Agresivní Rusové najednou křičí, že je v ohrožení. Japonsko se přibližuje k NATO a mění v Pacifiku pravidla hry

Stát, který od roku 1947 žije pod jednou z nejpřísnějších pacifistických ústav na světě, za pouhého půl roku provedl sérii kroků, jakou od něj nikdo v takovém tempu nečekal. Japonsko nepodalo přihlášku do NATO, nezískalo ochranu článku 5 a formálně zůstává partnerem, nikoli členem. Jenže to, co se odehrálo mezi lednem a červencem 2026, už není pouhá diplomacie. Je to praktická integrace, vojenská, průmyslová i politická, a právě její souběžnost znervózňuje Moskvu a Peking víc než jakékoli prohlášení.

Čtyři kroky, které spustily poplach

Ruský velvyslanec při OSN Vasilij Něbenzja koncem května veřejně napadl japonské zbrojení jako „remilitarizaci“ ohrožující globální bezpečnost. Tokio jeho slova označilo za „směšná“. Jenže Něbenzja nereagoval na abstraktní hrozbu, reagoval na konkrétní události, které se v první polovině roku seřadily jako domino.

Prvním kamenem byly lednové konzultace na vysoké úrovni v Bruselu, kde obě strany zopakovaly mantru o „neoddělitelnosti“ euroatlantické a indo-pacifické bezpečnosti. V březnu přijela do Tokia zástupkyně generálního tajemníka NATO Radmila Šekerinská a s japonským ministrem obrany Šindžiróem Koizumim probírala spolupráci v průmyslu, vesmíru a inovacích. Pak přišel květen, a skutečný zlom.

Japonské ministerstvo obrany oznámilo vyslání čtyř příslušníků Sil sebeobrany do velitelství NSATU ve Wiesbadenu, tedy do struktury, která koordinuje dodávky výzbroje a výcvik pro ukrajinskou armádu. Oficiálním cílem je sběr poznatků z války na Ukrajině, včetně toho, co Tokio samo nazývá „nový způsob vedení boje“. Pro zemi, která se od konce druhé světové války vyhýbala jakémukoli zapojení do cizích konfliktů, je to bezprecedentní krok.

Zbraně na export a konec poválečných tabu

Ještě před vysláním personálu do Wiesbadenu Tokio 21. dubna zásadně přepracovalo pravidla pro vývoz obranného materiálu. Dosavadní systém pěti kategorií, které fakticky blokovaly prodej širšího spektra zbraní, nahradilo posuzováním případ od případu. Podle agentury Reuters jde o největší uvolnění japonských exportních pravidel za desítky let.

Japonské ministerstvo zahraničí změnu zdůvodnilo nutností „vytvářet příznivé bezpečnostní prostředí posilováním spojenců a podobně smýšlejících zemí“. Současně ale dodalo, že Tokio „aktuálně nemá v úmyslu transferovat zbraně“ přímo Ukrajině. Cesta k budoucím jednáním se nicméně otevřela, a právě to je pro Moskvu i Peking znepokojivé.

Japonský obranný průmysl není zanedbatelný. Mitsubishi Heavy Industries vyrábí stíhačku F-2 (japonskou variantu amerického F-16), torpédoborce třídy Maya s bojovým systémem Aegis nebo ponorky třídy Taigei s lithium-iontovými bateriemi, které patří k nejtišším konvenčním ponorkám na světě. Pokud by se tyto technologie dostaly na globální trh, znamenalo by to pro západní aliance nový zdroj výzbroje v době, kdy americké i evropské výrobní kapacity nestíhají pokrývat poptávku vyvolanou válkou na Ukrajině trvající už přes čtyři roky.

Summit v Ankaře a cvičení u New Yorku

Červenec přinesl dva další milníky. Na summitu NATO v Ankaře se Japonsko zapojilo do formátu IP4, skupiny indo-pacifických partnerů, kam patří vedle Tokia i Soul, Canberra a Wellington. Ministr obrany Koizumi se stal prvním japonským ministrem obrany, který se zúčastnil průmyslového fóra NATO Summit Defence Industry Forum. Nejde o symboliku; průmyslové fórum je místo, kde se domlouvají konkrétní zakázky, standardy a výrobní kooperace.

Generální tajemník NATO Mark Rutte na tiskové konferenci po summitu výslovně řekl, že cílem není rozšířit článek 5 do Indo-Pacifiku. Tím dal jasně najevo hranici: Japonsko je partner pro interoperabilitu, průmysl a sdílení zkušeností, nikoli kandidát na členství. Jenže i partnerství má svou váhu, zvlášť když ho doprovází společné námořní cvičení.

Ve dnech 8. a 9. července cvičily lodě japonských námořních Sil sebeobrany (JMSDF) s námořní skupinou NATO u pobřeží New Yorku. Japonské námořnictvo disponuje flotilou, která by v mnoha ohledech obstála i v porovnání s evropskými členy aliance: torpédoborce třídy Atago a Maya nesou systém Aegis srovnatelný s americkými Arleigh Burke, vrtulníkové nosné lodě třídy Izumo byly upraveny pro provoz stíhaček F-35B. Cvičení v Atlantiku, tisíce kilometrů od domovských vod, je signál, který nelze přehlédnout.

Moskva a Peking bijí na poplach

Rusko, které od února 2022 vede plnohodnotnou invazní válku proti Ukrajině a samo představuje největší bezpečnostní hrozbu v Evropě, označuje japonské kroky za „remilitarizaci“. Ironie je zřejmá: stát, který napadl sousední zemi a jehož armáda operuje na cizím území, varuje před údajným militarismem země, která sedm desetiletí dodržovala striktní sebeomezení.

Čínská reakce je formulačně sofistikovanější, ale stejně ostrá. Mluvčí ministerstva zahraničí Lin Ťien v červnu vyjádřil „vážné znepokojení“ nad častými interakcemi Japonska s „vojenskou organizací mimo region“ a mluvil o „neomilitarismu“. Po ankarském summitu pak jeho kolegyně Mao Ningová odmítla, že by Čína představovala hrozbu pro euroatlantickou bezpečnost, a vyzvala NATO, aby přestalo šířit narativ o „čínské hrozbě“.

Obě reakce mají společného jmenovatele: Moskva i Peking vnímají, že Japonsko přestává být jen bilaterálním spojencem Washingtonu a začíná budovat širší síť bezpečnostních vazeb. Pro Čínu, která považuje západní Pacifik za svou sféru vlivu, je to strategicky nepříjemné. Pro Rusko, které potřebuje Peking jako hlavního partnera proti západním sankcím, je jakékoli posílení protiváhy v Asii komplikací.

Co to znamená pro Evropu a Česko

Přímé alianční závazky vůči evropským členům NATO, včetně České republiky, se japonským partnerstvím nemění. Článek 5 zůstává tam, kde byl. Nepřímý dopad ale existuje, a může být významný. Japonský obranný průmysl disponuje technologiemi, které by mohly doplnit přetížené evropské a americké výrobní linky. Sdílení poznatků z NSATU může zlepšit výcvik a doktrínu i pro evropské armády. A samotný fakt, že se indo-pacifický partner aktivně zapojuje do podpory Ukrajiny, posiluje politický tlak na ty členy aliance, kteří dosud váhají.

Ve srovnání s ostatními indo-pacifickými partnery NATO Japonsko v roce 2026 jasně vede. Jižní Korea má diplomatickou misi při alianci a pravidelné ministerské kontakty, Austrálie v dubnu zahájila první vyhrazený dialog o obranném průmyslu, Nový Zéland zůstává spíše v rovině politického dialogu. Žádný z nich ale nevyslal personál do NSATU ani necvičil s alianční námořní skupinou v Atlantiku.

Skutečná změna pravidel hry nespočívá v tom, že by se NATO formálně rozšířilo do Pacifiku. Spočívá v tom, že Tokio poprvé v poválečné historii kombinuje diplomacii, průmysl a vojenskou praxi v jednom koordinovaném tahu, a že stát, který sedmdesát let definovala pacifistická zdrženlivost, se rozhodl jednat.