Co přesně snímky prozrazují, a co ne

Na fotografiích z Fort Campbell, pořízených 14. srpna 2026, je vidět voják s ručním ovladačem a FPV brýlemi, které mu přenášejí živý obraz z kamery dronu. Druhý snímek ukazuje přípravu výbušné nálože před startem. Oficiální popisek mluví o „útočných dronech s výbušnou municí“ a o testování „schopností a účinků“.

Co armáda nezveřejnila:

• Výrobce a přesné označení dronu
• Typ a hmotnost bojové nálože
• Způsob detonace a účinný poloměr
• Dosah systému a odolnost spojení proti rušení

Právě proto nelze říct, kolik přesně metrů kolem zásahu je smrtících. Princip ale známý je. Americké speciální síly a námořní pěchota už u srovnatelných systémů otevřeně mluví o úderu proti živé síle. Mariňáci z 3. divize námořní pěchoty začátkem srpna 2026 v Jižní Koreji provedli ostré FPV útoky s dronem Neros Archer jak proti obrněným cílům, tak proti pěchotě, a to na vzdálenost přibližně dvaceti kilometrů. Výrobci bojových hlavic pro tuto kategorii dronů, například firma Kraken Kinetics, popisují fragmentační, kumulativní i termobarické účinky. Jde o nálože, které v bezprostředním okolí zásahu nenechávají prostor pro únik.

Pojistka má dvě tváře

Formulace o pojistce, díky které cíl neunikne, stojí na dvou doložených rovinách. Ta první je technická: v americkém ekosystému bojových náloží pro malé drony existují takzvané pojistné a odjišťovací mechanismy. Nálož se odjistí až po splnění několika podmínek, časové prodlevy, manuálního přepnutí nebo environmentálního spouštěče. To ale chrání spíš operátora před předčasnou detonací, než aby to bránilo cíli v útěku.

Druhá rovina je taktická a právě ta je klíčová. FPV řízení znamená, že operátor vidí v reálném čase přesně to, co vidí kamera dronu, a může korigovat dráhu letu až do posledních metrů před nárazem. Nepřítel se může schovat za zeď, skočit do zákopu, změnit směr, a operátor na to reaguje okamžitě. Na rozdíl od klasické minometné střely nebo granátu, které po odpálení letí po balistické křivce bez možnosti korekce, FPV dron svůj cíl sleduje a přizpůsobuje se. V tom spočívá ta pojistka: není to autonomní sledovací systém, ale lidský operátor s přímým pohledem a kontrolou nad strojem.

Ukrajinská lekce přeložená do americké doktríny

Srpnový výcvik na Fort Campbell není izolovaná epizoda. Už v červenci 2025 si 5th Special Forces Group zřídila třídenní střelnici pro bezpilotní systémy, kde testovala různé typy dronů a výbušnou munici. V březnu 2026 se na téže základně konalo společné cvičení se 101. výsadkovou divizí, při kterém drony poprvé vstoupily do ostrého scénáře vedle systémů jako MQ-1C Gray Eagle. A na konci srpna 2026 uspořádalo 1st Special Forces Command vůbec první soutěž Best Drone Team Competition, jejímž cílem nebylo jen létání, ale měření taktického nasazení dronů, hledání mezer ve schopnostech a sběr zkušeností pro celou formaci speciálních sil.

Americká armáda přitom otevřeně přiznává, odkud tento tlak přichází. Analytický text publikovaný na Army.mil popisuje ukrajinské FPV úderné jednotky jako vzor, který zkrátil cestu od nalezení cíle k jeho zásahu na úroveň malé jednotky. Válka na Ukrajině, která trvá už přes čtyři roky, ukázala, že levný dron za pár tisíc korun dokáže zničit obrněné vozidlo za desítky milionů. Americká armáda z toho vyvodila důsledky: během roku 2026 začala přepisovat doktrínu a do manuálů vkládá formulace o permanentním pozorování bojiště a o kontaktu prostřednictvím senzorů, nikoli nutně lidí.

Česko jde stejným směrem, jen pomaleji

Podobný trend se projevuje i v Armádě České republiky. Výsadkáři z 43. výsadkového pluku už zavádějí FPV drony do výcviku a trénují řetězec průzkumný dron, navedení, zásah. Ministerstvo obrany investuje přes 350 milionů korun do bezpilotních prostředků a plánuje pořídit tři tisíce dronů do roku 2028, přičemž na bojové drony bylo dříve vyčleněno 1,5 miliardy korun. Cvičení Drone Shield 2026 má prověřit nové technologie včetně autonomie a obrany proti dronům za účasti inovačního programu NATO DIANA.

Rozdíl oproti Američanům je v hloubce institucionalizace. Zatímco americká armáda už má prověřený akviziční kanál Blue UAS s kontrolovaným původem komponent, standardizuje munici a řeší odolnost spojení proti elektronickému rušení, česká strana je zatím ve fázi zavádění do výcviku. Směr je ale totožný, a tlak na interoperabilitu v rámci NATO ho bude jen zrychlovat.

Proč armáda ukáže schopnost, ale zatají detaily

Zveřejnění fotografií z Fort Campbell při současném utajení technických parametrů není náhoda. Americká armáda definuje operační bezpečnost jako ochranu kritických informací, které by protivník mohl poskládat dohromady a využít proti misi. Prakticky to znamená vyslat signál: tuto schopnost máme, trénujeme ji a začleňujeme do standardního výcviku. Ale model, nálož, dosah a taktické postupy zůstávají za oponou.

Zároveň jde o signál dovnitř vlastních řad. Fort Campbell neukazuje první experiment, ale moment, kdy se improvizovaně působící schopnost (dron s přilepenou náloží) mění v normální součást výcviku, doktríny a akvizičního plánu. Zelené barety už neimprovizují. Učí se zabíjet přesně, levně a z bezpečné vzdálenosti, přičemž člověk zůstává tím, kdo rozhoduje o zásahu.

Moderní bojiště se proměnilo v prostor, kde je každý voják neustále pod dohledem a kde malý dron za zlomek ceny dělostřeleckého granátu dokáže rozhodnout střetnutí. Američané to pochopili. A Fort Campbell je důkaz, že na to systematicky připravují své nejlepší.

Článek Zelené barety cvičí s novými drony, které pokosí nepřátelskou pěchotu na pár metrů. Mají pojistku, aby jim neunikla se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč „hypersonická“ patří do uvozovek

Podle NASA začíná hypersonická rychlost na hodnotě Mach 5, tedy přibližně 1 715 metrů za sekundu. Standardní náboj M855A1, který americká armáda používá v karabinách M4, opouští hlaveň rychlostí asi 936 m/s, to odpovídá zhruba Mach 2,7. Ani s novou municí M855A1+, nabitou na výrazně vyšší tlak 5 650 bar (82 000 psi), se střela k hranici Mach 5 ani nepřiblíží.

Programové dokumenty USSOCOM ostatně slovo „hypersonic“ vůbec nepoužívají. Pracují s termínem „hypervelocity“, tedy mimořádně vysoká rychlost. Rozdíl je podstatný: nejde o raketovou technologii, ale o snahu vytlačit z malé ráže 5,56×45 mm NATO maximum energie a dosahu. Uvozovky jsou proto na místě, jde o nadsázku popisující ambici, ne o fyzikální realitu.

Co se na M4A1 změní, a co zůstane

Jádro programu HICAR tvoří výměna horní sestavy karabiny. Spodní část zbraně, takzvaný lower receiver, zůstává beze změny. Žádné trvalé úpravy, žádná nová ráže, žádné nové zásobníky. Operátor si nasadí nový upper na svůj stávající lower a pokračuje se stejnými Gen3 PMAGy, stejnou optikou, stejným příslušenstvím ze sady VAS/VASWA.

Co se ale mění, je podstatné:

• Hlaveň délky 28 až 30 cm (11 až 12 palců), konstruovaná pro tlak 5 650 bar
• Závěrová skupina odolnější vůči zvýšenému tlaku na závěr
• Kompatibilita s třemi typy munice: M855A1, Mk262 i novou M855A1+
• Testovací tlumič HUXWRX Flow 556k L (zatím jen jako zástupný model, finální konfigurace přijde později)

Požadavky na výkon jsou tvrdé. Průměrná přesnost má dosáhnout 1 MOA, tedy rozptyl zhruba 3 centimetry na 100 metrů. Minimální spolehlivost: 800 ran mezi poruchami jako práh, 5 000 ran jako cíl. Životnost hlavně: 8 000 výstřelů jako minimum, 20 000 jako ideál, měřeno poklesem úsťové rychlosti o 5 % nebo zhoršením rozptylu. A zpětný ráz? Nižší než u pušky Mk17 v ráži 7,62×51 mm NATO.

Podle nás je právě kombinace těchto parametrů tím, co dělá HICAR zajímavým. Nejde o jednu revoluční novinku, ale o inženýrsky náročný pokus posunout celou rovnováhu platformy (dosah, přesnost, životnost) bez toho, aby se cokoli rozbilo v logistice nebo ergonomii.

Proč speciální jednotky nejdou cestou nové pušky

Americká armáda mezitím razí vlastní cestu. Puška XM7, dříve označovaná jako NGSW-R, představuje zcela novou zbraňovou větev v ráži 6,8×51 mm s integrovaným tlumičem a pokročilým palebným řídicím systémem XM157. Cílí na zásahy přes 600 metrů a nabízí výrazně větší energetickou rezervu než jakýkoli náboj ráže 5,56 mm.

USSOCOM se touto cestou nevydal. Ne proto, že by XM7 byla špatná zbraň, ale proto, že speciální jednotky mají jiné priority. Lehká karabina. Známá manipulace. Kompatibilita s příslušenstvím, které už mají. Nižší signatura. Menší zpětný ráz. A především: žádné masivní přezbrojení, které by znamenalo nové zásobníky, novou munici v celém logistickém řetězci a přeškolení tisíců operátorů.

V původním vládním zadání AOI HICAR se výslovně požaduje, aby nová horní sestava fungovala s M4A1 lowerem „bez trvalých úprav“. To je věta, která říká víc než tucet prezentací o inovacích. USSOCOM nechce revoluci. Chce evoluci, která zdvojnásobí dosah.

Munice M855A1+, známá neznámá

Klíčem k celému programu není jen nová hlaveň nebo závěr. Je to náboj M855A1+, nabitý na tlak 5 650 bar (82 000 psi). Pro srovnání: standardní M855A1 pracuje s výrazně nižším tlakem a dosahuje úsťové rychlosti kolem 936 m/s. Podle oficiálního armádního handbooku má M855A1 oproti staršímu M855 dramaticky lepší účinek proti tvrdým cílům a konzistentnější terminální balistiku, a to bez nárůstu hmotnosti náboje.

U M855A1+ ale veřejně dostupná balistická tabulka zatím chybí. Konkrétní úsťová rychlost, energie na různých vzdálenostech, průbojnost, to vše je k polovině roku 2026 spíš programovým cílem než prokázaným údajem. Víme jen, že HICAR musí s touto municí fungovat a že celá zbraň musí být konstruována tak, aby zvýšený tlak a namáhání závěru vydržela po tisíce výstřelů.

Mimochodem, už samotný přechod na M855A1 před lety přinesl komplikace. Armáda musela zavést nový Enhanced Performance Magazine, protože ocelová špička náboje M855A1 způsobovala problémy s podáváním v původních zásobnících M4 a M16. Proto HICAR tak důrazně trvá na kompatibilitě s Gen3 PMAGy, poučení z minulosti je zjevné.

Kdy to bude hotové, a co když to nevyjde

Harmonogram programu je zatím v raných fázích. Původní termín pro odevzdání bílých knih byl stanoven na 8. června 2026, dodatkem se posunul na 12. června. 29. června mělo přijít pozvání na prezentaci a ve dnech 15. až 16. září 2026 mají proběhnout demonstrační střelby. Teprve poté následuje třetí fáze, žádost o prototypový návrh a případná prototypová smlouva s možností následné produkce.

Operační nasazení v roce 2026 je nereálné. Pokud vše půjde hladce, první modernizované karabiny by se mohly dostat k jednotkám nejdříve v roce 2027. A pokud žádný dodavatel nesplní všechny požadavky najednou? Zadání obsahuje pojistky: vláda si vyhrazuje právo propojit uchazeče s komplementárními schopnostmi do společných týmů. Nejpravděpodobnější záložní cesta tedy není okamžitý nákup hotové alternativy, ale iterace požadavků nebo spojení řešitelů.

Armáda České republiky používá karabinu M4 A3 v omezených počtech jako nestandardní zbraň. Případný upgrade typu HICAR by se českých jednotek mohl týkat jen tam, kde jsou karabiny na platformě AR/M4 skutečně ve službě, což je podle dostupných informací okrajová záležitost, nikoli plošný standard.

HICAR není příběh o superzbraní. Je to příběh o tom, jak z osvědčené platformy dostat víc, aniž by se rozbilo všechno ostatní: výcvik, logistika, svalová paměť operátorů. Pokud se podaří z hlavně o délce 28 centimetrů vytáhnout spolehlivý dosah přes 600 metrů, bude to jeden z nejelegantnějších upgradů v historii malých zbraní.

Článek Americké speciální jednotky nechtějí novou pušku. Raději z M4A1 vymáčknou „hypersonickou“ rychlost střely se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč „legendární M249″ a co ho vlastně nahrazuje

Kulomet M249 SAW je americká licence belgického FN Minimi. V americké armádě slouží od roku 1986, nasazený byl ve více než třiceti zemích světa, od Perského zálivu přes Afghánistán po Irák. Ráže 5,56×45 mm NATO, kadence kolem 750 až 1 000 ran za minutu, hmotnost prázdné zbraně přibližně 7,5 kilogramu. Čtyři dekády spolehlivé služby z něj udělaly ikonu pěchotní palebné podpory.

Speciální jednotky ale už dávno nepoužívají standardní M249. Jejich verzí je Mk 46 Mod 1, odlehčená, zkrácená varianta bez zásobníkové šachty, s hlavní o délce 41,4 cm (16,3 palce) a hmotností kolem 7 kilogramů bez munice. Právě Mk 46 má FAMG přímo nahradit. Mění se tedy nástupce uvnitř téže zbraňové linie: M249 je rodový předchůdce, Mk 46 je jeho větev pro speciální operace a FAMG má být další generací této větve.

Důležité upřesnění: nejde o konec M249 v celé americké armádě. Konvenční síly souběžně zavádějí M250 v nové ráži 6,8×51 mm v rámci programu NGSW. FAMG je výhradně záležitost USSOCOM.

Co přesně SOCOM požaduje

Specifikace z veřejné výzvy AOI jsou překvapivě konkrétní. FAMG musí splnit tvrdé limity:

• Ráže: 5,56×45 mm NATO
• Hmotnost: maximálně 5,2 kg (11,5 libry) v plné konfiguraci včetně lišty, madla, dvojnožky a pažby; cílová hodnota pouhých 4,5 kg (10 liber)
• Délka: nejvýše 99 centimetrů se zasunutou pažbou, cílově 89 centimetrů
• Kadence: 400 až 650 ran za minutu
• Účinný dostřel: minimálně 500 metrů na plošné cíle
• Výměna hlavně: do 30 sekund
• Spolehlivost: alespoň 1 400 ran mezi závadami třídy I
• Provozní teploty: přibližně od −29 °C do +74 °C
• Technologická zralost: minimálně TRL 7, tedy systém ověřený v operačním prostředí

Srovnání s Mk 46 Mod 1 ukazuje, kam SOCOM míří. Mk 46 má účinný dostřel 800 metrů na bodový cíl a kadenci 730 ran za minutu; FAMG obojí vědomě snižuje. Výměnou za to získává úsporu zhruba 1,8 kilogramu proti maximálnímu limitu, potenciálně až 2,5 kilogramu proti cílové hodnotě. To je váha dvou plných zásobníků do útočné pušky navíc v operátorově batohu.

Nízká kadence 400–650 ran za minutu není slabina. Je to záměr. Pomalejší střelba znamená lepší kontrolu zbraně při automatické palbě, nižší spotřebu munice a menší tepelné namáhání hlavně, tedy přesně to, co potřebujete při rychlém průniku, ne při potlačování pozice na 800 metrů.

Kdo má šanci vyhrát

Seznam firem, které podaly své podklady, veřejně znám není. Dedukce podle existujících systémů ale zužuje pole na dva hlavní kandidáty.

Knights Armament LAMG vypadá papírově nejlépe. Ráže 5,56 mm, hmotnost 5,1 kilogramu, hlaveň o délce 38,1 cm (15 palců), celková délka 90 až 99 centimetrů. Téměř přesně sedí do limitů FAMG. Firma má navíc dlouhou historii dodávek pro americké speciální síly.

FN Herstal, výrobce celé rodiny M249/Mk 46, může nabídnout modernější FN EVOLYS 5.56. Hlaveň o délce 35,6 cm (14 palců), celková délka 86 až 95 centimetrů, poloautomatický i automatický režim palby, kadence kolem 750 ran za minutu. Rozměrově sedí. Problém je hmotnost: asi 5,5 kilogramu, tedy nad maximálním limitem 5,2 kg. FN by musel zbraň odlehčit, nebo doufat, že SOCOM limit změkčí. Výhodou je kontinuita: kdo čtyřicet let dodává stávající kulomet, zná zákazníka lépe než kdokoli jiný.

Podle nás má Knights Armament v tuto chvíli silnější výchozí pozici čistě na papíře. Ale výběrová řízení SOCOM rozhodují testy v terénu, ne tabulky, a tam může FN těžit z dekád zkušeností s pásovými mechanismy Minimi.

Proč 5,56 mm, když armáda přechází na 6,8 mm

Tady je klíčový strategický rozměr celého programu. Americká armáda investuje miliardy do přechodu na ráži 6,8×51 mm: nový kulomet M250, nová puška M7. Vyšší energie střely, delší účinný dostřel, lepší průbojnost proti moderním ochranným vestám. Proč by SOCOM šel opačným směrem?

Wood to na SOF Weeku vysvětlil přímo: v místech jako střední Afrika „neběhá“ munice 6,8 mm. Ráže 5,56 mm NATO je nejrozšířenější puškový kaliber na planetě. Partnerské síly ji používají, spojenecké sklady ji mají, logistické řetězce ji zvládnou. Když tým Green Berets operuje s místními jednotkami tisíce kilometrů od nejbližší americké základny, potřebuje zbraň, která střílí tím, co je po ruce.

SOCOM navíc paralelně pracuje na programu HICAR (Hypervelocity Improved Capability Assault Rifle). Cílem je karabina, která vystřelí jak standardní 5,56 NATO, tak budoucí hypervelocitní verzi téže ráže s výrazně vyšší úsťovou rychlostí a plošší balistikou. Účinný dostřel by měl narůst ze současných zhruba 300 metrů na 600 metrů a více. SOCOM tedy nerezignuje na výkon, snaží se ho vytáhnout nahoru, aniž by opustil logistickou základnu, kterou sdílí s desítkami partnerských armád.

Celá kulometná strategie SOCOM je vlastně třívrstvá: .338 Norma Magnum pro dlouhý dosah (program LMG-M), 7,62 NATO pro výkonnější univerzální roli (LMG-A) a 5,56 mm pro nejlehčí útočnou zbraň. Každá vrstva řeší jiný problém.

Český kontext

Česká armáda není od této linie daleko. Ministerstvo obrany ČR podepsalo v prosinci 2021 rámcovou dohodu na dodávky až 949 kulometů MINIMI v rážích 7,62×51 mm i 5,56×45 mm, tedy přímých příbuzných M249 a Mk 46. Přímý vliv programu FAMG na české nákupy veřejně doložen není. Nepřímý vliv ale přijde téměř jistě: až SOCOM vyhodnotí, jakou roli hraje ultralehký pásový kulomet v blízkém boji, poznatky se rozšíří přes struktury NATO ke všem spojencům, české speciální síly nevyjímaje.

FAMG zatím nemá veřejný termín zavedení do výzbroje. Jisté je jedno: SOCOM ví přesně, co chce, zbraň lehkou jako útočná puška, ale s pásovým podáváním a schopností potlačit protivníka na půl kilometru. Muší váha s úderem kulometu.

Článek „Muší váha“ nahradí legendární M249. Americké speciální jednotky vybírají nový lehký kulomet se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Z pouště v Íránu vyrostl celý systém

Příběh začíná katastrofou. Noc z 24. na 25. dubna 1980, íránská poušť Dašt-e Kavír. Operace Eagle Claw měla osvobodit 52 amerických rukojmích z teheránského velvyslanectví. Delta Force pod velením plukovníka Charlese Beckwitha byla připravená. Systém kolem ní ne.

Osm vrtulníků námořní pěchoty mělo přepravit operátory na mezipřistávací bod Desert One. Tři stroje selhaly ještě před cílem, prach, mechanické závady, navigační problémy. Beckwith doporučil misi zrušit. Při odsunu se C-130 srazil s vrtulníkem. Osm amerických vojáků zahynulo, aniž se jednotka přiblížila k Teheránu.

Selhání nebylo taktické, bylo systémové. Jednotlivé složky armády, námořnictva a letectva spolu nikdy předtím takovou operaci necvičily. Neexistovalo stálé velení pro společné speciální operace. Právě z tohoto popela vzešla institucionální přestavba: v roce 1987 Kongres přijal Nunn-Cohenův dodatek k zákonu Goldwater-Nichols a vzniklo United States Special Operations Command. Pod ním Joint Special Operations Command, domov Delty.

Pojistka mezi armádou a CIA

Delta Force operuje v šedé zóně, kterou americké právo definuje dvěma klíčovými předpisy. Title 10 federálního zákoníku pokrývá vojenské operace. Title 50 pokrývá zpravodajské aktivity a covert action. Hranice mezi nimi je v praxi rozmazaná, a právě tam Delta pracuje nejčastěji.

CIA Directorate of Operations buduje lidské zpravodajské zdroje, infiltruje sítě, získává informace. Když ale přijde moment, kdy je třeba na základě těchto informací okamžitě jednat, vstoupit do budovy, neutralizovat cíl, evakuovat rukojmí, nastupuje vojenský řetězec velení. Delta nezastupuje zpravodajce. Doplňuje je tam, kde sběr informací přechází do kinetické akce.

U Bagdádího to fungovalo přesně takhle: zpravodajské služby lokalizovaly cíl, prezident schválil operaci, speciální síly provedly raid. Jeden balík, zpravodajské navedení, extrémní diskrétnost, ozbrojený zásah. Žádná jiná americká instituce tohle nedokáže sama.

Kongresová kontrola přitom není triviální. Výbory pro obranu dohlížejí na vojenské operace, výbory pro zpravodajské služby na covert action. Když operace spadá do obou kategorií současně, vzniká jurisdikční zmatek. GAO ještě v roce 2022 konstatoval, že USSOCOM neměl dostatečně standardizovaná data ani terminologii pro své velitelské struktury, v roce 2021 jich existovalo 28 aktivních současně.

Beckwithův odkaz: proč zrovna britský SAS

Charles Beckwith strávil v letech 1962–1963 rok jako výměnný důstojník u 22. pluku SAS v Británii. Vrátil se s přesvědčením, že americká armáda potřebuje jednotku postavenou na stejných principech: extrémně tvrdý výběr, malé týmy, schopnost operovat autonomně v nepřátelském prostředí po dlouhou dobu.

Trvalo čtrnáct let, než Pentagon souhlasil. Delta Force byla aktivována 19. listopadu 1977. Beckwith převzal ze SAS nejen filozofii výběru, ale i organizační strukturu, eskadry místo rot, důraz na individuální dovednosti operátorů místo na masovou palbu. Výsledkem je jednotka, kde každý člen zvládá zpravodajskou práci, jazykové minimum, lékařské ošetření i precizní střelbu na úrovni, která by v běžné armádě stačila na specializaci.

Mogadišo, Irák a moderní podoba honu na cíle

Somálsko v roce 1993 ukázalo, že ani Delta není všemocná, ale také že problém bývá jinde než v taktice. Task Force Ranger, jejíž jádro tvořili operátoři Delty a Rangeři, provedla v srpnu a září šest úspěšných raidů proti lidem napojeným na warlorda Aidida. Sedmý, 3. října, se zvrtl v osmnáctihodinovou bitvu v ulicích Mogadiša. Osmnáct amerických vojáků zahynulo. Takticky šlo o úspěšné zajetí cílových osob, strategicky o katastrofu, která vedla ke stažení amerických sil.

Po roce 2001 se model zásadně proměnil. Delta se stala součástí permanentního globálního systému pro lov vysokohodnotných cílů, síťových, mobilních, operujících v prostředí, kam konvenční armáda nemůže nebo nesmí. V Iráku to znamenalo noční raidy v hustém tempu, v Sýrii chirurgické zásahy typu Bagdádí. Podle CRS jsou speciální operační síly dnes určeny pro prostředí nepřátelská, politicky citlivá, s požadavkem na nízkou viditelnost a vysokou míru rizika.

Legalita těchto operací není černobílá. Mezinárodní právo staví tři paralelní rámce: právo na sebeobranu podle Charty OSN, mezinárodní humanitární právo v ozbrojeném konfliktu a lidskoprávní normy mimo něj. Cílené zabití není automaticky nelegální, ale musí splnit pravidla rozlišování, proporcionality a opatrnosti. Mimo jasně definovaný ozbrojený konflikt je právní práh výrazně přísnější.

Česká stopa ve stejném prostoru

České speciální síly působily v Afghánistánu od roku 2004 v rámci Operation Enduring Freedom a později v ISAF, včetně vlastní Special Operations Task Force v provincii Nangarhár. Operovaly ve stejném prostoru jako americké speciální jednotky a jsou součástí aliančních struktur NATO Special Operations Forces Command. Veřejné potvrzení přímých společných akcí s Deltou ale neexistuje, a vzhledem k povaze JSOC to nikoho nepřekvapí.

Delta Force je americká pojistka pro chvíle, kdy je politická cena velké války příliš vysoká, ale stát přesto potřebuje zasáhnout rychle, přesně a potichu. Čtyřicet let po pouštním fiasku v Íránu už nejde o improvizaci jednoho plukovníka. Je to systém, a právě v tom je jeho síla i jeho riziko.

Článek Delta Force není jen elitní jednotka. Američané ji nasazují tam, kde selže armáda i tajné služby se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Delta Force eliminovala Madurovu ochranku

Americké speciální jednotky byly na zadržení prezidenta Nicoláse Madura nejspíše velice dobře připravené a věděly, co dělají. Záběry pořízené obyvateli Venezuely ukazují, jak se nad hlavním městem Caracasem vznáší americké vrtulníky s jednotkami, a v dálce explodují různé cíle, pravděpodobně stanoviště protivzdušné obrany. Přímo z akce sice záběry vidět nejsou, ale podle dostupných informací Američané eliminovali Madurovu ochranku včetně kubánských agentů, načež ho i s manželkou zajali, a všichni pak v pořádku odletěli.

Delta Force Special Operations Command – the elite of the US Army, on successfully completing the mission to capture the dictator of Venezuela, Maduro. pic.twitter.com/xeUfDKIa7r

— Raven (@PapaOnFire) January 3, 2026

Na akci se podílela jednotka speciálních misí 1. úrovně, uvádí ArmyRecognition, která má být vycvičena právě k takovýmto operacím u strategických cílů, a to i na území nepřítele. Armádní Zpravodaj se domnívá, že je to rozdíl oproti akci ruských výsadkových jednotek na letišti Hostomel v únoru 2022. Ty ho měly bleskovou akcí zajistit a tím napomoci k obsazení Kyjeva, uvádí Wikipedia, a v případě potřeby měly zatknout nebo eliminovat i ukrajinského prezidenta Volodymira Zelenského, což jim nicméně fatálně nevyšlo.

Američané použili speciální vrtulníky

Z dostupných informací je známo, že americké letectvo před akcí speciálních jednotek eliminovalo venezuelskou PVO. Vrtulníky s vojáky se tak pohybovaly relativně v bezpečí. Na záběrech jsou vidět Boeingy MH-47G Chinook a Sikorski MH-60M Black Hawk vybavené pro operace speciálních jednotek. AmericanSpecialOps uvádí, že druhé z nich mají například zařízení k umístění lan na slaňování nebo zvedák, a též další speciální vybavení.

F-16 nefungují proti Rusku tak, jak si Američané mysleli. Ukrajinský pilot kriticky zhodnotil F-16 po více jak 1 roce užívání

Nezbytnou součástí celé operace byly dle názoru Armádního Zpravodaje podrobné informace o Madurovi, jeho pohybu, ochraně a rozmístění venezuelské obrany. Co všechno Američané věděli, nejspíše zůstane po dlouhá léta utajované, ale z výsledku lze soudit, že měli velice dobré znalosti. Oproti tomu Rusové při výše zmíněné operaci v Hostemelu podcenili Ukrajince, a výsledkem byla jejich porážka a prakticky rozprášení elitních výsadkových sil.

Americké vrtulníky nad Caracasem

Článek Putin závidí. Američané natočili, jak vypadá opravdu rychlé sesazení diktátora, aniž by začala válka se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Islámský stát chtěl kontrolu nad všemi muslimy

Likvidace vysokého vůdce Dhiyyah Zawbi Muslim al-Hardan se odehrála ve městě Al-Bab v guvernorátu Aleppo na severozápadě země, a byla součástí dlouhodobé mise vedoucí k totální porážce ISIS, která představuje hrozbu pro tamní region i Spojené státy americké, jakož i pro jejich spojence včetně Západu. Zabiti měli být i dva z vůdcových synů.

Vysloužilý americký letec zhodnotil, kolik F-16 Ukrajina potřebuje, aby to mělo výrazný dopad na průběh války

„Budeme neúnavně pronásledovat teroristy ISIS, ať jsou kdekoli. Nejsou v bezpečí – ani v noci, ani ve svých úkrytech, ani tam, kde operují,“ řekl generál Michael Erik Kurilla, velitel amerického Centrálního velitelství, které akci se spojenci organizovalo.

Armádní Zpravodaj připomíná, že z působení amerických jednotek v Sýrii není nadšené třeba Turecko, které tam má dlouhodobě své zájmy, a dokonce pohrozilo, že „nedokáže zajistit“ jejich bezpečí, pokud by došlo na střet. Spojené státy nicméně zdůraznily, že se z oblasti kvůli přetrvávající hrozbě Islámského státu nestáhnou a budou proti němu nadále bojovat.

Video: nejsilnější ruský tank, T-90M, začal po zásahu hořet, a po pár vteřinách ho rozervala mohutná exploze

Není to přitom první taková akce. Redakce Armádního Zpravodaje upozorňovala v prosinci 2024, že americké jednotky zabili nejvyššího představitele ISIS s tím, aby stabilizovaly situaci v regionu po pádu diktátora Bašára al-Asada. Teroristická organizace měla totiž v plánu propustit z vězení asi 8 000 svých příslušníků, které syrská vláda zadržovala.

Islámský stát vznikl v roce 2014, když džihádisté dobyli některá území v Sýrii a Iráku, přičemž jim tamní ozbrojené síly nedokázaly vzdorovat. Žádná z jiných zemí ho nikdy mezinárodně neuznala, ale to mu v rozpínavosti nebránilo. Wikipedia vysvětluje, že IS dokonce vyhlásil tzv. chalífát, který si nárokoval náboženskou autoritu nad všemi muslimy na světě a územími, která obývají, což zahrnovalo zejména historická území Iráku a Levanty.

Obavy v alianci sílí, všichni jsme teď na východním křídle: data ukazují, že Rusko vyrobí 4krát více dělostřelecké munice než NATO

Jedná se o historické označení zahrnující Sýrii, Palestinu, Jordánsko a Libanon. Nutno zdůraznit, že je Islámský stát proslulý svou obrovskou brutalitou a násilím páchaným na obyvatelstvu, stejně jako tvrdým prosazováním práva šaría. Armádní Zpravodaj to označuje za naprosto necivilizované chování, a není divu, že proti němu Američané tak bojují.

Článek Americké speciální jednotky zabily vysokého vůdce Islámského státu, který chtěl mít kontrolu nad všemi muslimy světa se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.