Devět ponorek na papíře, tři ve vodě

Takzvaný „Mały plan budowy floty“ počítal s devíti ponorkami, z toho třemi minonosnými. Ambice odpovídala geografii: polské pobřeží bylo krátké, ale Baltské moře představovalo klíčový prostor, kde Německo i Sovětský svaz budovaly vlastní flotily. Podmořské síly měly být asymetrickou odpovědí malého námořnictva na velké sousedy.

Z devíti plánovaných jednotek se v první etapě realizovaly pouze tři: ORP Wilk, ORP Ryś a ORP Żbik. Všechny vstoupily do služby mezi lety 1931 a 1932. Do vypuknutí války přibyly ještě dvě výrazně modernější ponorky, ORP Orzeł a ORP Sęp, pořízené tentokrát v Nizozemsku. Celkem pět člunů místo devíti. Podmořské jádro existovalo, ale o „mocné flotile“ se dalo mluvit jen s velkou dávkou optimismu.

Francouzský úvěr jako neviditelný filtr

Polsko v polovině 20. let nemělo ani loděnice schopné stavět ponorky, ani potřebnou technologii. Domácí výroba nepřipadala v úvahu. Řešení nabídla Francie, spojenec, věřitel a zároveň průmyslový dodavatel v jedné osobě.

Mechanismus byl prostý a v meziválečné éře běžný: francouzská půjčka financovala stavbu, ale podmínkou bylo zadání zakázky francouzským loděnicím. Tím se soutěž fakticky zúžila na jediný průmyslový ekosystém. Technická kvalita přestala být hlavním kritériem výběru, rozhodovaly finanční a diplomatické vazby.

Memoáry polského námořního důstojníka Aleksandra Rylkeho, publikované v knize W służbie okrętu (1967), popisují atmosféru francouzského lobbingu kolem ponorkových kontraktů: prestižní jména, marketing a předpoklad, že finanční závislost Varšavy přiměje polskou stranu k ústupkům. Nejde o soudní důkaz korupce, ale o svědectví člověka, který seděl u stolu.

Wilky ve vodě: hlučné, netěsné, pomalé

Ponorky třídy Wilk vycházely z francouzského typu Saphir, ovšem ve zvětšené variantě. Na papíře vypadaly solidně:

• Výtlak: 980 t na hladině / 1 248 t pod vodou
• Rychlost: 14,5 uzlu na hladině
• Výzbroj: 6 torpédometů, 38 min (systém Normand-Fenaux)
• Posádka: 54 mužů

Praxe odhalila jiný obraz. Podle Navypedie trpěly Wilky nadměrnou hlučností, úniky paliva z vnějších nádrží, což v mělkém Baltu znamenalo olejovou stopu viditelnou z letadla, a nespolehlivým minovým systémem. V podmínkách skutečného boje se z konstrukčních kompromisů staly existenční hrozby.

Pro srovnání: později pořízené ORP Orzeł a ORP Sęp z nizozemské loděnice nabízely 19,4 uzlu na hladině, 12 torpédometů, 20 torpéd a moderní hydroakustiku. Polské zdroje je řadí mezi nejmodernější ponorky své doby. Rozdíl nebyl kosmetický, byl generační.

Září 1939: plán „Worek“ a tvrdá realita

Operační plán „Worek“ předpokládal, že polské ponorky budou bránit Gdaňský záliv proti německému námořnímu výsadku na Hel. Historik Andrzej Makowski ve své studii o použití ponorkového dywizjonu přímo kritizuje chybné základní předpoklady plánu, absenci alternativních scénářů a opožděný rozkaz k průlomu do Británie. Odpovědnost klade na kontradmirála Józefa Unruga a komandora Aleksandra Mohucze.

Výsledky kampaně byly skromné. Jediným potvrzeným potopením je německý trałowiec M 85, zničený na mině položené ORP Żbik. Wilk utrpěl bojová poškození a po dramatickém průniku do britského Rosyth byl od roku 1940 odsunut k výcviku, jeho technický stav už neumožňoval frontovou službu. Ryś a Żbik skončily v internaci ve Švédsku.

Paradox internace: kdo přežil lépe

Ironií příběhu je, že internované ponorky přežily válku v lepším stavu než bojově nasazený Wilk. Raport polského vojenského attaché ve Stockholmu z prosince 1939 konstatoval, že Ryś i Żbik jsou schopné okamžitého vyplutí. Švédové povolili opravy a konzervaci, lodě nenesly opotřebení z let válečného provozu. Wilk mezitím chátral v britských přístavech a roku 1942 skončil v rezervě.

Příběh třídy Wilk není příběhem selhání. Je to příběh ambice, která narazila na realitu vázaného financování. Poláci se z něj poučili, při dalším nákupu francouzské nabídky rovnou odmítli. Jenže ta lekce přišla příliš pozdě na to, aby změnila průběh září 1939.

Článek Poláci chtěli mocnou podmořskou flotilu a měli skvěle vykročeno. Francie pro ně zajistila ponorky s jedním háčkem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od jedné sovětské k třem švédským

ORP Orzeł je projekt 877E, postavený v sovětském Nižním Novgorodu a zařazený do služby v dubnu 1986. Podle Naval News na něm nikdy neproběhla zásadní modernizace, konfigurace odpovídá v podstatě původnímu stavu. Po vyřazení čtyř ex-norských ponorek třídy Kobben zůstal Orzeł jedinou polskou ponorkou. Už tehdy média upozorňovala, že jakákoli odstávka znamená nulovou podmořskou schopnost celé země.

Program Orka tento stav mění radikálně. Nejde o výměnu kus za kus. Polsko přechází z jednokusové, zastaralé podmořské složky na tříkusovou flotilu nové generace, s úplně jinou architekturou, jinými schopnostmi a jiným operačním konceptem.

Proč vyhrál Saab a co znamená „5. generace“

Do soutěže se přihlásilo šest nabídek: Francie, Španělsko, Jižní Korea, německo-norské konsorcium, Itálie a Švédsko. Podle vládního doporučení splnila pouze švédská nabídka všechny požadavky polského námořnictva. Bodovala v dodací lhůtě, ceně, nákladech životního cyklu, transferu technologií a průmyslovém zapojení Polska. Kosiniak-Kamysz to shrnul jednou větou: nejlepší poměr dodací doby, ceny a operačních schopností pro Baltské moře.

Označení „5. generace“ je třeba číst správně. Nejde o oficiální alianční kategorii, je to firemní klasifikace Saabu. Výrobce jí myslí kombinaci vlastností:

• Extrémně nízké vícedoménové signatury (akustická, magnetická, infračervená)
• Vzduchově nezávislý pohon Stirling-AIP pro dlouhé ponory bez nutnosti vyplouvat
• Multi-Mission Portal pro nasazení speciálních sil a bezpilotních podvodních prostředků
• Architektura pro operace na mořském dně a průběžné upgrady během životního cyklu

V mělkém, akusticky složitém Baltu je právě AIP zásadní. Konvenční diesel-elektrická ponorka musí pravidelně vyplouvat blízko hladiny, aby nasála vzduch pro motory, a v tu chvíli je zranitelná. Stirlingův motor pracuje v uzavřeném cyklu s tekutým kyslíkem. Ponorka zůstává pod hladinou déle, tišeji a hlouběji.

Co to změní na Baltu

Tři ponorky samy o sobě nezmění celkové poměry sil v regionu. Ale o to nejde. Skutečná hodnota je v návratu schopnosti, která Polsku roky chyběla: být pod hladinou a nebýt vidět.

Kaliningrad, ruská exkláva mezi Polskem a Litvou, je sídlem hlavní základny Baltského loďstva a jediným ruským celoročně nezamrzajícím přístavem v oblasti. Podle analýzy U.S. Naval Institute je Kaliningrad nástrojem ruského působení v oblasti A2/AD a tlaku na spojenecké komunikační linie. Právě v tomto prostoru může tichá konvenční ponorka výrazně zvednout cenu jakékoli ruské operace, skrytým průzkumem, hlídkováním, ochranou podmořské infrastruktury i samotnou nejistotou, kterou její přítomnost vnáší do nepřátelského plánování.

Saab navíc staví argument společné baltické flotily: po dokončení švédských i polských dodávek by na Baltu operovalo pět ponorek A26. Pět interoperabilních platforem se společným servisem, výcvikem a logistikou, to už je regionální architektura, ne izolovaný nákup.

Harmonogram a jeho rizika

Memorandum podepsané 17. prosince 2025 počítá s ambiciózním plánem: výcvik polských posádek má začít v roce 2026, pomostní ponorka třídy A17 pro přechodné období má být předána v roce 2027 a první A26 by měla dorazit do roku 2030. V březnu 2026 Saab podepsal nové průmyslové dohody s polskými firmami PGZ a WB Group zaměřené na údržbu, opravy a spolupráci v autonomních námořních systémech.

Jenže je tu háček. Švédská obranná agentura FMV v říjnu 2025 oznámila odsunutí dodávek domácích A26 na roky 2031 a 2033, s navýšením kontraktní hodnoty na přibližně 25 miliard švédských korun. Pokud má Švédsko problém dodat ponorky vlastnímu námořnictvu včas, polský cíl roku 2030 je třeba brát jako deklarovanou ambici, ne jako jistotu.

Mezitím zůstává Polsko závislé na Orzeł. Každá jeho další odstávka znamená totéž co v roce 2021, žádná ponorka pod polskou vlajkou.

Polsko jako lídr východního křídla

Program Orka není izolovaný nákup. Je součástí systematické strategie, v níž Polsko buduje pozici nejsilnějšího konvenčního vojenského hráče na východním křídle NATO. Podle aliančního reportu o obranných výdajích Varšava v roce 2025 vydávala na obranu odhadem 4,48 % HDP, nejvíce v celé Alianci. Pro srovnání: Česko ve stejném roce plnilo alianční minimum s 2,00 % HDP.

Nejde jen o peníze. Polsko požaduje, aby ponorky nebyly čistým dovozem hotového produktu. Transfer technologií, zapojení polských loděnic a strojíren, domácí schopnost celoživotní údržby, to vše má z programu Orka udělat motor polského obranného průmyslu, ne jen položku v rozpočtu.

V Baltu se brzy může objevit něco, co tam roky chybělo: polská ponorka, o které nikdo nebude vědět, kde přesně je. A právě ta nejistota je to, co odstrašení dělá odstrašením.

Článek Poláci se nebudou s Rusy na Baltu párat a dají jim pocítit podmořskou sílu. Nasadí tři švédské ponorky 5. generace se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nové polské ponorky budou ze Švédska

Typ A26 je švédská ponorka známá také pod označením třída Blekinge. Wikipedia uvádí, že byla navržena jako náhrada za starší švédské ponorky třídy Gotland, přičemž její plány vznikly už před více lety, ale dlouho nebyly realizované. Švédsko si ale nakonec objednalo dvě, i když mnohem větší úspěch je, že si polské námořnictvo objednalo tři, které ho bezesporu posílí.

Satelitní snímek ukazuje úspěch, který se jen tak nevidí. Ukrajinci tvrdě udeřili na ruskou bojovou ponorku

Výhodou ponorky Typ A26 je pohon Stirlingovým motorem nezávislým na přístupu vzduchu. Vydržet pod vodou by tak měla po dobu až 18 dní. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že je tento typ pohonu velice tichý, takže bude plavidlo velmi obtížně detekovatelné. V případě, že by se polské námořnictvo muselo utkat s ruským, budou ruská hladinová plavidla a ponorky v Baltu čelit vyrovnanému, ale spíše kvalitativně lepšímu soupeři, s nímž nebudou mít lehké pořízení. Na druhou stranu by mělo Polsko získat první plavidlo až v roce 2030.

Malá ponorka vhodná pro Balt

Ponorka typ A26 není velká, její výtlak je 2 100 tun a délka 66,1 metrů, a k její obsluze je zapotřebí až 26 námořníků; na palubě je potom místo i pro několik členů speciálního výsadku. Na hladině se dokáže pohybovat rychlostí 20 uzlů, pod hladinou však jenom 6 uzlů. Vzhledem k tomu, že ji polské námořnictvo bude používat nejspíše na malém a mělkém Baltu, i když má schopnost vyplout i na širý oceán, není malá velikost a nevelká rychlost problémem. Hlavní předností je její nenápadnost a schopnost udeřit na nepřítele nečekaně.

iZdroj fotografie: Saab

Disponuje k tomu 4 torpédomety ráže 533 mm a 2 torpédomety ráže 400 mm. Do prvního nabíjí Torped 62, což je švédské torpédo o dosahu až 50 km a rychlosti 40 uzlů, uvádí Wikipedia, zatímco do druhého Torped 47, což je lehké torpédo s dosahem přes 20 km a rychlostí 40 uzlů, popisuje Wikipedia. Určené je proti ponorkám nebo menším plavidlům, a jeho výhodou je možnost nasazení i ve velmi mělké vodě, což ho činí ideálním do Baltského moře.

Článek Polsko se vyzbrojí proti Rusku ponorkami, v Baltském moři budou dominovat. Putin proti nim nic lepšího nemá se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Fregata třídy Mieczik bude víceúčelová

Fregaty třídy Miecznik vychází z britského konceptu Arrowhead 140, který je dle Wikipedie derivátem dánských fregat třídy Iver Huitfeldt. Polské námořnictvo plánuje stavbu tří plavidel, která by měla být hotová a zařazená do služby v letech 2029 až 2031. Půjde o víceúčelové fregaty určené pro boj s hladinovými loděmi a ponorkami, a disponující silnou PVO.

Čeho se Amerika zbavila, po tom Polsko skočilo: armádu posiluje také tanky Abrams M1A1 FEP, stále jsou velmi schopné

Hlavní zbraní proti plavidlům by měla být RBS-15 Mk.3E. Výrobce Saab ji popisuje jako střelu s dosahem větším než 200 km, přičemž se většina zdrojů shoduje na 250 km. Létá přitom podzvukovou rychlostí Mach 0,9 a disponuje hlavicí těžkou asi 200 kg. Armádní Zpravodaj to hodnotí jako dostatečné ke zničení nebo poškození plavidel velikosti torpédoborce i křižníku, což stačí – větší vojenská plavidla totiž Rusko v Baltském moři nemá.

Fregata bude mít vertikální odpalovač

Ve výzbroji fregaty má být potom 32článkový vertikální odpalovací systém Mk41, do něhož by se měly být nabíjeny nově vyvíjené protiletadlové střely CAMM a CAMM-ER – do jedné buňky se mají vejít čtyři. NavyLookout uvádí, že druhé z nich mají dosah až 100 km. Armádní Zpravodaj dodává, že lze do Mk41 použít i střely Tomahawk, SM-6 a další americké lodní zbraně, ale není jasné, zda je bude moci používat i polské plavidlo. Výzbroj pak doplní dělo ráže 76 milimetrů, dvojice rychlopalných kanonů ráže 35 milimetrů a protiponorková torpéda.

iZdroj fotografie: Uživatel Boevaya mashina / Creative Commons / CC BY-SA

Fregata třídy Miecznik bude 138,7 metrů dlouhá, její výtlak kolem 7 000 tun, zatímco maximální rychlost je projektována na 28 uzlů a dosah na 9 000 kilometrů, což k předpokládaným operacím v Baltském moři nebo okolí Evropy více než dostačuje. Loď navíc bude moci kdykoliv využít přístavů ve spojeneckých zemích. Počítáno je pak s osádkou 120 námořníků a v zadní části plavidla je dokonce heliport, odkud má vzlétat lodní vrtulník.

Článek Polsko ovládne Baltské moře: fregata třídy Miecznik bude strašák pro ruské lodě i ponorky. Zničit je dokáže na 250 kilometrů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Střely NSM používají také Američané

Střely Naval Strike Missile označované i zkratkou NSM jsou produktem norské společnosti Kongsberg Defense & Aerospace, která využila při jejich vývoji zkušenosti s předchozí velmi úspěšnou protilodní střelou Penguin. Zrod NSM začal někdy na počátku 21. století a jako první je do výzbroje zavedlo norské námořnictvo v roce 2012, konkrétně ve verzi odpalované z plavidel. O tom, že jde o moderní systém, svědčí i to, že je do výzbroje zavedlo také nejsilnější námořnictvo světa, tedy americké; Polsko pak první střely objednalo hned v roce 2013.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany USA

Výhodou NSM je podle Defence-Blog i to, že je lze odpalovat z plavidel i pozemních odpalovačů, což z nich dělá skvělou zbraň na obranu pobřeží. Běžná NSM má dosah kolem 200 kilometrů, a verze s raketovým posilovačem až 250 kilometrů. To v podstatě znamená, že jenom samotné Polsko může Rusku tímto systémem odepřít námořní přístup do jeho enklávy Kaliningrad (ponorky by teoreticky proplnout mohly), ale i do západní části Baltského moře, protože střely bez problému pokryjí vzdálenost mezi polským a švédským pobřežím.

Polsko má disponovat 4 bateriemi

Náš severní soused umístil odpalovače střel na automobily Jelcz, přičemž každý nese 4 rakety NSM. Systém je dále doplněn radary a vozidly se střediskem řízení palby. Podle dostupných informací by mělo Polsko aktuálně disponovat 4 bateriemi, přičemž by v každé z nich měla působit vozidla s až 48 střelami. Část systému má být navíc vyráběna v Polsku, takže bude vybaven polským komunikačním systémem a dalšími domácími úpravami.

Ukrajinské rakety Neptun jsou doslova bičem na ruské lodě: ke dnu poslaly křižník Moskva i zrekvírovanou loď, Rusové se bojí přiblížit

Střela NSM má hmotnost 350 kilogramů, v případě verze s posilovačem pak 400 kilogramů. Je schopna pohybovat se v malé výšce rychlostí až Mach 0,93, přičemž použité materiály a tvar zajišťují i vlastnost stealth, a kombinace několika zaměřovacích systémů zase vysokou přesnost. Střela má 120 kilogramů těžkou hlavici v titanovém plášti s vysokou fragmentací, což její ničivou sílu zvyšuje. Kromě námořních cílů ji lze použít i k útokům na cíle pozemní.

Článek Přiblíží se ještě někdy ruské lodě k polskému pobřeží? Chránit ho mají osvědčené střely, které udeří až 250 km daleko se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.