzduch-vzduch RVV-MD, naváděné pumy KAB-250LG a střely vzduch-země Ch-38MLE či 305E. Kompletní tabulku nových letových výkonů ale Rusko zatím veřejně nerozepsalo; víme, co stroj nese, ne jak přesně s tím létá.

Proč Rusko pořád létá na československých L-39

Příběh L-39 Albatros je jedním z nejpozoruhodnějších v historii vojenského letectví. První prototyp vzlétl v roce 1968 z letiště ve Vodochodech u Prahy, do roku 1995 Aero vyrobilo téměř tři tisíce kusů a dodnes jich podle výrobce zůstává kolem sedmi set v civilním i vojenském provozu po celém světě. Typ byl páteří výcviku pilotů Varšavské smlouvy: levný, spolehlivý, nenáročný na údržbu.

A právě ta nenáročnost vysvětluje, proč se L-39 v Rusku drží tak dlouho. Podle informací ruského ministerstva obrany z června 2025 kadeti Krasnodarské vyšší vojenské letecké školy na Albatrosech stále létali. Vedle nich už sice fungoval novější Jak-130, ale starší československý typ z výcviku úplně nezmizel. Náhrada tedy není jednorázová výměna kus za kus, je to postupný, víceletý přechod od sovětského dědictví k domácím platformám.

Stojí za zmínku, že ani Česko s Albatrosem ještě úplně neskončilo, byť je na cestě ven. Dne 10. února 2025 proběhl v pardubickém Centru leteckého výcviku první výcvikový let na nových L-39 Skyfox a LOM PRAHA mluví o postupném loučení se starými Albatrosy L-39C. Aero Vodochody přitom na původní L-39 stále nabízí generální opravy, prodlužování životnosti i remotorizaci, což vysvětluje, proč typ přežívá v tolika zemích tak dlouho po konci výroby.

Jak si Jak-130M stojí vedle západní konkurence

Koncept cvičného letounu s bojovou nadstavbou není ruský vynález. Naopak, západní výrobci v tomto segmentu prodávají hotové systémy, zatímco Rusko teprve testuje prototyp.

Nejpřímější srovnání nabízí italský Leonardo M-346. Vznikl ze stejného společného projektu jako Jak-130; v devadesátých letech spolupracovaly Jakovlev a Aermacchi, než se cesty rozešly. Dnes je M-346 provozně i exportně nesrovnatelně zralejší: přes 160 prodaných kusů, více než 160 tisíc nalétaných hodin, maximální rychlost 1 090 km/h, dostup 13 715 metrů a tah dvou motorů po 2 850 kilogramech. Existuje i ozbrojená verze M-346FA s radarem a řízenou výzbrojí, tedy přesně ten koncept, který Rusko s Jakem-130M teprve zavádí.

Americký Boeing T-7A Red Hawk je koncepčně jinde. Letectvo Spojených států ho vede čistě jako pokročilý cvičný letoun s vestavěnou simulací, bez reálné výzbroje. Britský BAE Hawk naopak funguje v duální roli trenér/lehký bojový stroj už desítky let, a právě k tomuto modelu má Jak-130M nejblíž.

Klíčový rozdíl? M-346 od Leonarda je hotový produkt s prokázanou provozní zralostí. Jak-130M je prototyp po prvním padesátiminutovém letu.

Časová osa: kdy může Jak-130M reálně sloužit

Podle Vasilije Prutkovského, šéfkonstruktéra programu, mají být do konce roku 2026 hotové celkem tři letové exempláře. Testovací program je naplánovaný až do roku 2028 a zahrnuje integraci všech nových senzorů, obranného komplexu i výzbroje. Teprve po jeho dokončení může přijít rozhodnutí o sériové výrobě.

V kontextu války na Ukrajině, která k červenci 2026 trvá déle než čtyři roky, to znamená, že Jak-130M do bojů v dohledné době nezasáhne, alespoň ne ve větším měřítku. Bez mimořádného urychlení je reálný dopad spíš střednědobý.

Proč ale Rusko do projektu investuje právě teď? Oficiálně Jakovlev tvrdí, že podoba Jaku-130M vznikla z analýzy zkušeností z lokálních a regionálních konfliktů a měnícího se charakteru letecké války. Čteno mezi řádky: Rusko potřebuje šetřit drahé frontové stíhačky, rozšiřovat výcvik pilotů a zároveň mít levnější platformu pro úkoly, na které je Su-34 nebo Su-35 zbytečně drahý. Lehký ozbrojený cvičák za zlomek ceny plnohodnotné stíhačky dává v této logice smysl. A exportní ambice (Jak-130M byl poprvé představen zahraničním zákazníkům na Dubai Airshow 2025) naznačují, že Moskva chce projekt financovat i z prodejů do třetích zemí.

Co to říká o stavu ruského letectva

Fakt, že Rusko v roce 2025 stále cvičilo piloty na letounech navržených v šedesátých letech v Československu, není jen kuriozita. Je to symptom pomalé modernizace výcvikových flotil, která se táhne celou postsovětskou érou. Jak-130 sice postupně L-39 ve vyšším výcviku nahrazuje, ale úplná výměna se ani po více než dvaceti letech od zahájení dodávek neuskutečnila.

Jak-130M je v tomto kontextu pokusem přeskočit rovnou o generaci dál, nejen nahradit starý cvičák, ale rovnou z něj udělat stroj, který umí i bojovat. Ambice je pochopitelná. Otázka zní, jestli ruský průmysl zvládne dodat radar, optiku, sebeobranu a řízenou výzbroj v kvalitě a množství, které slibuje, a to v době, kdy je pod bezprecedentním sankčním tlakem a zároveň musí zásobovat probíhající válku.

První let prototypu v Irkutsku je reálný milník, ne propagandistická maketa. Ale mezi padesátiminutovým zkušebním letem a sériovým bojovým strojem leží ještě dva roky testů, integrace a nevyhnutelných kompromisů.

Článek Rusové poprvé vzlétli s Jakem-130M, který má nahradit československý L-39. Z cvičného letounu dělají bojový se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Skyfox má proti dronům rakety a kulomety

Český letoun L-39 Skyfox lze nasadit proti dronům v okamžiku, kdy bude vyzbrojen raketami FZ275 LGR, uvádí Defence-Ua. Právě s nimi měl být představen na leteckém veletrhu Dubai Airshow 2025. Kromě toho měl v podvěsu ještě dvojici kulometů ráže 12,7 milimetrů, které lze samozřejmě na krátkou vzdálenost proti dronům rovněž použít. O zaměření cíle se potom na letounu stará australský zaměřovací modul SiNAB Phoenix.

Samotný výrobce Aero Vodochody uvádí, že na veletrhu představil Skyfox s nejnovější konfigurací výzbroje. Kromě kulometů na něm měla být i maketa průzkumného kontejneru a dvojice raketových odpalovačů LAU-32. Ty jsou určeny pro rakety ráže 70 milimetrů, do každého lze umístit 7 střel, uvádí Wikipedia. Letoun jich tedy může nést v představené konfiguraci až 14, takže dokáže teoreticky zničit 14 dronů (plus další pomocí kulometů).

Raketa byla připravena pro Ukrajinu

FZ275 LGR je laserově naváděná raketa nejčastěji užívaná k zasahování různých pozemních cílů. Wikipedia uvádí, že má dolet 7 km a hlavici těžkou 4,1 kg. Thales, který raketu vyrábí, se ale domluvil i s Ukrajinou, že ji vyrobí ve verzi proti dronům. Ta by je měla ničit mrakem wolframových úlomků, uvádí CuasHub. Výhodou této střely má být cena, lze ji totiž pořídit zhruba za 210 000 Kč, což je oproti jiným protiletadlovým protějškům velmi nízká hodnota.

Video: „Záře jako po jaderném výbuchu,“ popsali Rusové. Ukrajinci jim zničili vzácné letadlo, které vzniklo pouze ve 2 kusech

Sériová výroba Skyfox začala v roce 2024; znám je i pod jménem L-39NG, což je původní označení testovacího prototypu. Jde o jednomotorový podzvukový letoun určený k výcviku, proto má dvoumístnou kabinu. Dosahuje rychlosti až 900 km/h a je primárně určen k pokročilému výcviku pilotů na letouny 4,5. a 5. generace. Wikipedia uvádí, že na 5 závěsnících unese výzbroj o hmotnosti až 1 640 kg k útokům na vzdušné i pozemní cíle.

Článek Češi se opět připomněli světu. Aero Vodochody proměňují L-39 Skyfox v v levného zabijáka dronů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Letoun Rusové původně vyvíjeli s Italy

Jak-130 je dvoumotorový proudový podzvukový letoun určený hlavně k výcviku, ale může sloužit i jako bitevník. Ačkoliv je označován za ruský, Wikipedia upozorňuje, že vznikl ve spolupráci s italskou společností Aermacchi, ale cesty s ní se nakonec rozešly, a tak Italové vyvinuli velmi podobný Alenia Aermacchi M-346 Master. Rusku se dokonce podařilo letadla exportovat například do Alžírska, Běloruska, Íránu, Bangladéše a dalších.

Storm Shadow pronikla ruskou PVO a vzala Rusům „vítr z plachet“. Zasáhla chemičku, která je pro armádu klíčová

Na vývoji novější verze pracuje již několik let. RuAvia uvádí, že má prototyp Jak-130M modernizovanou avionikou, lepší pohonnou jednotkou a zbraňový systém se schopností využívat moderní přesnou munici, stejně jako radar BRLS-130R, elektrooptický/laserový zaměřovací systém SOLT-130K a systém sebeobrany President-S130. Redakce Armádního Zpravodaje soudí, že to vše zvyšuje jeho schopnost působit i v roli bitevního letounu, byť ne plnohodnotného, a také bude dále sloužit pro výcvik na ruské letouny 4. a 5. generace.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ruské federace / Creative Commons / CC BY

Ruský letecký průmysl na tom není nejlépe, takže je nová verze cvičného letounu vlastně úspěch. Tím posledním bylo zavedení Suchoje Su-57 Felon, ale Armádní Zpravodaj upozorňuje, že je kritizován jako neplnohodnotná 5. generace. Suchoj Su-75 Checkmate potom Rusko již několik let slibuje, ale pravděpodobně nevznikne. A otázky se vznáší i nad novým strategickým bombardérem Tupolev PAK DA či letounem 6. generace Mikoyan PAK DP.

Jak-130M létá rychlostí přes 1 000 km/h

Nový cvičený letoun by měl mít základní parametry shodné jako starší verze; tedy být dvoumístný o délce 11,49 metrů a s rozpětím křídel 9,84 metrů, schopný dosahovat rychlosti až 1 060 km/h a vystoupat do výšky až 12,5 kilometrů. Bojový dolet Jak-130M je potom 555 kilometrů, i když s vylepšeným motorem by dle Armádního Zpravodaje mohl být i delší.

Werwolf: Tajná armáda SS měla po pádu Hitlera zabránit obsazení Německa. Její skrýše jsou dodnes také v ČR

Unese přitom až 3 tuny výzbroje, například střelu vzduch-vzduch R-73 s infračerveným naváděním. Vzhledem k instalaci radaru pak není vyloučeno ani zavedení střely jako R-77. Wikipedia uvádí, že ta má radarové navádění a dosah až 193 kilometrů, a rovněž může Jak-130M používat neřízené střely, jakou je S-8, nebo různé druhy pum, a to až do hmotnosti 500 kilogramů. Armádní Zpravodaj nevylučuje, že by vzhledem k novému zaměřovacímu systému mohl zvládat klouzavé pumy vyrobené z běžných s konverzní sadou UMPK.

Článek Aspoň něco se Rusům povedlo: Cvičný Jakov Jak-130M je modernizací se slibnou budoucností. Funguje i jako bitevník se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jeden pilotuje, druhý střílí puškou

Nasazení Jak-52 do protivzdušné obrany dokazují videa na sociálních sítích, a je to vlastně velice jednoduché. AeroSpaceGlobalNews uvádí, že do dvoumístného letounu nasednou pilot a střelec s útočnou puškou typu Kalašnikov, pravděpodobně AK-74. Když vzlétnou a přiblíží se k nějakému dronu, střelec ho z paluby jednoduše sestřelí.

Svědectví důstojníka americké armády říká, že USA skrývají po desítky let nejenom UFO, ale i samotné mimozemšťany

Jak-52 není stíhací letoun, ale sovětský cvičný vrtulový jednoplošník vyráběný i v Rumunsku. Sloužil a slouží k výcviku pilotů, ale také jako akrobatický. Wikipedia uvádí, že dosahuje max. rychlosti 285 km/h a jeho dolet je 550 km. Není ale vyzbrojený, i když existuje nebo existovala verze lehkého bitevníku s raketomety obsahujícími 32 neřízených raket S-5. Armádní Zpravodaj ale upozorňuje, že slouží k zásahům pozemních cílů, ne proti dronům.

S drony udrží Jak-52 snadno krok

Nasazení Jak-52 proti dronům nemusí být vůbec špatný nápad, i když použití střelce s útočnou puškou je jasná improvizace. Letadlo má totiž pádovou rychlost jenom 90 km/h, a jelikož se dálkové vrtulové sebevražedné drony pohybují nejčastěji rychlostí mezi 150 a 250 km/h, je schopný je dohnat, a nakonec s nimi srovnat rychlost, což umožňuje střelci snadno zamířit. Použití takového letounu je navíc levnější než třeba protiletadlové střely.

Katastrofa větší, než se zdá. Ukrajinci sestřelili nejmodernější frontový bombardér za skoro 800 milionů

Využití Jak-52 ale není ruským výmyslem. Twz již v létě 2025 uvedl, že ho podobným způsobem využívá Ukrajina. I zde byl na druhém místě střelec vyzbrojený ruční zbraní, a během roku měl jeden z letounů zlikvidovat kolem 60 ruských dronů. V podobné roli slouží i vrtulníky, přičemž na ně Ukrajinci údajně nejen střílí, ale také za pomoci precizního manévru některé podeberou křídlem a překlopí je. Pravděpodobně to ale dělají jenom u dronů bez hlavice.

Článek Zoufalé Rusko nasazuje do bojů jednoplošníky Jakov Jak-52 v roli PVO. Tradiční systémy selhaly, nebo je nemá se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Z cvičného letadla na bojovníka

Ačkoliv se Jugoslávie snažila dlouho balancovat mezi oběma bloky, po roztržce se Stalinem se plně spoléhala na dodávky z USA. To se ale Titovi nelíbilo, a tak v 50. letech 20. století rozjel řadu vlastních zbrojních programů, jejichž vrcholem byl cvičný letoun G-2 Galeb (Holub), jehož výroba se rozjela v roce 1966 ve firmě SOKO v Mostaru (dnes Bosna a Hercegovina). Jednalo se na svou dobu o velmi pokročilý letoun srovnatelný s tím nejlepším na obou stranách železné opony, včetně L-29 Delfín.

iZdroj fotografie: Srđan Popović / Creative Commons / CC BY

S krizemi studené války se pak jugoslávská armáda rozhodla z Galebu vyvinout lehký bitevní letoun, který by byl v případě války připraven zastavit případný postup obou stran. Bitevník měl být jednomístný a mít větší dolet, odolnost a především nést silnější a bohatší výzbroj než mohl unést cvičný jednomístný předchůdce. Jeho první prototyp vzlétl v roce 1965 a sériová výroba se rozběhla naplno po invazi vojsk varšavské smlouvy do Československa. SOKO J-21 Jastreb (Jestřáb) byl do služby uveden na konci roku 1968.

SOKO J-21 Jastreb byl více než povedený

SOKO J-21 Jastreb měl na délku 10,88 m, rozpětí křídel 10,56 m a výšku 3,64 m, hmotnost coby prázdného pak byla 2 810 kg a maximální 5 100 kg. Srdce letounu bylo britské, motor BWB byl licenční kopií Rolls-Royce Viper Mk531 s výkonem 13,32 kN. Odstranění jednoho pilotního místa vedlo k odstranění největšího problému Galebu, a sice malého doletu, takže nemohl provádět akce příliš daleko – činil totiž pouhých 669 km. Jestřáb dal oproti tomu na plné nádrže 1 559 km a jeho maximální rychlost byla krásných 820 km/h, dostup pak 1 200 metrů.

Jugoslávské tanky M-84 mají stále co říci. Ukrajinci by jimi mohli zničit i nejlepší ruské tanky T-90M, pokud by se „posnažili“

Pro svou pýchu měli Jugoslávci také široký arzenál zbraní. Pevnou výzbroj tvořily tři kanóny Browning AN/M3 ráže 12,7 mm umístěné v čumáku a disponoval celkem osmi pylony: dva pod trupem měly nosnost 250 kg a byly na nich neseny bomby, zbylých šest pod křídlem mělo nosnost po 50 kg a byly nosiči neřízených raket VRZ-157 127 mm. J-21 mohl nést i přídavné nádrže, v případě průzkumné verze pak kamery.

Jestřáb pro chudé orly byl ideální

J-21 byl přesně střižen pro podmínky Jugoslávie. Šlo o levné letadlo se snadnou údržbou a s dobrými letovými vlastnostmi, jeho velkou výhodou navíc byla možnost krátkého startu za pomoci raket s tuhým pohonem JAPO a velmi krátký dojezd při přistání. Vzlétat dokonce mohl i z nezpevněných ploch, ovšem velkou chybou na jeho kráse byla velmi tenká skořepina bez pancéřové ochrany, takže nemusím dodávat, že šla odolnost hodně dolů.

iZdroj fotografie: Wusel007 / Creative Commons / CC BY

Továrna SOKO vyprodukovala mezi lety 1968 a 1977 celkem 224 Jestřábů. Největším uživatelem se samozřejmě stala Jugoslávie, ale zaujal i v exotické Africe – Libye jich odebrala 34 a k dalším uživatelům patřil Zair, Zambie a Kongo. J-21 se pokoušel zabojovat i během balkánských válek, ale coby starší stroje bez letecké podpory neměly proti soupeřům z NATO šanci a ztráty byly veliké. Do dnešních dnů je snad ve službě několik Jestřábů v Srbsku a v Libyi a 31 jich stojí v leteckém muzeu v Bělehradě.

Článek SOKO J-21 Jastreb: jak se z holuba stal jestřáb, který se mohl vrhnout na NATO i varšavský pakt. Jugoslávci se mohli oprávněně chlubit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Cvičný Jak-52 dokázal sestřelit Orlan-10

Video pod tímto článkem ukazuje úspěšný konec operace proti dronu, konkrétně se jedná o ruský průzkumný Orlan-10. Jeho osudem se stal poměrně starý a pomalý tréninkový vrtulový letoun Jakovlev Jak-52. Na záběrech níže je ovšem vidět pouze to, jak ukrajinský letoun krouží kolem již klesajícího průzkumného dronu na padáku. MilIn uvádí, že padák, na němž Orlan-10 běžně přistává, se nejspíše automaticky aktivoval při sestřelení.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ruské federace

ArmyRecognition uvádí že není přesně jasné, jakým způsobem se vlastně osádce letounu podařilo dron sestřelit. Jak-52 má údajně existovat i v několika kusech s namontovaným kulometem, případně raketami, ale v tomto případě se nejspíše nejednalo o takto upravený stroj. Nejpravděpodobnější se tak jeví varianta, že s sebou měl jeden z členů osádky nějakou zbraň, asi pistoli nebo útočnou pušku, s níž na dron z otevřené kabiny střílel. Připomíná to mimochodem první boje letadel z období první světové války.

Hodně starý letoun k nácviku akrobacie

Jak-52 není žádný excelentní bojový letoun, zaveden byl ostatně již v roce 1979 v Sovětském svazu, uvádí Wikipedia. Sloužil přitom jako cvičný pro vojenské piloty a k nácvikům akrobacie. Jde o dvoumístný letoun o délce 7,45 metrů s rozpětím křídel 9,3 metrů, který pohání jeden motor a vrtule. Jeho max. rychlost je 285 km/h, takže je rychlejší než většina menších a středních dronů, a má pádovou rychlost jenom kolem 90 km/h, což mu umožňuje srovnat s nimi rychlost.

Ruská transformace cvičného letounu Jak-130 5. generace na úroveň bitevníku Su-25 může být jeho levnou a schopnější náhradou

Orlan-10 je zase ruský dron o maximální vzletové hmotnosti 16,5 kilogramů, délce 2 metry a rozpětí křídel 3,1 metru, uvádí Airforce-Technology. Slouží k leteckému průzkumu a pozorování, ale vyskytly se i varianty s laserovým značkovačem, a může mít také další úlohy. Pohybuje se maximální rychlostí 150 km/h, takže lze tedy říci, že je Jak-52 k jeho stíhání velice vhodný. V ruské armádě má navíc těchto dronů sloužit vysoký počet.

Článek Video: sestřelit dron pistolí či útočnou puškou za letu není snadné, v ukrajinském letounu Jak-52 to však možné je se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Soudruh s kapitalistickým srdcem

Vývoj vůbec prvního tryskového letounu vlastní konstrukce u nás začal v roce 1955. Současně s ním byl zahájen i vývoj motoru Motorlet M-710 s moderním axiálním kompresorem, ale Sověti, kteří se měli stát hlavními zákazníky, požadovali jednodušší radiální. To vedlo ke zpoždění vývoje, a první dva prototypy XL-29 musely vzlétnout s britskými motory Bristol-Siddeley Viper. Ovšem na testy do Moskvy, které probíhaly v létě 1961, už měl letoun československý motor M-701 s radiálním kompresorem, takže splňoval sovětské požadavky.

Kdo byla ukrajinská letecká legenda „Juice“ a tvář odboje proti Rusku, která zahynula v letounu L-39 Albatros od zbrojovky Aero Vodochody

Aero L-29 Delfín má rozpětí 10,29 m, délku 10,81 m a výšku 3,13 m, přičemž hmotnost prázdného letounu je 2 280 kg, a maximální vzletová 3 380 kg, uvádí MilitaryFactory. Pohon zajišťuje motor s radiálním kompresorem Motorlet M-701 s tahem 8,7 kN, díky němuž dosahuje max. rychlosti 655 km/h. Jeho dostup je pak 11 500 metrů (s oběma obsazenými místy 10 900 m), a dolet dosahuje 900 km. Pod dvěma sloty pod křídly lze podvěsit dvě 150litrové přídavné nádrže nebo 200 kg zbraní, ať se jedná o kontejnery s kulomety, bomby nebo rakety.

Velká a trochu nefér bitva v Moskvě

Na Aero L-29 Delfín čekal tvrdý souboj o tryskový cvičný letoun pro celou Varšavskou smlouvu; došlo k němu v srpnu a září 1961 na letišti Monino u Moskvy. Do soutěže se přihlásili vedle našeho týmu také Poláci s PLZ TS-11 Iskra a Sověti s Jakovlev Jak-30. Oba konkurenční letouny měly přitom koaxiální motory, čímž porušovaly sovětské požadavky, ale vzhledem k „vlastnímu koni“ to bylo tolerováno – ačkoliv si všichni byli rovni, někteří si byli rovnější.

Motor M-701 se nakonec stal jedním z československých triumfů – byl sice těžší a měl vyšší spotřebu, ale na druhou stranu byl při údržbě „blbuvzdorný“ (konstrukce byla odolná vůči nasátí cizích předmětů), spolehlivý a bezporuchový. Letové vlastnosti Aero L-29 Delfín letce uchvátili, a především ti sovětští začali za československý počin lobovat. Výsledek byl jasný, zvítězili jsme. Na druhém místě potom skončil Jak-30, zatímco polská Iskra zcela pohořela – jenom Poláci prohru nepřijali dobře a Aero L-29 Delfín u nich nikdy nelétal, uvádí Wikipedia.

Aero L-29 Delfín vyletěl do světa

Sériová výroba československého letounu byla zahájena v roce 1963, a ukončena po 11 letech roku 1974 po dodání 3 665 kusů, z nichž 2 000 zamířilo do Sovětského svazu, a 400 našemu letectvu. Vedle základní 2místné verze byla vyvinuta i verze 1místná, který vznikala pod označením A (akrobatická), R (průzkumná) a RS (pokročilý výcvik). Vedle všech zemí Varšavského paktu byl L-29 dodáván do Egypta, Indonésie, Iráku, Angoly nebo Vietnamu, a dodnes se vedou spory o Číně.

Ta sice Aero L-29 Delfín nikdy oficiálně neodebrala, ale zřejmě se k ní „zatoulalo“ několik kusů ze sousedního Vietnamu. Jak potom uvádí AČR, letoun byl celkově exportován do 13 zemí světa a v mnohých zůstává provozuschopný, ačkoliv spíše pro nouzové případy.

Aero Vodochody modernizují vzácný letoun L-39ZA Albatros: ten dokáže tvrdě udeřit jako bitevník, ale stejně tak cvičit piloty

Aero L-29 Delfín (v kódu NATO Maya) se účastnil i bojů. Poprvé v Nigérii v letech 1967 až 1970, a poté se s ním Egypťané snažili zastavit izraelské tanky během jomkipurské války roku 1973. Velmi intenzivní nasazení ho však čekalo i v bojích při rozpadu SSSR, kdy se objevil nad Karabachem a Čečnou.

Ve vojenských kruzích je dnes už spíše kusem historie, i když v Gruzii a Angole létá Aero L-29 Delfín dodnes. Vedle toho chytil druhý dech díky soukromým majitelům, kteří dohromady zakoupili stovky kusů, aby s nimi sami létali – většinou přitom o víkendech, takže je letounu někdy přezdíváno „víkendový stíhač“. Aero L-29 Delfín tedy z nebe hned tak nezmizí.

Článek Aero L-29 Delfín je legendou světového letectví. Svou cestu na vrchol si musel vydobýt za nerovných podmínek a létat bude ještě desetiletí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ukrajinksý Juice lobboval za F-16

Důvody smrti legendárního pilota, vlastním jménem byl Andrij Pilščykov, nejsou známé. Ukrajinské úřady srážku dvou cvičných strojů vyšetřují, ale je jasné, že ukrajinské letectvo přišlo o jednu z nejvýraznějších tváří války. Juice byl například jedním ze dvou pilotů vyslaných již v létě 2022 do Spojených států, kde pro členy amerického Kongresu i v Pentagonu obhajoval žádost Ukrajiny o dodávku letadel General Dynamics F-16 Fighting Falcon.

A tragic loss. On August 25th, two L-39 military jets collided over the Zhytomyr region. Three pilots of the Ukrainian Air Force lost their lives. One of them was Major Andrii Pilshchykov, a 2nd Class pilot and a recipient of the Order of Courage, 3rd Class, known by the callsign… pic.twitter.com/Oa8cHUX1D8

— Defense of Ukraine (@DefenceU) August 26, 2023

Juice byl známý také jako pilot často poskytující rozhovory zahraničním médiím. Již v prvních dnech války popisoval, jak se dostával na základnu, když začaly dopadat bomby a rakety. On sám přitom pilotoval letadlo Mikojan-Gurevič MiG-29 Fulcrum. V médiích popisoval například boje s ruskými letouny, oproti nimž jsou ty ukrajinské zastaralé, nebo nasazení amerických protiradarových střel AGM-88 HARM, stejně jako incidenty se sebevražednými drony, které byly vypouštěny na ukrajinská města, potažmo proti civilním cílům včetně nemocnic.

L-39 neměla Ukrajina vůbec málo

Zajímavostí je na smrti ukrajinské legendy, že zahynula na palubě československého cvičného letounu Aero L-39 Albatros. Na začátku války jich mělo „žlutomodré“ letectvo až 47, ale některé kusy byly ještě na zemi zničeny ruskými útoky. Ačkoliv je možné Albatrosy i vyzbrojit do podoby lehkých bitevníků, není zatím známo, že by je Ukrajina tímto způsobem používala, i když zrovna Juicovi se měla stát osudná právě mise bojová. Obecně jsou ale takové akce vzhledem k protivzdušné obraně Ruska riskantní, piloti tak na letounech hlavně cvičí.

Aero Vodochody modernizují vzácný letoun L-39ZA Albatros: ten dokáže tvrdě udeřit jako bitevník, ale stejně tak cvičit piloty

Náhrada za československé L-39 Albatros. Ruští stíhací piloti dnes cvičí na letounech Jak-130

L-39 Albatros je ve světě poměrně rozšířený, vyroben byl v počtu kolem 2 900 kusů a používala ho hlavně letectva sovětských spojenců, i když se dostal i do dalších zemí. Jde přitom o dvoumístná podzvuková letadla, a jelikož zemřeli vedle Juice ještě další dva lidé, seděl v jednom z letounů pilot sám. Je možné, že se ukrajinské letectvo snaží vzhledem k chystaným dodávkám letounů F-16 na Ukrajinu navýšit počet pilotů s nějakou (alespoň základní) úrovní výcviku, aby jim přeškolení na nové stroje trvalo co nejkratší dobu.

Článek Kdo byla ukrajinská letecká legenda „Juice“ a tvář odboje proti Rusku, která zahynula v letounu L-39 Albatros od zbrojovky Aero Vodochody se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.