Od neřízených salv k přesným úderům ze čtrnácti kilometrů

Dosavadní praxe ruských Ka-52 na Ukrajině vypadala jinak, než by napovídal reklamní leták. Nezávislá analýza britského think-tanku RUSI popsala, jak ruské bitevní vrtulníky po těžkých ztrátách od přenosných protiletadlových systémů MANPADS přešly už na jaře 2022 k opatrnější taktice: místo agresivních průnikových letů začaly pálit neřízené rakety S-8 (ráže 80 mm) a S-13 (ráže 122 mm) v takzvaných loftovaných salvách, pod vysokým úhlem, z větší vzdálenosti, ale s obecně špatnou přesností. Šlo spíš o potlačení protivníka než o spolehlivé ničení konkrétních cílů.

Střela 305E je odpovědí na tuto frustraci. Podle ruského holdingu High Precision Systems váží 105 kilogramů, nese bojovou hlavici o hmotnosti 25 kilogramů, letí rychlostí kolem 230 metrů za sekundu a disponuje optickou naváděcí hlavicí s možností korekce trajektorie za letu. Dosah 14,5 kilometru znamená, že pilot nemusí vstupovat do dosahu většiny přenosných protiletadlových systémů, jejichž efektivní dostřel se typicky pohybuje mezi čtyřmi a šesti kilometry. Kvalitativní skok je zřejmý: z plošného a nepřesného ostřelování k bodovému a naváděnému úderu.

Proč právě Egypt, a proč právě teď

Egypt převzal svých 46 kusů Ka-52 v letech 2017 až 2019 podle dat SIPRI. Žádný další africký ani jiný zahraniční stát veřejně doloženou flotilu tohoto typu neprovozuje. Právě proto je označení „nejnebezpečnější útočné vrtulníky Afriky“ v regionálním kontextu obhajitelné: v kombinaci koaxiálního rotoru, pancéřované kabiny pro dva piloty vedle sebe, 30mm kanónu 2A42 s kadencí až 550 ran za minutu a nyní i přesné naváděné munice jde o jednu z nejtvrdších vrtulníkových kapacit na kontinentu.

Rusko přijíždí do El Alameinu s širší obchodní kampaní. Rosoboronexport avizoval jednání s delegacemi z afrických i blízkovýchodních zemí a vedle Ka-52E nabízí i Mi-28NME jako čistě útočný typ nebo transportně-útočný Mi-35M/P pro zákazníky hledající levnější a univerzálnější platformu. Kontext je jasný: válka na Ukrajině trvá déle než čtyři roky, ruský zbrojní průmysl potřebuje devizy a zahraniční partnery a Egypt je logická výkladní skříň, stávající provozovatel, regionální mocnost, země s vlastním zájmem o modernizaci.

Konkrétní další africký stát s potvrzeným kontraktem na Ka-52 se v otevřených zdrojích nepodařilo dohledat. Ruské ambice v regionu jsou nicméně zřejmé.

Srovnání s Apachem: kde Ka-52E dohání a kde zaostává

Přirozený srovnávací rámec nabízí americký AH-64E Apache Guardian od Boeingu, vrtulník, který mimochodem provozuje i samotný Egypt. Apache nese standardně až 16 střel Hellfire (dosah přes osm kilometrů, různé varianty naváděcí hlavice), 76 neřízených raket a 30mm řetězový kanón M230. Klíčový rozdíl ale neleží jen ve výzbroji:

• Síťové propojení: Apache disponuje datovým spojením Link 16, schopností řídit bezpilotní prostředky a plnou integrací do alianční architektury velení. Ka-52E nic srovnatelného veřejně nenabízí.
• Uživatelská základna: Apache létá v 19 zemích, což znamená robustní logistický řetězec a sdílenou zkušenost. Ka-52 má jediného zahraničního uživatele.
• Přesný odstup: Střela 305E s dosahem 14,5 km na papíře překonává starší varianty Hellfire, ale novější AGM-179 JAGM pro Apache nabízí srovnatelný nebo větší dosah s multimodální hlavicí.

Modernizace Ka-52E tedy zmenšuje část schopnostní mezery v přesném úderu. Apache si ale drží náskok v síťovosti, logistice a interoperabilitě s aliančními partnery.

Tvrdý limit: vrtulník proti vrstvené protivzdušné obraně

Tady je potřeba říct věc, kterou ruský marketing záměrně obchází. Větší dostřel střely 305E zvyšuje šanci přežít proti lehčí protivzdušné obraně, proti jednotlivým skupinám s MANPADS, proti protivníkovi bez radarového pokrytí, v asymetrickém konfliktu v poušti nebo na periferii. Přesně v prostředí, kde by egyptské Ka-52 nejspíš operovaly.

Jenže válka na Ukrajině ukázala něco jiného. Jak popisuje analytik Justin Bronk z RUSI v komentáři z července 2026, Ukrajina vybudovala vrstvenou protivzdušnou obranu sahající od přenosných MANPADS přes kanonové systémy Gepard, středně dosahové NASAMS a IRIS-T SLM až po strategické Patrioty. V takovém prostředí bitevní vrtulník, jakýkoli bitevní vrtulník, naráží na konstrukční limity celé kategorie. Nízká rychlost, velká radarová i tepelná signatura, omezená schopnost manévru při navedení zbraně. Ani 14,5 kilometru dostřelu nestačí, pokud protivník drží hluboká pásma SHORAD s překrývajícím se pokrytím.

Pro pozemní vojska protivníka to znamená jednoduchou poučku: obrana proti modernizovanému Ka-52E se musí posunout hlouběji. Nestačí čekat vrtulník nad vlastní přední linií. Mobilní MANPADS, kanonové SHORAD, maskování, klamné cíle a co nejrychlejší detekce nosiče ještě před odpálením, to je recept, který fungoval na Ukrajině a fungoval by i v severní Africe.

Co to znamená pro rovnováhu sil

Pokud Egypt modernizaci přijme, získá přesnější a bezpečnější schopnost zasahovat bodové cíle z větší vzdálenosti. Proti slabšímu protivníkovi bez husté protivzdušné obrany, a takových je v regionu většina, to představuje reálný nárůst bojové síly. Proti technologicky vyspělejšímu soupeři by ale samotná modernizace bez širšího průzkumu, datových sítí a schopnosti potlačit nepřátelskou PVO nestačila.

Rusko v El Alameinu prodává příběh o bojově ověřené technice. Příběh je zčásti pravdivý, zkušenosti z Ukrajiny skutečně formovaly modernizaci. Jenže tytéž zkušenosti ukázaly, že bitevní vrtulník není všemocný. Je smrtelně účinný tam, kde má prostor. A smrtelně zranitelný tam, kde ho prostor nemá.

Článek Rusko představuje zásadní modernizaci nejnebezpečnějších útočných vrtulníků Afriky. Role Ka-52 se mění od základu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od Madridu do Helwánu

Messerschmitt ve Španělsku rozpracoval projekt označený HA-300 jako malý jednomotorový přepadový stíhač schopný dosáhnout rychlosti kolem Mach 2. Madrid ale postupně ztratil zájem, náklady rostly a španělské letectvo mělo jiné priority. Koncem roku 1959 vstoupil na scénu Egypt. Gamál Abdal Násir potřeboval moderní letectvo zoufale. Po suezské krizi v roce 1956 si Káhira bolestně uvědomila, jak je závislá na zahraničních dodavatelích, kteří mohou kdykoli zavřít kohoutky. Izrael navíc získával z Francie stíhačky Dassault Mirage III, stroje schopné rychlosti Mach 2, které se o několik let později výrazně prosadily v šestidenní válce.

Egypt proto koupil od Messerschmitta kompletní dokumentaci, výrobní přípravky i celý inženýrský tým a přesunul vše pod egyptskou General Aero Organisation do továrny v Helwánu. Messerschmitt nepřinášel jen výkresy. Přinášel desítky evropských odborníků a aerodynamické know-how, které Egypt jednoduše neměl.

Stíhačka, která skutečně létala

Projekt HA-300 nebyl papírový sen. 7. března 1964 vzlétl první prototyp a celý program nakonec nasbíral 135 zkušebních letů. Druhý prototyp létal rovněž. Podle Messerschmitt Museum of Flight měl letoun projektovanou maximální rychlost 2 125 km/h při vzletové hmotnosti pouhých 5 500 kilogramů. Pro srovnání: tehdejší MiG-21PF, hlavní sovětský stíhač exportovaný do arabských zemí, dosahoval maximální rychlosti zhruba 2 090 km/h, ale při podstatně vyšší hmotnosti.

Právě v tom spočívalo „překonání“ MiGu-21, v kombinaci extrémně nízké hmotnosti a mírně vyšší projektované rychlosti. HA-300 měl být nejlehčí nadzvukovou stíhačkou své doby. Šlo ale o projektované parametry, nikoli o bojově ověřené výsledky sériového stroje. MiG-21 byl v té době prověřený, zavedený a vyráběný v tisících kusů. HA-300 existoval ve dvou létajících prototypech.

Koncepčně stál HA-300 jinde než těžké víceúčelové stroje stejné éry. Americký F-4 Phantom II se dvěma motory, dvoučlennou posádkou a rychlostí Mach 2,23 patřil do úplně jiné váhové kategorie. Sovětský MiG-23 s měnitelnou geometrií křídla a rychlostí kolem Mach 2,4 byl rovněž o generaci komplexnější. HA-300 se do jejich machové ligy hlásil ambicí, ale ne výzbrojní nosností ani avionikou.

Šest dní, které zabily sen

Klíčový zlom přišel v červnu 1967. Izraelské letectvo během několika hodin zničilo většinu egyptských strojů na zemi. Násir stál před akutním problémem: jeho vzdušné síly prakticky přestaly existovat a potřeboval je obnovit okamžitě, ne za další roky vývoje. Sověti nabídli hotové MiGy-21 za výhodné ceny. Rychle, spolehlivě, bez rizika.

Program HA-300 přežil porážku ještě dva roky. Běžely zkoušky, inženýři se pokoušeli dotáhnout klíčový motor E-300, bez něhož letoun nemohl dosáhnout plných parametrů. Třetí a čtvrtý prototyp s tímto motorem ale do plnohodnotného letového programu už nedospěly. Náklady překročily 100 milionů egyptských liber. V květnu 1969 Egypt program definitivně zastavil.

Víc než ztráta jednoho letounu

Skutečná cena zrušení HA-300 nespočívala v penězích utopených do prototypů. Egypt ztratil šanci vybudovat vlastní konstrukční a motorářskou kontinuitu, průmyslový ekosystém, který by mu umožnil vyvíjet další generace letounů. Část kapacit helwánské továrny přešla na výrobu dílů pro sovětské stroje. Závislost na zahraničním dodavateli, které se Násir chtěl zbavit, se jen přesunula z Paříže a Londýna na Moskvu. A později na Washington: Egypt nakonec objednal celkem 220 amerických stíhaček F-16, jak potvrzuje Lockheed Martin.

Příběh HA-300 přesně ukazuje, proč Blízký východ dodnes nemá vlastní seriózní stíhací letoun. Nestačí peníze ani talent jednoho geniálního konstruktéra. Potřeba jsou větrné tunely, testovací infrastruktura, vlastní motorářský průmysl, dodavatelský řetězec a hlavně politická trpělivost snášet roky zpoždění a neúspěchů. Jedinou reálnou regionální výjimkou je v roce 2026 turecký program KAAN. Egypt dnes oficiálně mluví o lokalizaci výroby a strategických partnerstvích, ne o vlastní stíhačce.

První prototyp HA-300 přitom nebyl sešrotován. V roce 1991 jej odkoupila německá DASA, nechala zrestaurovat a převezla do Manchingu. Dnes stojí v expozici Messerschmitt Museum of Flight, tichý důkaz, že ambice byla reálná. Chyběl jí jen svět, který by ji unesl.

Článek Nacistický konstruktér dostal po válce zákaz tvořit zbraně. Egypt mu dal šanci postavit stíhačku, která překonala MiG-21 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč ne Su-35: sankce, logistika, geopolitika

Ruský Su-35S nebyl pro Egypt nikdy jen technickou volbou. Od roku 2018 Káhira jednala o jeho nákupu v rámci diverzifikace zdrojů výzbroje, ale nad celou transakcí visel zákon CAATSA, americký sankční nástroj, který Washington opakovaně signalizoval jako reálnou hrozbu. Zpráva Congressional Research Service z roku 2025 výslovně popisuje, že Egypt od Su-35 ustoupil právě pod tlakem možných sankcí.

Po ruské invazi na Ukrajinu v únoru 2022 se situace ještě zkomplikovala. Americká strana otevřeně rámovala konflikt jako moment, kdy státy přehodnocují závislost na ruské technice. Pro Egypt, který ročně přijímá americkou vojenskou pomoc v řádu miliard dolarů, to byl jasný signál. Přesto Rusko z egyptského inventáře nezmizelo, k březnu 2025 FlightGlobal stále eviduje 31 strojů MiG-29 a 46 bitevních vrtulníků Ka-52. Co Moskva ztratila, je slot budoucího špičkového stíhače.

Rafale vs. Su-35: co říkají čísla

Bylo by nepoctivé tvrdit, že Rafale Su-35 ve všem drtí. Ruský stroj má na papíře co nabídnout. Srovnání klíčových parametrů podle oficiálních materiálů obou výrobců vypadá takto:

Su-35 vyhrává v čisté kinematice, letí rychleji, dál a manévruje s vektorováním tahu. Jenže moderní vzdušný boj se nerozhoduje v dogfightu na vizuální vzdálenost. Rafale staví na jiné filozofii: integrovaný systém SPECTRA kombinuje detekci, rušení a sebeobranu do jednoho celku, radar AESA umožňuje simultánní sledování a navedení zbraní v režimech, kde pasivní anténa Irbisu naráží na fyzikální limity. A pak je tu Meteor, střela s největší „no escape zone“ ve své třídě, platformově integrovaná právě na Rafale. Zda ji Egypt skutečně provozuje, otevřené zdroje nepotvrzují, ale samotná možnost integrace posouvá taktické možnosti jinam.

Právě tohle je podle nás jádro egyptské kalkulace: ne jednotlivý parametr, ale propojení senzorů, elektronického boje a západního zbraňového ekosystému do víceúčelové platformy, která zvládne vzdušnou nadvládu, průzkum i úder během jednoho letu.

Kolik Rafalů Egypt vlastně má

Odpověď by měla být jednoduchá. Není. První smlouva z roku 2015 pokrývala 24 strojů. Egyptské ministerstvo obrany i Dassault v tiskové zprávě z května 2021 shodně uvádějí druhou objednávku na 30 kusů, celkem tedy 54. Jenže výroční zprávy Dassault za roky 2024 a 2025 mluví o „31 further fighters“. Rozdíl jednoho kusu se může zdát marginální, ale v oficiálních dokumentech téhož výrobce jde o rozpor, který nikdo veřejně nevysvětlil.

K březnu 2025 měl Egypt podle FlightGlobal 24 aktivních Rafalů a dalších 31 v objednávce. Dodávky pokračují, ale veřejně dohledatelný termín poslední várky chybí. Bezpečně lze říct: nejméně 54 strojů, financovaných z francouzského desetiletého úvěru.

Vzdušná nadvláda, ale kde a proti komu

Egypt není okrajový hráč. FlightGlobal jej v přehledu 2025 řadí na osmé místo na světě podle celkové aktivní flotily a na deváté podle počtu bojových letadel. Káhira provozuje 168 strojů F-16, 75 starších Mirage 5 a desítky dalších typů. Rafale v tomto kontextu není objemová náhrada, je kvalitativní hrot.

A právě tady je důležité rozlišit, co „vzdušná nadvláda“ reálně znamená. Egyptské krizové směry jsou tři:

• Západ, Libye: nestabilní stát bez koherentního letectva. Rafale tu dává Egyptu jednoznačnou převahu.
• Jih, Súdán: občanská válka, roztříštěná vojenská infrastruktura. Podobný scénář.
• Severovýchod, Izrael/Gaza: úplně jiná liga. Izrael disponuje 66 stroji F-15 různých verzí, 174 kusy F-16 a 38 letouny F-35I s dalšími objednávkami. Proti této kombinaci Rafale sám o sobě rovnováhu nepřepisuje.

Dá se čekat, že egyptské Rafale budou primárně posilovat schopnost rychlé reakce na jižním a západním směru a sloužit jako odstrašující prvek ve východním Středomoří. V severoafrickém prostoru jde o nejmodernější stíhací platformu v aktivní službě, a to je pozice, kterou Su-35 nemohl Egyptu nabídnout, aniž by s ním přišel celý balík ruských komplikací.

Širší trend: od Moskvy k Paříži

Egypt není jediný, kdo přehodnotil ruskou cestu. Indonésie opustila plánovaný nákup Su-35 a místo toho koupila Rafale a F-15. V arabském a severoafrickém prostoru má Rafale stále pevnější exportní stopu, Katar provozuje 36 aktivních kusů, Spojené arabské emiráty mají v objednávce 80 strojů. Paralela existuje i v Evropě: Česko v lednu 2024 podepsalo akvizici 24 letounů F-35A, tedy rovněž sázku na západní interoperabilní ekosystém.

Pro Rusko to neznamená úplný konec na egyptském trhu. Ka-52 létají, MiG-29 slouží. Ale prestižní slot špičkového stíhače, ten, který definuje směřování letectva na příští dvě dekády, Moskva v Egyptě prohrála. A získat ho zpět bude po roce 2022 nesrovnatelně těžší.

Rafale nedává Egyptu absolutní dominanci nad celým Blízkým východem. Dává mu ale něco, co Su-35 nemohl: moderní, politicky průchodnou a logisticky udržitelnou cestu k tomu být nejsilnější leteckou silou severní Afriky. Káhira to ví, a proto objednala dvakrát.

Článek Egypt ví moc dobře, proč vsadil na francouzské Rafale namísto ruských Su-35S. Zajistí mu v regionu vzdušnou nadvládu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Kreml tvrdí a na čem to stojí

Sebevědomí vychází z kombinace geografie a katalogových čísel. Kaliningrad leží jako předsunutá základna uprostřed území NATO a ruský výrobce United Aircraft Corporation uvádí u Su-35 radarový záchyt vzdušných cílů do 350 km s možností současného vedení palby na osm cílů. K tomu přidejte střelu R-37M, kterou prokremelský server Topwar prezentuje jako nejdelší vzdušný nástroj ruských vzdušných sil, a dostanete jednoduchý příběh: kdo se přiblíží k Baltu, bude zachycen dřív, než se dostane do vlastní palebné zóny.

Problém je, že tento příběh funguje jen v prezentaci. Ignoruje elektronický boj protivníka, síťově propojené senzory a datovou fúzi, které jsou základem moderního vzdušného boje. Kremelská propaganda systematicky podhodnocuje právě to, co západní letouny dělá nebezpečnými, ne samotný dosah střel, ale schopnost oslepit nepřátelský radar dřív, než vůbec stihne odpálit.

Egyptský test: co víme a co ne

Veřejný primární protokol egyptského hodnocení Su-35 proti Rafale dohledatelný není. Žádný oficiální egyptský, francouzský ani ruský dokument nebyl zveřejněn. Přesto se v specializovaných obranných médiích opakovaně objevuje stejná linka: exportní Su-35 s radarem N035 Irbis-E měl při evaluacích proti egyptskému Rafale F3-R vybavenému systémem SPECTRA opakovaně selhávat v udržení kvalitního radarového obrazu. Breaking Defense to později shrnul jako efektivní rušení exportního řešení PESA.

Co to znamená v praxi? Systém SPECTRA od Thales oficiálně nabízí 360° multispektrální varování, dlouhodosahovou detekci hrozeb a okamžitou reakci včetně elektromagnetického rušení. Pokud protivník degraduje radarový obraz Irbisu, padá hlavní prodejní argument Su-35 v boji za vizuální horizont: kdo dřív detekuje, dřív odpálí. A přesně tuto logiku ruská propaganda používá jako základ svého narativu o baltské dominanci.

Egypt byl přitom ideální hodnotitel, současně provozoval Rafale a byl zamýšleným zákazníkem Su-35. Výsledek? 4. května 2021 Káhira oficiálně podepsala kontrakt na dalších 30 Rafale. V březnu 2022 americký Senát otevřel cestu k dodávce F-15 pro Egypt. A analýza Air & Cosmos z ledna 2022 upozorňovala, že egyptské Su-35 nejsou veřejně viditelné jako zavedené do služby. Indonésie od Su-35 oficiálně ustoupila v prosinci 2021. Exportní reputace stroje utrpěla dvojitě, technicky i politicky.

Balt v roce 2026: daleko od ruské kontroly

Test z roku 2021 sám o sobě neurčuje bezpečnostní realitu roku 2026. Tu formuje něco jiného, soustavná alianční přítomnost, kterou ruská propaganda pohodlně přehlíží.

Litevské ministerstvo obrany za jediný týden 13.–19. dubna 2026 evidovalo čtyři vzlety NATO stíhaček kvůli ruským strojům u pobaltských hranic. V Litvě od dubna slouží šest rumunských F-16, v Estonsku na základně Ämari rotují portugalské F-16. A nejde jen o starší stroje čtvrté generace, estonské přehledy ukazují, že Ämari v předchozích rotacích hostilo i nizozemské F-35 a italské F-35 společně s Eurofightery.

Baltský vzdušný prostor tedy v roce 2026 pokrývá mix platforem, z nichž každá přináší jiný kus skládačky:

• F-35 kombinuje AESA radar AN/APG-81, pokročilý systém elektronického boje AN/ASQ-239, distribuovaný aperturní systém a senzorovou fúzi napříč RF a IR spektrem, jde o stealth platformu postavenou na síťovém boji.
• Rafale se systémem SPECTRA nabízí integrovanou ochranu a aktivní rušení, které se v egyptských evaluacích ukázalo jako účinné právě proti architektuře Irbisu.
• Gripen podle Saabu staví na filozofii elektronického boje, kde pilot zná potřebnou reakci ještě před detekcí protivníkem, a je odolný vůči interferencím.

Přímý veřejný srovnávací test těchto tří typů proti Su-35 nad Baltem dohledatelný není. Ale podstatné je něco jiného: žádný z nich nepřiletí sám. Celý model Baltic Air Policing stojí na kolektivní ochraně, ne na souboji jeden na jednoho.

Proč papírový dosah nestačí

Ruská komunikace opakovaně dělá tutéž chybu: bere katalogový parametr a přenáší ho do reálného boje bez ztráty. Radar do 350 km? Jen pokud ho nikdo neruší. Střela R-37M s dlouhým dosahem? Jen pokud máte kvalitní radarový obraz cíle po celou dobu letu střely. Osm současně napadaných cílů? Jen pokud víte, kde přesně jsou.

Egyptský test neprokazuje, že Su-35 „nefunguje vždy a všude“. Zpochybňuje ale tezi o automatické dominanci, a to je zásadní rozdíl. Proti Su-35 jsou klíčové elektronický boj, datová fúze a síťované velení. Přesně proto NATO nad Baltem nedrží jeden typ letounu, ale celý ekosystém platforem, senzorů a komunikačních linek.

A mimochodem, i samotný Su-57, oficiálně nabízený jako ruský letoun páté generace, měl podle Breaking Defense v raných výrobních sériích radarovou linii odvozenou právě od Irbisu. Problémy s výrobou technologie AESA nejsou jen exportní záležitost.

Čtyři alianční vzlety za jediný dubnový týden roku 2026 u pobaltských hranic ukazují, že Balt není prostor, kde se Kreml může smát. Je to prostor, kde se každý den potkává ruský narativ s aliančními radary, a ten narativ pokaždé prohrává.

Článek Kreml se směje, že jeho Su-35 ovládá Baltské moře. Egyptské testování potvrdilo, že je úplně mimo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rafale byl oproti Su-35 lepší hlavně radarem

Souboj to nebyl snadný a egyptské letectvo dlouhodobě testovalo jak francouzský Rafale, tak ruský Su-35, přičemž by se mohlo zdát, že měl druhý z nich navrch, jelikož by navázal na dřívější letouny sovětské produkce. Ale výsledkem bylo, že Rafale vyhrál zejména díky radaru, což není zase tak překvapivé, jelikož jsou ruské protějšky všeobecně v tomto směru horší.

Ruské letectvo na pokraji rozkladu se zoufale snaží chránit bombardéry pneumatikami. Jenom tím usnadňuje, že shoří

Ruský radar má podle všeho menší dosah a lze ho mnohem snáze vyrušit, což znamená, že je Suchoj Su-35 znevýhodněný v boji na dlouhé vzdálenosti. Navíc je třeba zohlednit, že z tohoto i jiných důvodů upřednostnila Rafale také Indonésie nebo Indie coby tradiční odběratel ruských zbraní. V případě Egypta však mohl hrát roli také americký zákon CAATSA.

V překladu zkratka znamená „Zákon o boji proti nepřátelům Ameriky prostřednictvím sankcí“, a zahrnuje (krom jiných) Rusko, uvádí Wikipedia. Je tedy možné, že pokud by dal Egypt přednost ruským Su-35, ztratil by přístup k americkým zbraním, ale na druhou stranu se také roku 2024 ukázalo, že doplní čínské letouny J-10C namísto F-16, pro něj jsou ekvivalenty.

Rusové se jim smáli, ale F-16 na Ukrajině excelují. Plní 80 % bojových misí, nejlepší piloti mají přes tisíc sestřelů

F3R je přitom nejpokročilejší modernizací Rafale, která dostala novější navigační, komunikační, detekční a zbraňové systémy, například radar RBE2 AA s aktivním elektronickým vychylováním paprsku pro zlepšení detekce a sledování cílů, nebo systém TALIOS pro vysoce přesné označování pozemních cílů pro laserem naváděné zbraně, a též má pokročilou avioniku.

Z hlediska výzbroje může nést mj. nejlepší západní střelu vzduch-vzduch Meteor, ale není jasné, zda si ji Egypt objednal také. Rafale F3R je schopen provádět širokou škálu misí, od vzdušného boje až po přesné údery na pozemní cíle, eventuálně i průzkum. Armádní Zpravodaj označil dle exportních čísel francouzský Rafale za nejúspěšněji evropský bojový letoun.

Článek Porážka, jakou nese Rusko těžce: Egyptské letectvo dalo přednost francouzskému Rafale, jeho Su-35 pohořelo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Egypt dodnes používá i české Albatrosy

Egyptské letectvo má ve výzbroji několik typů tréninkových letounů, včetně desítek českých, resp. původně československých, Aero L-39 Albatros, uvádí Wikipedia. Ale páteř jeho cvičného proudového letectva tvoří německo-francouzské Dassault/Dornier Alpha Jet, a pak čínské Hongdu JL-8 známé i jako K-8. Jde o více než 30 let staré konstrukce, navíc podzvukové. Armádní Zpravodaj se domnívá, že jsou proto úvahy představitelů egyptského letectva správné, jelikož potřebují stroje vyspělejší, víceúčelové a nadzvukové, aby piloty připravily co nejlépe.

iZdroj fotografie: Korea Aerospace Industries

Jihokorejský KAI FA-50 to zajistit může, ale bude ještě záležet, na jaké konkrétní verzi nebo verzích se Egypt s Jihokorejci dohodne. Existuje totiž T-50, což je původní čistě tréninkový stroj, a jeho výrobce, Korea Aerospace Industries, vysvětluje, že z něj vznikla varianta TA-50, tedy lehký útočný letoun určený k útokům na pozemní cíle. FA-50 je pak lehký víceúčelový letoun schopný v nejnovější modifikaci stíhacího boje, útoků na pozemní i hladinové cíle, a má být schopen odpalovat i řízené střely s dlouhým dosahem.

Velice pestrá výzbroj a rychlost 1,5 Mach

FA-50 má ve všech variantách podobné parametry, které se liší hlavně vybavením a používanými zbraněmi. Jde o relativně malý stroj, Wikipedia uvádí, že má na délku 13,14 m a rozpětí jeho křídel je 9,45 m. Pohání ho pak jeden motor a uděluje mu max. rychlost Mach 1,5, dolet potom vychází na 1 851 km. Letoun má dvoučlennou osádku, v tréninkové variantě jde o pilota a trenéra, v bojových variantách však místo trenéra obsadí operátor zbraní.

Jihokorejská KAI KF-16 je jednou z nejlepších verzí na světě. Letouny Severokorejců by nejenom v přímém střetu roznesla

V nejnovější modifikaci Block 20 je FA-50 v podstatě plnohodnotný bojový letoun vybavený radarem typu AESA a může používat nejenom tepelně naváděné střely jako AIM-9 Sidewinder, ale i radarově naváděné AIM-120 AMRAAM a další typy západních střel. Nést může každopádně i různé typy pum těžkých až 450 kilogramů, a to včetně naváděných a klouzavých JDAM, nebo střel jako SPEAR-3 a KEPD 350K-2, případně protilodních Join Strike Missile. Navíc disponuje ještě kanonem ráže 20 mm; možná výzbroj je tedy velice pestrá.

Článek Egypt může definitivně upustit nejenom od českých Albatrosů – už zkrátka nejsou dobré. Zválcovat je může 100 jihokorejských FA-50 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.