Srovnání základních jevů v putinovském Rusku a hitlerovském Německu. Je přijatelné porovnávat Adolfa Hitlera a Vladimira Putina?

Rozdíly v osudech obou diktátorů jsou značné, stejně tak způsoby, jakými se muži dostali k moci. Adolf Hitler využil soudobou situaci a Němce naprosto zmanipuloval. Putinova moc vyplývá z úplně jiných kořenů, které jsou mnohem problematičtější a patologičtější, než nacismus. Nabízí se naprosto zásadní otázka, zda je Rusko Putinem anebo Putin Ruskem. Příliš mnoho indicií naznačuje, že Rusové si Putina vytvořili.

Zcela rozdílné příčiny nástupů k moci

Adolf Hitler je především pohrobek Versaillské mírové smlouvy, jež byla naprosto nesmyslně tvrdá. Po Velké hospodářské krizi z roku 1929 bylo jasno, Výmarská republika se těsně před ní pomalu zvedala a situace se začala postupně zlepšovat. Bohužel extrémně křehká německá ekonomika se prakticky znovu rozpadla a situace obyčejných lidí se dostala za hranici únosnosti. Antisemitismus byl celoevropským problémem a hlavní příčinou úspěchu NSDAP ve volbách nebyla nenávist k židům.

Velmi často se zapomíná na rozložení mocenských struktur v Německu před nástupem nacistů k moci. Je nutné si uvědomit, že hlavní vliv mělo stále Prusko a především jeho výrazně militaristická šlechta. Té vyhovovalo, že Hitler staví na přední místo armádu a podporovala jej. Němci obecně slyšeli na heslo „obnova německé říše” a na sliby Vůdce, jak navrátí lidem práci a hrdost. Antisemitismus a následné zločiny nikdo nebral zpočátku příliš vážně. Hitler věděl, že musí udržet Němcům životní úroveň a veškerá činnost nacistů byla na dluh.

Několik let byla činnost nacistů dotována z mezinárodních půjček a také z konfiskovaného židovského majetku. Později Němci prováděli totéž v Rakousku a Protektorátu. Válka začala jednoduše z toho důvodu, že Třetí říši hrozil bankrot. To by pro NSDAP znamenalo konec vládnutí a kolaps. Třeba velkoadmirál Raeder předpokládal začátek války až po roce 1945. Německá armáda ve skutečnosti nebyla připravena a tažení bylo úspěšné jen díky neuvěřitelné drzosti a brilantnosti německých velitelů.

Putin nastoupil k moci po Borisi Jelcinovi, ve stavu částečného rozvratu Ruska. Alkoholický prezident se pokusil nastolit něco jako ruskou demokracii. Výsledek byl fiasko a rozvrat státu, v moskevských ulicích vládla mafie. Mezinárodní postavení Ruska bylo prakticky zdevastováno a panovaly obavy, zda jsou Rusové schopni alespoň zabezpečit jaderný arzenál. Putin Rusko stabilizoval, oligarchy postavil na druhou kolej, omezil vliv ruské mafie a zvedla se životní úroveň obyvatel, především ve velkých městech.

Na mezinárodním poli bylo jeho jednání zpočátku pragmatické se snahou o přijatelné vztahy se Západem. Přesto by se kaňky našly, Gruzie nebo třeba Čečensko. Bohužel mezi tím ruskou mafii začala nahrazovat jiná organizace, tajná služba FSB, která je v současném Rusku zřejmě úplně všemocná. Běžní Rusové ovšem Putinovu vládu od počátku velmi kvitovali. I přes postupné změny v rétorice a v omezování svobody v největší zemi na planetě. Vladimir postupně navíc začal plnit vlhké sny o velikosti Ruska, nejdříve především verbálně.

U příčin nástupu k moci moc paralel najít nelze

Je třeba si uvědomit, že nástup k moci Adolfa Hitlera byl umožněn pragmatickou demagogií, ve které zpočátku hrál antisemitismus vedlejší roli. Němci se potřebovali postavit na nohy a malíři pokojů se to povedlo. Po Mnichovu vítali diktátora všude davy. Po napadení Polska už tolik ne. Němci se nechali totálním způsobem zmanipulovat a najednou je NSDAP začal stavět před hotovou věc. S největší pravděpodobností mnoho Němců z války nadšeno nebylo, z Holocaustu už vůbec ne. Ale bylo pozdě, nacisté doslova ovládli vše.

Situace v Rusku je zcela odlišná. Spojení Putin –⁠ obyvatelstvo je mnohem přirozenější než v Německu ve 30. letech. Ruský nacionalismus a velkoruské sny jsou příslovečné. Putin jen začal oslovovat ty stránky ruské duše, které jsou hluboce zakořeněné. Od vytrvale neobjektivní glorifikace Velké vlastenecké války přes věčný pocit Rusů, že je jim něco upíráno, po jakousi alegorii laskavého baťušky cara, jíž zosobňuje. Postoj běžných Rusů je jednoduchý, Putin je náš. Statečný a neohrožený Rus, jenž se pro matičku vlast nebojí strádat.

Zde jsou zásadní rozdíly. Putin je naplněním představy vládce Velké Rusi, v podstatě se ani moc nemusí snažit, aby se obyvatelstvu líbil. Je vládcem takovým, jakým jej běžní Rusové chtějí. Dokonce i političtí představitelé zoufale chudého Burjatska jsou schopni používat rétoriku charakteru braní si chleba od úst pro velikost Ruska. Mandát, který vládce Kremlu má, je skutečně silný a nepotřebuje tak extrémně rozrostlý bezpečnostní aparát, jako měl Hitler ve válečném Německu.

Chování Rusů je neomluvitelné, ale genocida to není

Jeden společný rys najít lze. Tím je velmocenská politika se sférami vlivu. Zde lze najít stejné uvažování u obou diktátorů. Jak ruská, tak německá diaspora byla (je) velmi rozsáhlá a Putinem, potažmo Hitlerem, hojně využívaná pro dosažení velmocenských cílů. Genocida Rusů na Ukrajině a denacifikace kyjevského režimu, potažmo země, kontra české Sudety. Úplně stejné. Podobná paralela se nabízí i v přístupu k dobytým oblastem. Ani jeden z diktátorů neváhá(l) použít jakékoli metody k naplnění svých cílů.

Přesto je nutné stále vidět, že nacistický režim byl neporovnatelně brutálnější a krvavější. Rusové postupují dle svých návyků, když to nejde standardně, srovnají vše se zemí. Ale přesto zatím nelze hovořit o genocidě. Odpůrci Ruska či civilisté na Ukrajině umírají, ale s počty z války, nebo nedej bože Holocaustu, se to nedá srovnat. Hitler naprosto přesně věděl, co chce. Válka na Ukrajině velmi brzy odhalila, že Putin Ukrajinu zásadně podcenil a neděje se nic z toho, co sám chtěl.

Celý postup je úplně scestný a nesmyslný. Je velkým otazníkem, zda má ruský diktátor vůbec představu, co následně dělat s úplně zničeným Donbasem. Navíc má přece jen určité obavy z obyvatelstva, na rozdíl od Hitlera, stále se zdráhá vyhlásit všeobecnou mobilizaci. Německo přešlo na válečnou výrobu, Rusko vypadá, že toho skoro ani není schopno. Wehrmacht byl špičkové vojenské uskupení, ruská armáda jím rozhodně není. A Putin vytrvale musí myslet na zadní vrátka, nejen Rusko má jaderné zbraně.

Přirovnávat Putina k Hitlerovi lze přinejmenším jen s nadsázkou. Je neodpustitelné, co Rusové svému sousedovi a v podstatě po Bělorusech nejbližšímu národu dělají, ale se zločiny nacistického režimu se to zatím nedá absolutně srovnat. A ani to nepochybně nepůjde. Až na jedinou možnost, které se děsí úplně všichni. A tou by bylo použití jaderných zbraní, byť třeba „jen” taktických. Zde by byla překročena pomyslná červená čára a Putin by se mohl směle postavit nejen vedle Hitlera.

Jakým způsobem může válka na Ukrajině ještě eskalovat?

Zdroj: autorský komentář Jaroslava Červenky