MiG-23 přinesl pohyblivá křídla a dva prototypy. Jeden SSSR zahodil, druhým změnil leteckou válku na 20 let a děsil Západ

Dne 11. prosince 1981 položili analytici americké Foreign Technology Division na stůl studii s výmluvným názvem: MiG-23: The Mystery in Soviet Skies. Šestnáct let po prvním letu prototypu stále neměl Západ jistotu, co přesně sovětský stíhač s pohyblivými křídly umí. Přitom šlo o stroj, který v té době už masově plnil hangáry od Polska po Etiopii, nahrazoval legendární MiG-21 a poprvé v sovětské praxi spojoval nadzvukovou rychlost, radar pro střelbu za hranicí dohledu a schopnost startovat z krátkých polních drah. Příběh MiGu-23 ale nezačal jedním prototypem. Začal dvěma, a rozhodnutí, který z nich zahodit, určilo tvář sovětského letectva na celou generaci.

Dva prototypy, jeden problém

Konstrukční kancelář Mikojana a Gurjeviče řešila na počátku šedesátých let zdánlivě neřešitelný rozpor. Frontové letectvo potřebovalo stroj, který zvládne vzlétnout z krátkého pásu rozbitého bombardováním, dosáhne rychlosti kolem Mach 2 a ponese radar s řízenými střelami středního dosahu. MiG-21 tohle všechno najednou neuměl.

Vznikly dvě paralelní cesty. Prototyp označený 23-01 zachoval klasické deltové křídlo a problém krátkého vzletu řešil dvojicí pomocných zdvihových motorů zabudovaných svisle v trupu. Elegantní nápad, jenže mimo fázi startu a přistání motory jen přidávaly mrtvou hmotnost, zabíraly prostor pro palivo a komplikovaly údržbu. Druhý prototyp, 23-11/1 s kódovým označením Je-231, vsadil na křídlo s měnitelnou geometrií. Pilot mohl šíp nastavit na 16° pro vzlet a přistání, 45° pro běžný let a manévrování, nebo 72° pro vysokou rychlost. Jeden mechanismus řešil celý rozpor bez mrtvých motorů navíc.

Dne 10. června 1967 Je-231 poprvé vzlétl. Sověti vyhodnotili řešení s křídlem proměnlivé geometrie jako jednoznačně vhodnější pro skutečný bojový letoun. Prototyp 23-01 skončil jako slepá ulička. A z Je-231 se zrodila celá rodina MiG-23 a úderných MiG-27.

Proč ho Západ bral smrtelně vážně

Strach ze stíhače se nerodí z jedné vlastnosti. U MiGu-23 šlo o kombinaci tří věcí, které dohromady komplikovaly každý NATO scénář pro vzdušnou válku ve střední Evropě.

• Radar a střely pro boj mimo dohled. Oproti MiGu-21 přinesl MiG-23 výkonný palubní radar a řízené střely středního dosahu. Poprvé mohl sovětský frontový stíhač zaútočit na cíl, který pilot neviděl vlastníma očima.
• Provoz z krátkých a odloučených drah. Proměnná geometrie křídla umožňovala vzlet a přistání na výrazně kratších úsecích. Pro NATO to znamenalo, že sovětské stíhačky nemusely být soustředěny na několika velkých základnách, snáze se rozptýlily a hůř se ničily na zemi.
• Obrovské počty. Podle Národního muzea USAF bylo vyrobeno přes 5 000 kusů všech verzí. V osmdesátých letech tvořil MiG-23 páteř sovětského frontového letectva a stovky strojů stály rozmístěné přímo ve střední Evropě.

Natolik vážně Američané hrozbu brali, že v tajném programu Constant Peg v letech 1978–1988 piloti USAF, námořního letectva i námořní pěchoty létali proti ukořistěným a získaným MiGům-23, aby se naučili jejich slabiny. Nebyl to muzejní kousek, byl to reálný výcvikový nástroj.

Kde končil mýtus a začínala realita

Říct, že MiG-23 „změnil leteckou válku“, neznamená, že vyhrával každý souboj. Podle odborných analýz pozdní verze MiG-23MLD v části letové obálky překonávala americký F-4E Phantom a nesla lepší radar než jeho APQ-120. Jenže proti F-15A Eagle s jeho pulzně-dopplerovským radarem, pokročilou avionikou a mimořádnou manévrovatelností už byl MiG-23 celkově slabší. Sovětský vlastní manuál to přiznával.

Reputaci typu poškodily i bojové výsledky exportních verzí. V údolí Bikáa v červnu 1982 syrské MiGy-23MS a MF narazily na izraelské letectvo; potvrzené ztráty zahrnovaly deset syrských strojů a nároky na sestřely izraelských letounů zůstaly převážně nepotvrzené. Jenže tady je podstatný detail: Sověti tyto zkušenosti nečetli jako důkaz bezcennosti typu. Naopak, urychlili přechod na standard MLD a přepsali taktické postupy.

Skutečný význam MiGu-23 nespočíval v tom, že by byl nejlepší stíhač své doby. Spočíval v tom, že na dvě dekády posunul sovětský standard frontového stíhače z jednoduchého MiGu-21 na radarový, rychlý a víceúčelový systém. Byl to přechodový typ, most mezi druhou a čtvrtou generací, ale most, přes který muselo projít celé sovětské letectvo.

MiG-23 v československých barvách

Československé letectvo provozovalo MiG-23 ve čtyřech hlavních verzích a dvou odlišných rolích:

Stíhací verze MF a ML zajišťovaly protivzdušnou obranu státu, úderné BN létaly útočné mise proti pozemním cílům. Podle odborných a pamětních zdrojů šlo o výkonný, ale náročný stroj; složitější konstrukce a mechanismus pohyblivého křídla vyžadovaly podstatně víc údržby než osvědčené MiGy-21, které v československém letectvu sloužily paralelně. Žádné doložené válečné nasazení československých MiGů-23 v reálném konfliktu se v otevřených zdrojích nepodařilo dohledat; stroje plnily úkoly obrany, úderné mise a výcvik.

Poslední české MiGy-23ML a UB dosloužily v roce 1998, kdy je definitivně vytlačily moderní typy.

Kde ho dnes uvidíte, a kde ještě létá

V Česku jsou MiGy-23 k vidění v Leteckém muzeu Kbely; vystaveny jsou verze MF, UB i příď BN. Další MiG-23MF stojí v Leteckém muzeu v Kunovicích.

Ve světě ale příběh MiGu-23 ještě neskončil. Podle přehledu FlightGlobal World Air Forces pro rok 2026 typ stále aktivně provozuje pět zemí: Angola (22 kusů), Etiopie (9), Libye (3), Severní Korea (56) a Súdán (3). Sýrie, kdysi jeden z největších provozovatelů, z ročenky 2026 vypadla úplně po pádu Asadova režimu a zničení zbytků letectva.

Padesát devět let po prvním letu prototypu Je-231 tak MiG-23 stále stojí na několika letištích světa s palivem v nádržích. Přechodový typ, který měl být mostem, se v některých koutech planety stal jedinou cestou.