Dne 11. prosince 1981 položili analytici americké Foreign Technology Division na stůl studii s výmluvným názvem: MiG-23: The Mystery in Soviet Skies. Šestnáct let po prvním letu prototypu stále neměl Západ jistotu, co přesně sovětský stíhač s pohyblivými křídly umí. Přitom šlo o stroj, který v té době už masově plnil hangáry od Polska po Etiopii, nahrazoval legendární MiG-21 a poprvé v sovětské praxi spojoval nadzvukovou rychlost, radar pro střelbu za hranicí dohledu a schopnost startovat z krátkých polních drah. Příběh MiGu-23 ale nezačal jedním prototypem. Začal dvěma, a rozhodnutí, který z nich zahodit, určilo tvář sovětského letectva na celou generaci.

Dva prototypy, jeden problém

Konstrukční kancelář Mikojana a Gurjeviče řešila na počátku šedesátých let zdánlivě neřešitelný rozpor. Frontové letectvo potřebovalo stroj, který zvládne vzlétnout z krátkého pásu rozbitého bombardováním, dosáhne rychlosti kolem Mach 2 a ponese radar s řízenými střelami středního dosahu. MiG-21 tohle všechno najednou neuměl.

Vznikly dvě paralelní cesty. Prototyp označený 23-01 zachoval klasické deltové křídlo a problém krátkého vzletu řešil dvojicí pomocných zdvihových motorů zabudovaných svisle v trupu. Elegantní nápad, jenže mimo fázi startu a přistání motory jen přidávaly mrtvou hmotnost, zabíraly prostor pro palivo a komplikovaly údržbu. Druhý prototyp, 23-11/1 s kódovým označením Je-231, vsadil na křídlo s měnitelnou geometrií. Pilot mohl šíp nastavit na 16° pro vzlet a přistání, 45° pro běžný let a manévrování, nebo 72° pro vysokou rychlost. Jeden mechanismus řešil celý rozpor bez mrtvých motorů navíc.

Dne 10. června 1967 Je-231 poprvé vzlétl. Sověti vyhodnotili řešení s křídlem proměnlivé geometrie jako jednoznačně vhodnější pro skutečný bojový letoun. Prototyp 23-01 skončil jako slepá ulička. A z Je-231 se zrodila celá rodina MiG-23 a úderných MiG-27.

Proč ho Západ bral smrtelně vážně

Strach ze stíhače se nerodí z jedné vlastnosti. U MiGu-23 šlo o kombinaci tří věcí, které dohromady komplikovaly každý NATO scénář pro vzdušnou válku ve střední Evropě.

• Radar a střely pro boj mimo dohled. Oproti MiGu-21 přinesl MiG-23 výkonný palubní radar a řízené střely středního dosahu. Poprvé mohl sovětský frontový stíhač zaútočit na cíl, který pilot neviděl vlastníma očima.
• Provoz z krátkých a odloučených drah. Proměnná geometrie křídla umožňovala vzlet a přistání na výrazně kratších úsecích. Pro NATO to znamenalo, že sovětské stíhačky nemusely být soustředěny na několika velkých základnách, snáze se rozptýlily a hůř se ničily na zemi.
• Obrovské počty. Podle Národního muzea USAF bylo vyrobeno přes 5 000 kusů všech verzí. V osmdesátých letech tvořil MiG-23 páteř sovětského frontového letectva a stovky strojů stály rozmístěné přímo ve střední Evropě.

Natolik vážně Američané hrozbu brali, že v tajném programu Constant Peg v letech 1978–1988 piloti USAF, námořního letectva i námořní pěchoty létali proti ukořistěným a získaným MiGům-23, aby se naučili jejich slabiny. Nebyl to muzejní kousek, byl to reálný výcvikový nástroj.

Kde končil mýtus a začínala realita

Říct, že MiG-23 „změnil leteckou válku“, neznamená, že vyhrával každý souboj. Podle odborných analýz pozdní verze MiG-23MLD v části letové obálky překonávala americký F-4E Phantom a nesla lepší radar než jeho APQ-120. Jenže proti F-15A Eagle s jeho pulzně-dopplerovským radarem, pokročilou avionikou a mimořádnou manévrovatelností už byl MiG-23 celkově slabší. Sovětský vlastní manuál to přiznával.

Reputaci typu poškodily i bojové výsledky exportních verzí. V údolí Bikáa v červnu 1982 syrské MiGy-23MS a MF narazily na izraelské letectvo; potvrzené ztráty zahrnovaly deset syrských strojů a nároky na sestřely izraelských letounů zůstaly převážně nepotvrzené. Jenže tady je podstatný detail: Sověti tyto zkušenosti nečetli jako důkaz bezcennosti typu. Naopak, urychlili přechod na standard MLD a přepsali taktické postupy.

Skutečný význam MiGu-23 nespočíval v tom, že by byl nejlepší stíhač své doby. Spočíval v tom, že na dvě dekády posunul sovětský standard frontového stíhače z jednoduchého MiGu-21 na radarový, rychlý a víceúčelový systém. Byl to přechodový typ, most mezi druhou a čtvrtou generací, ale most, přes který muselo projít celé sovětské letectvo.

MiG-23 v československých barvách

Československé letectvo provozovalo MiG-23 ve čtyřech hlavních verzích a dvou odlišných rolích:

Stíhací verze MF a ML zajišťovaly protivzdušnou obranu státu, úderné BN létaly útočné mise proti pozemním cílům. Podle odborných a pamětních zdrojů šlo o výkonný, ale náročný stroj; složitější konstrukce a mechanismus pohyblivého křídla vyžadovaly podstatně víc údržby než osvědčené MiGy-21, které v československém letectvu sloužily paralelně. Žádné doložené válečné nasazení československých MiGů-23 v reálném konfliktu se v otevřených zdrojích nepodařilo dohledat; stroje plnily úkoly obrany, úderné mise a výcvik.

Poslední české MiGy-23ML a UB dosloužily v roce 1998, kdy je definitivně vytlačily moderní typy.

Kde ho dnes uvidíte, a kde ještě létá

V Česku jsou MiGy-23 k vidění v Leteckém muzeu Kbely; vystaveny jsou verze MF, UB i příď BN. Další MiG-23MF stojí v Leteckém muzeu v Kunovicích.

Ve světě ale příběh MiGu-23 ještě neskončil. Podle přehledu FlightGlobal World Air Forces pro rok 2026 typ stále aktivně provozuje pět zemí: Angola (22 kusů), Etiopie (9), Libye (3), Severní Korea (56) a Súdán (3). Sýrie, kdysi jeden z největších provozovatelů, z ročenky 2026 vypadla úplně po pádu Asadova režimu a zničení zbytků letectva.

Padesát devět let po prvním letu prototypu Je-231 tak MiG-23 stále stojí na několika letištích světa s palivem v nádržích. Přechodový typ, který měl být mostem, se v některých koutech planety stal jedinou cestou.

Článek MiG-23 přinesl pohyblivá křídla a dva prototypy. Jeden SSSR zahodil, druhým změnil leteckou válku na 20 let a děsil Západ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

MiG-23 mají i soukromí vlastníci

V současné době ještě několik zemí stroje MiG-23 provozuje, ale v celkově jsou považovány za zastaralé. Ve všech případech je přitom mají státy s nedostatkem peněz, kvůli čemuž si nemohou pořídit lepší stroje. Existují ale i letouny v soukromém držení, jedním z nich byl třeba MiG-23UB, což je dvoumístná varianta. Na videu pod článkem je zachycena jeho havárie na přehlídce v Michiganu, během níž se oba američtí členové osádky museli katapultovat. Zajímavostí je, že se původně jednalo o stroj z československého letectva.

iZdroj fotografie: Letectvo Spojených států amerických

Nehody však nebyly v historii MiG-23 ničím výjimečným, stávaly se i při provozu letadel na našem území. Statistiky říkají, že v SSSR dosahoval poměr ztrát 12,5 letounů na 100 tisíc letových hodin, což je ještě docela příznivé číslo, ale mohlo být zkresleno utajováním havárií. Třeba v Maďarsku dosáhlo číslo ztrát 24,3 na 100 tisíc hodin, ve východním Německu to bylo 20,4. Otázkou je, jak na tom mohly být letecké síly třeba některých afrických zemí, kde údržba ani úroveň výcviku pravděpodobně nedosahovala evropských standardů.

MiG-23 byl lehký a obratný

V ostré službě se letoun MiG-23 ocitl v roce 1970, ale byl opakovaně modernizován, pročež existuje v několika verzích s různými schopnostmi. Jedná se o lehký jednomotorový letoun o délce 16,7 m, jemuž byl motor schopen udělit rychlost Mach 2,35, a mohl operovat ve výšce přes 18 km. Většinou byl jednomístný, ale existovaly i cvičné dvoumístné varianty. Na rozdíl od svého amerického protějšku General Dynamics F-111 Aardvark byl i dobře manévrovatelný.

„MiG-23 si chválili i američtí piloti, co s nimi létali 8 let,“ uvedli kdysi Rusové; ve skutečnosti je ale nesnášeli a 2 z nich přišli o život

Jednalo se o první sovětský letoun schopný navádět střely vzduch-vzduch radarem na letadla letící pod ním v odrazu země. Byl vyzbrojen kanonem ráže 23 mm se zásobou 200 nábojů a mohl nést výzbroj o hmotnosti až 2 t, ale třeba náklad bomb mohl být jenom 500 kg. Zvládal používat různé typy sovětských protiletadlových střel vzduch-vzduch s tepelným nebo poloaktivním radarovým naváděním, v pozdější době například i střely jako R-23 a R-60.

Článek Video: MiG-23UB s původem v Československu může nekontrolovaně havarovat i v rukách Američanů, není zrovna spolehlivý se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.