Sedm tisíc Kolumbijců na frontě, kterou si nevybrali

Kolumbijský prezident Gustavo Petro v květnu 2026 veřejně varoval, že ukrajinskou válkou od roku 2022 prošlo přes 7 000 kolumbijských občanů. Podle ukrajinských zdrojů citovaných serverem bne IntelliNews tvoří Kolumbijci zhruba 40 procent všech cizinců v ukrajinských ozbrojených silách, víc než Američané, Britové nebo Gruzínci dohromady.

Veřejný tracker zahraničních ztrát na Ukrajině ukazuje stejný směr: u Kolumbie eviduje 1 867 identifikovaných obětí, u USA 543, u Británie 222. Jde o ztráty, ne o celkové počty nasazených, ale poměr je výmluvný. Kolumbie je s přehledem největším „dodavatelem“ zahraničních bojovníků pro ukrajinskou frontu.

Proč zrovna Kolumbie: peníze, výcvik a žádná budoucnost

Mechanismus je brutálně jednoduchý. Kolumbie produkuje obrovské množství vycvičených veteránů; desítky let vnitřního konfliktu s FARC, paramilitárními skupinami a drogovými kartely vytvořily zásobárnu profesionálů na protipovstalecký boj. Po mírové dohodě s FARC v roce 2016 zůstalo v zemi mnoho podzaměstnaných specialistů s bojovou zkušeností a slabými civilními vyhlídkami.

Řadový kolumbijský veterán vydělává doma řádově stovky dolarů měsíčně. Na ukrajinské frontě může dostat 70 až 110 tisíc korun měsíčně, podle některých zdrojů i více. Tisková agentura AP popsala případ kolumbijského bojovníka z Medellínu, jehož skupinu rozbily ruské drony; muži z pozice utíkali, aby vůbec přežili. Opuštění zraněného spolubojovníka v takovém chaosu nemusí být důsledkem rozkazu. Je to důsledek fronty, kde dronový dozor, minová pole a dělostřelecká palba znemožňují evakuaci.

U části Kolumbijců hraje roli i ideový nebo psychologický motiv; Le Monde v červnu 2026 psal o latinskoamerických dobrovolnících, kteří na Ukrajinu přijeli s přesvědčením, že brání demokratický svět. U Daniely osobní motiv veřejně doložený není.

Co čeká zajatého cizince v ruských rukou

Pokud Daniela skutečně padla do zajetí, její právní situace závisí na tom, jak ji ruská strana klasifikuje. Podle článku 47 Dodatkového protokolu I k Ženevským úmluvám nemá žoldnéř právo na status kombatanta ani válečného zajatce. I tak mu ale mezinárodní humanitární právo garantuje adekvátní podmínky detence a spravedlivý proces.

Problém je v praxi. Mise OSN pro lidská práva na Ukrajině zdokumentovala systematické mučení, sexuální násilí a popravy ukrajinských zajatců v ruské moci. Rada EU v červenci 2026 uvalila sankce na patnáct osob a jednu entitu právě za porušování práv zajatců. Mezinárodní výbor Červeného kříže k dubnu 2026 navštívil přes 8 900 válečných zajatců na obou stranách, ale stále nemá plný přístup ke všem. Část vězněných zůstává mimo nezávislou kontrolu.

O aktuálním osudu Daniely veřejně není nic známo.

Rodiny bez odpovědí a české paralely

Kolumbijské rodiny nezvěstných bojovníků narážejí na zeď. Kolumbijská nezisková organizace podle dostupných svědectví uvádí, že z velkého počtu nezvěstných se podařilo najít jen tři těla. Oficiálně mají rodiny padlých obránců nárok na jednorázovou pomoc 15 milionů hřiven, zhruba devět milionů korun. Jenže bez potvrzení smrti na peníze fakticky nedosáhnou.

Český kontext je řádově menší, ale existuje. K lednu 2026 mělo od prezidenta Petra Pavla legální souhlas bojovat na Ukrajině 49 českých občanů, 47 mužů a dvě ženy. Bez tohoto souhlasu jde o trestný čin: paragraf 321 trestního zákoníku stanoví za službu v cizích ozbrojených silách v rozporu s právním předpisem trest až pět let, za války tři až deset let.

Trh s veterány, který válka živí

Případ Daniely Zapaty stojí na hraně mezi ověřeným a neověřeným. Její identita a kolumbijský původ jsou ve veřejných stopách doložitelné. Okolnosti zranění, opuštění na pozici a zajetí se opírají o tvrzení ruské strany bez nezávislého potvrzení. Co ale doložené je pevně, a co z jejího příběhu dělá víc než válečnou anekdotu, je systém, který ji na frontu přivedl.

Ukrajinská válka od roku 2022 nasává hotové veterány z celého světa. Kolumbie dodává nejvíc, protože má nejvíc toho, co fronta potřebuje: vycvičené lidi bez lepší alternativy. Daniela z Medellínu je jednou z tisíců tváří tohoto trhu, a její příběh, ať už se jeho nejdrsnější detaily potvrdí, nebo ne, ukazuje cenu, kterou za něj platí konkrétní lidé.

Článek Kolumbijka z Medellínu přijela bojovat za Ukrajinu. Spolubojovníci ji zraněnou nechali napospas Rusům se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Bojový úspěch a rychlé dodání letounů J-10C

Čína nabídla Kolumbii prodej dvou letek víceúčelových stíhacích letounů J-10, konkrétně tedy ve verzi CE, což je podle Wikipedia exportní verze „céčka“. Ta je zase modernizací J-10B, což obnáší třeba domácí radar pro řízení palby AESA a zobrazovací infračervený vyhledávač (IIR) PL-10, nebo také motor WS-10B[66] a střely vzduch-vzduch PL-15. Tedy ty, jimiž mělo dojít k sestřelení francouzských letounů během indicko-pákistánských leteckých střetů.

Rusko ztratilo ve válce na Ukrajině nejméně 6 000 důstojníků. Včetně mnoha generálů a téměř tisícovky kapitánů

S odvoláním na vlastní zdroje agentura Infodefensa uvedla, že měla být nabídka na prodej letounů učiněna přímo kolumbijskému prezidentovi Gustavu Petrovi v Pekingu na jednání s jeho čínským protějškem Si Ťin-pchingem. Dodávka by měla zahrnovat až 24 J-10CE s balíčkem raket vzduch-vzduch, nejspíše zmíněných PL-15, s dosahem až 300 km a rychlostí Mach 5, jak upřesňuje Wikipedia, které měly sestřelit Dassault Rafale.

Rusko nepřestává provokovat a překračuje hranice NATO: jeho Su-35S vletěl do Estonska, okamžitě byl vyprovozen F-16

Cena za jeden letoun by měla být kolem 40 milionů dolarů, tedy v přepočtu asi 880 milionů korun. Kolumbijský prezident už údajně pověřil velitele kolumbijského letectva, aby vyhodnotil výkon letounů J-10CE a proveditelnost nákupu. Pokud by k němu došlo, znamenalo by to podle Armádního Zpravodaje pro SAAB velký krok zpět, jelikož je Kolumbie teprve druhou zemí na světě (krom Švédska), která o JAS-39E Gripen projevila zájem – první byla Brazílie.

Aktuálně je ale mnohem diskutovanější než dříve i z jiného důvodu – některé země ho zvažovaly jako náhradu za americké F-35, ačkoliv to je trochu nerovný souboj. Zatímco americké letouny jsou generace páté, ty švédské v nejvyšší modernizaci (tedy C/E) pize 4,5., přičemž ztrácí hlavně v oblasti stealth, ačkoliv třeba komunikační schopnosti jim lze doplnit.

Evropa povstává proti Rusku, aby suplovala strategické bombardéry. Vyvine zbraň s extrémním dosahem 2 000 km

Výrobce J-10C podle všeho slibuje jejich rychlé dodání, což by mohlo hrát při vyhodnocování kolumbijským letectvem značnou roli. Aktuálně má totiž značně přesluhující izraelské letouny Kfir, z nichž mají být mnohé uzemněné, ale některé jsou udržovány v provozu, uvádí TimesOfIsrael, aby tamní letectvo neztratilo operační schopnosti,

Článek Hrozí, že kupec odstoupí od nákupu Gripenů na úkor čínských letounů J-10, které nedávno bodovaly v boji. Jednalo by se o velký krok zpět se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Izraelský letoun vznikl díky špionáži

Současnými hlavními bojovými letouny Kolumbie jsou více než dvě desítky izraelských IAI Kfir. I přes modernizace třeba o moderní radary se však projevují slabiny konstrukce, která pochází ze 70. let 20. století. Zajímavé je, jak uvádí Wikipedia, že se jedná o nelicencovanou a upravenou kopii francouzského Dassault Mirage 5, jehož plány se kdysi podařilo získat izraelským špionům. Reverzní inženýrství bylo však dobré a třeba v Kolumbii se letoun osvědčil i díky dobré schopnosti vést útoky na pozemní cíle, konkrétně různé povstalce.

iZdroj fotografie: Saab

JAS 39E/F je každopádně letoun úplně jiné úrovně. Jde o jednomotorový letoun 4,5. generace, který je schopnostmi srovnatelný třeba s americkým Lockheed Martin F-16 Fighting Falcon Block 70/72. Oba mají vyspělé radary typu AESA, dobré schopnosti elektronického boje a možnost používat různé typy západní výzbroje. Postrádají sice schopnost stealth letounů 5. generace, ale v Jižní Americe se zatím nerýsuje žádný jejich uživatel. Ve prospěch Gripenu navíc hraje i skutečnost, že na rozdíl od F-16 může snadno operovat z provizorních letišť.

Zvládne i nejlepší evropskou střelu

Letoun JAS 39E je jednomístný a dlouhý 15,2 metrů, dvoumístná verze F pak 15,9 metrů, ověřil Armádní Zpravodaj na stránkách výrobce Saab. Ten také tvrdí, že jde o letoun schopný vybojovat vzdušnou převahu nad jakýmkoliv protivníkem, navíc disponuje úplnou fúzí senzorů a schopností ho oslepit. Maximální rychlost letounu je Mach 2 a bojový dosah 1 500 km, přičemž vystoupá do výšky až 16 km. Zároveň má přitom možnost tankování za letu.

AČR zná konečnou podobu svých nových BVP CV90 MkIV: významně přispějí i české firmy, na rozdíl od Gripenů jsou švédský úspěch

Letoun je vybaven 10 závěsnými body a kanonem ráže 27 mm. Uzpůsoben je například k použití nejmodernější západní střely vzduch-vzduch MBDA Meteor nebo střel IRIS-T, které může kromě radaru zaměřit také infračerveným systémem IRST. JAS 39E může zároveň nést celou řadu pum, a to včetně přesně naváděných. Armádní Zpravodaj soudí, že může být pro Kolumbii z hlediska údržby a výcviku výhodou i to, že stejný typ stroje provozuje Brazílie.

Článek Fenomenální úspěch pro JAS 39 Gripen: v Kolumbii nahradí zastaralý izraelský Kfir. Jde o stejně dobrou volbu, jakou by byla F-16 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Po smrti Escobara se našlo pohádkové jmění

Než se Escobar odebral do věčných lovišť, stihl nashromáždit obrovský majetek. Podle vypátraných zdrojů činilo Escobarovo bohatství v přepočtu přes 30 miliard dolarů. V jednu chvíli se říkávalo, že dokázal vydělat neuvěřitelných 420 milionů dolarů za pouhý týden, což je neuvěřitelná částka. Právě tento fakt z něj dělal jednoho z nejbohatších lidí na planetě.

iZdroj fotografie: Steve Murphy / Public Domain

Zajímavé však je to, že se drogovému bossovi podařilo nashromáždit takové jmění peněz, protože utrácel více, než bylo potřeba. Velká část jeho bohatství padla na úplatky, ty mu pomáhaly udržet si místo drogového vládce. Mnoho peněz údajně šlo i na gumičky, jimiž svazoval všechny své bankovky. Způsobil tak velký odliv peněz z Miami, že se na něj USA zaměřily.

Kam všechny své peníze schoval?

Když Escobar zemřel, byl jeho majetek ponechán k odebrání. Jelikož své peníze vydělával nelegálním způsobem, myslel i na to, že není dobrý nápad nechávat své bohatství pohromadě na jednom místě. A už vůbec ne na běžném bankovním účtu. Jeho bohatství bylo rozděleno do několika kategorií.

Většinu peněz ponechával v podobě běžných bankovek. Také nakupoval obrazy, auta, farmy a domy. Jiné peníze ukrýval na snadno dostupných místech, jako jsou třeba jeskyně, lesy, či úkryty v jeho domě. Další možností byly též zahraniční účty, nebo si nechával finance prát přes různé zahraniční obchody. Určitou část z jeho peněz, přibližně 10 %, prostě jednoduše „sežraly krysy“.

Kam po smrti Escobara putovalo jeho bohatství?

Většina by řekla, že velká část Escobarova bohatství putovala ke kolumbijské vládě. Po jeho smrti se však dvě zločinecké skupiny, považované za rivaly Escobarova impéria, rozhodly získat kus Pablova panství pro sebe. Jednalo se o pravicovou polovojenskou skupinu bratří Castanětů a Cali kartel. Především kartel z Cali se stal nástupnickou organizací Medellínského kartelu, a tak přebral většinu jeho aktivit.

To by znamenalo, že všechny peníze, které Escobar ukryl na snadno dostupných místech, jsou získány zpět. Pablo si však cesty k úkrytům uchovával ve vlastní hlavě, takže neexistuje žádná fyzická mapa, a tak je spousta jeho peněz stále někde venku. Když si tedy někdo udělá výlet do džungle Jižní Ameriky, možná narazí na pytel plný peněz nebo na něco nelegálního, což se skutečně občas stává.

iZdroj fotografie: Uživatel Exdopamine / Public Domain

Peníze pro rodinu Pabla Escobara

Escobar neměl určenou částku peněz pro žádné ze svých dětí, ani pro nikoho jiného z rodiny, kterou by zde ponechal pro případ smrti. K jeho bohatství měli přístup jen dva lidé, jeho sourozenci Roberto a Alba Marina. Po smrti Pabla utratila rodina veškeré peníze, jež jim přišly pod ruku, aby měla jistotu, že nic nehrozí.

Zpočátku byla rodina schopna vykoupit veškeré pokoje v celém patře hotelu a mít stráže, které je 24 hodin a 7 dní v týdnu chránily. Ve výsledku to však přišlo příliš draho, žádné jiné peníze už odnikud nepřicházely a všechny úkryty, o kterých věděla, pomalu vysychaly. O dalších úkrytech již nikdo nic nevěděl. Nakonec se příslušníci usadili v Argentině, kde žijí jako běžná rodina.

Co byste s tak obrovským bohatstvím udělali vy?

Zdroj: LEGIT

Článek Podařilo se vypátrat velkou část z peněz Pabla Escobara, kde je však zbytek nikdo netuší. Dodnes jsou nacházeny zakopané bankovky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nejsilnější kolumbijské drogové kartely

Během 70. a 80. let vznikly v Kolumbii dva velké drogové kartely, v Cali a v Medellínu, které se rychle rozrostly a brzy kontrolovaly drtivou většinu drogového byznysu v zemi. Díky své obrovské síle a hlavně prorůstání do hospodářské a politické struktury státu představovaly oba kartely pro Kolumbii vážnou hrozbu. V 80. letech neváhali vyhlásit kolumbijskému státu otevřenou válku.  

Medellínský kartel, vedený Pablem Escobarem, byl mezi běžnými občany mnohem známější. I přesto, že existovali i další významní drogoví baroni, Escobar prohlásil sám sebe vůdcem. Naopak kartel Cali byl mnohem uzavřenější a méně známou organizací. V jeho čele nestál pouze jeden člověk, ale fungoval spíše jako velká firma, vedení se skládalo z několika lidí, kteří měli na starosti své vlastní oblasti.

Pablo Escobar byl bezohledný a krutý, což na jeho stranu přitahovalo více lidí, především tedy ze strachu. Medellínský kartel byl také mnohem bohatší, v podstatě měl celou armádu, která disponovala moderními zbraněmi i tanky. Pod palcem měl kartel také značnou část policejních složek. Kartel Cali působil spíše ve stínech, byli to intrikáři, kteří se k násilí uchylovali pouze v krajních případech a jejich propracované postupy byly mnohdy efektivnější, než Escobarova neutuchající touha po násilí.

Medellínský kartel se soustředil plně a vcelku otevřeně na obchod s narkotiky, kdežto kartel Cali veškerou svou nelegální činnost skrýval za legálními podniky. Kvůli Escobarovu agresivnímu vystupování představoval Medellínský kartel pro kolumbijskou vládu a Spojené státy americké mnohem větší hrozbu, proto se také v prvé řadě zaměřili právě na jeho likvidaci. Nakonec se k vládě a dalším skupinám, které chtěly Escobara i jeho kartel rozprášit, přidal i kartel z Cali.

Lidé se k aktivitám narkomafie otáčeli zády

Ve válkách vedených drogovými barony byly značně uplatňovány teroristické metody, což v podstatě zastínilo veškeré ostatní kolumbijské partyzánské aktivity. Přibližně mezi lety 1983-1993 tak můžeme v Kolumbii hovořit o narkoteroristickém období, kdy kartel z Cali a Medellínu dohromady kontrolovaly asi 60% veškeré produkce a exportu kokainu v Kolumbii. Navíc se ocitly v otevřeném střetu se státem, pro nějž se staly prioritními cíly k likvidaci.  

Narkomafie se těšila ze strany veřejnosti poměrně velké podpoře, částečně ze strachu a částečně proto, že narkobaroni často iniciovali ze svých vlastních finančních prostředků řadu veřejně prospěšných projektů. Pomáhali stavět domy, sportovní hřiště či spravovali ulice v chudinských čtvrtích. Například ani po zavraždění tří prezidentských kandidátů a řady vládních úředníků a politiků v 80. letech o podporu veřejnosti nepřišli. A kdo s jejich aktivitami nesouhlasil, raději se otočil zády.

Od počátku 90. let pak došlo k výraznému zlepšení operačních schopností kolumbijských bezpečnostních složek, a to hlavně díky finanční podpoře ze strany USA a také díky adaptaci nové strategie. V roce 1993 se podařilo najít samotného Escobara, jenž nakonec zemřel v přestřelce s policií. V důsledku ztráty vůdce a intenzivních zásahů policie byl medellínský kartel rychle zlikvidován a svůj definitivní konec potkal již v průběhu roku 1994.

Kolumbie po pádu kartelů

Poté, co byly kartely postupně rozprášeny, došlo v polovině 90. let ke značné fragmentaci kolumbijské drogové scény. Otěže totiž převzaly menší skupiny, jejichž počet se na rozdíl od předchozího uspořádání dostal až na 300. Kolumbijský vnitrostátní konflikt vyniká především různorodostí všech účastnících se aktérů.

Levicové guerilly s pevnými vazbami na narkomafii, které se často dostávají do střetů i mezi sebou, kolumbijská vláda, usilující o likvidaci narkomafie a ozbrojených povstaleckých skupin, postupně potlačila. A v neposlední řadě pravicově orientované paramilitární skupiny, jejich oficiálním cílem má být boj proti levicovým guerillám. Dopady jejich násilné činnosti jsou však s guerillami dost dobře srovnatelné.

I paramilitární skupiny mají navíc silnou vazbu s narkomafií, řada z nich totiž původně vznikla jako osobní stráž významných narkobaronů a v 80. a 90. letech se významně podílely na obchodu s drogami. V 90. letech pak v Kolumbii došlo k největšímu rozmachu paramilitárních skupin. Za tímto rozmachem stál muž jménem Carlos Castaño, s jehož životním příběhem se ztotožňuje velká většina členů skupin.

Bratři Castañovi stáli za vznikem paramilitárních skupin

Castaño byl synem nevýznamného farmáře a vyrůstal na venkově v provincii Antioqua nedaleko Medellínu. Když mu bylo patnáct let, unesly jeho otce Revoluční ozbrojené síly Kolumbie (FARC). Castañova rodina byla chudá a mohla si dovolit zaplatit pouze část požadovaného výkupného. FARC tak farmáře zavraždily.

Všichni čtyři farmářovi synové se zapřísáhli, že svého otce pomstí a vstoupili do armády, aby se mohli účastnit boje proti guerillám. Zatčení povstalci však byli často propouštěni, což přineslo bratrům velké zklamání. Armáda navíc nedokázala udržovat kontrolu nad venkovskými oblastmi a pokaždé, když se vojáci stáhli, povstalci začali tamní obyvatelstvo opět terorizovat. Castañovi bratři se proto rozhodli založit své vlastní antiguerillové hnutí.

V přímé konfrontaci s povstalci však nebyli příliš úspěšní a během prvních potyček utrpěli těžké ztráty. Bylo třeba změnit strategii, a tak se bratři zaměřili na likvidaci infrastruktury, kterou měly guerilly pod kontrolou. Jak guerilly slábly, získávala nově vzniklá paramilitární hnutí rychle na síle. Lidé již ze strachu neupláceli guerilly, ale platili paramilitárním skupinám za svou ochranu.

Navíc v zemi se nacházela velká spousta lidí s podobným osudem, jako měli bratři Castañovi a hnutí se tak rychle rozrůstala. Lidé jejich násilné postupy tolerovali a skupinám se někdy dostávalo i přímé podpory ze strany armády. Carlos Castaño byl zavražděn v roce 2004, po letitém sporu s vlastním bratrem, který si přál jeho smrt.

Mexiko jako hlavní vývozce drog

Nově vzniklé skupiny byly a stále jsou závislé na spolupráci se zahraničními partnery, neboť repertoár jejich aktivit je značně omezen. Nejsou schopny samy obstarat celý proces produkce drog, od jejich vypěstování až po distribuci. A právě zde přichází na scénu Mexiko, které se postupně stalo hlavní tranzitní zemí pro export kokainu. Kolem 60% až 80% procent veškeré produkce putovalo do USA právě pře Mexickou hranici. V roce 2000 to pak bylo až 90%.

Hlavní cílovou destinací pro export byla až doposud USA, nicméně v posledních letech je stále větší poptávka patrná i ve státech Evropské unie. Kolumbijské skupiny jsou navíc dosti flexibilní a dokážou rychle reagovat na nové poptávky. Stále ve větší míře tak v Kolumbii dochází například k pěstování a zpracování opia, potřebného k výrobě heroinu, neboť právě poptávka po této droze v USA značně sílí.

Zdroj: Autorský text Lindy Niesnerové

Článek Kolumbijské narkoteroristické období: Po pádu Escobara a dvou nejmocnějších kartelů přišly na scénu drogové kartely z Mexika se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.