Írán porušil vlastní pravidlo staré desítky let. Začal vyrábět rakety, které dosáhnou kamkoliv v Evropě

Ještě v únoru letošního roku íránský ministr zahraničí veřejně ujišťoval, že jeho země úmyslně drží dostřel svých balistických raket pod hranicí dvou tisíc kilometrů. O necelé dva měsíce později Írán vypálil střely směrem na americkou základnu Diego Garcia v Indickém oceánu, cíl vzdálený téměř čtyři tisíce kilometrů. A na začátku října mluvčí íránské armády Mohammad Akramíníja otevřeně řekl, že po válce se Spojenými státy jeho země dospěla k závěru, že musí dostřel a rychlost svých raket zvýšit, a už podnikla kroky tímto směrem. Politická brzda, která po desetiletí držela Evropu mimo explicitní íránský raketový rámec, přestala existovat.

Pravidlo, které nebylo technické, ale politické

Írán si strop kolem dvou tisíc kilometrů nestanovil proto, že by neuměl stavět rakety s delším doletem. Stanovil si ho proto, že ho nepotřeboval překračovat. Izrael, americké základny v Perském zálivu, saúdská ropná infrastruktura, to všechno leželo uvnitř dvoutisícového okruhu. Nejvyšší vůdce Alí Chameneí v roce 2021 sám přiznal, že osobně zablokoval ambice posunout se ke hranici pěti tisíc kilometrů. Studie Brookings cituje íránské představitele ve smyslu, že Evropa prostě nebyla vnímána jako hrozba, a proto neexistoval důvod na ni mířit.

Toto omezení mělo i diplomatický rozměr. Teherán jím de facto říkal evropským hlavním městům: nejste v našem hledáčku, nemáte důvod tlačit na sankce kvůli raketám. Analytici z Arms Control Association dokumentují, že limit byl veřejně potvrzován nejpozději od roku 2017 a fungoval jako signál směrem k Evropě i jako vnitropolitický nástroj; Chameneí jím kontroloval ambice vlastních generálů.

Březen 2026: praktická demonstrace nového dosahu

Dne 20. března 2026 Írán podle dostupných zpráv vypálil dvě balistické střely směrem na americkou námořní základnu Diego Garcia, vzdálenou zhruba 3 800 až 4 000 kilometrů od íránského území. Jedna střela selhala v letu, druhou zachytila americká obrana. Vojensky tedy útok neuspěl. Strategicky ale řekl víc než jakýkoliv projev.

Analytici ze stockholmského institutu SIPRI vyhodnotili pokus jako demonstraci schopnosti letu v téměř čtyřtisícové třídě, a jako silný symbolický vzkaz. Americký vojenský deník Stars and Stripes po útoku spočítal, co by takový dosah znamenal na mapě Evropy: do teoretického okruhu by spadl Berlín, Řím, Paříž i americká letecká základna Ramstein v Německu, jeden z klíčových uzlů NATO v Evropě. Podle SIPRI by se symbolicky do dosahu dostal i Londýn.

Klíčové slovo je „teoreticky“. Jedna selhavší a jedna zachycená střela nedokazují spolehlivou operační schopnost zasáhnout cíl na takovou vzdálenost s dostatečnou přesností. Dokazují ale, že Írán fyziku delšího letu zvládá, a že ji je ochoten použít.

Co Írán skutečně oznámil, a co ne

Říjnový výrok mluvčího Akramíníji je třeba číst přesně. Neřekl, že Írán představuje nový typ rakety s konkrétním označením a doletem. Řekl, že po válce se Spojenými státy armáda „učinila kroky tímto směrem“ a že zvýšení dosahu a rychlosti se má týkat všech jejích raket. Jde tedy o oznámení rozběhu programu a upgradů, ne o potvrzení sériové výroby konkrétního nového systému.

Írán přitom už disponuje raketami, které analytici sledují pozorně. Fattáh-2, prezentovaná íránskými státními médii jako hypersonická zbraň s klouzavým bojovým tělesem, má podle íránských údajů dosah 1 400 kilometrů, délku kolem 12 metrů, hmotnost až 4 100 kilogramů a přibližně 200kilogramovou bojovou hlavici. Jenže londýnský Institut pro strategická studia (IISS) už u předchozí verze Fattáh-1 upozornil, že íránské „hypersonické“ označení může být spíše marketingové; ve skutečnosti jde pravděpodobně o manévrující návratové těleso, ne o plnohodnotné klouzavé hypersonické těleso srovnatelné třeba s čínským DF-17.

Pro kontext: čínský DF-17 je v databázi CSIS veden jako operační systém s hypersonickým klouzavým tělesem a doletem 1 800 až 2 500 kilometrů. Pokud by Írán skutečně vstoupil do čtyřtisícové třídy, dostal by se na úroveň čínského DF-26, balistické rakety středního dosahu s doletem kolem 4 000 kilometrů, nebo severokorejského Hwasong-12, který v testu prokazatelně uletěl 3 700 kilometrů. Stále by šlo o kategorii IRBM (balistických raket středního dosahu), nikoliv o mezikontinentální systémy.

Jak je na tom evropská obrana

Evropa není bezbranná, ale není ani neprůstřelná. NATO po březnových íránských střelách na Turecko zvýšilo posturu své protiraketové obrany pro celou alianci. Podle oficiálních stránek NATO alianční systém BMD v březnu 2026 identifikoval, sledoval a zachytil íránské balistické střely, což byl první ostrý test proti reálnému íránskému útoku.

Konkrétní vrstvy obrany v Evropě vypadají takto:

• Aegis Ashore v Polsku – od července 2024 v plné operační pohotovosti, určený proti krátko- až střednědosahovým balistickým střelám.
• Arrow 3 v Německu – systém izraelského původu schopný ničit balistické rakety velkého dosahu ve výškách nad 100 kilometrů, aktuálně ve fázi zavádění v Bavorsku.
• Patriot – páteřní systém, jehož část kapacit ale byla v posledních letech přesouvána z Evropy na Blízký východ, což analytici označují za mezeru.

Pro Česko je situace specifická. Systém protivzdušné obrany SPYDER izraelské výroby dosáhl počáteční operační schopnosti v roce 2026 a v září byly na Dnech NATO poprvé veřejně představeny čtyři baterie. Plná operační schopnost je ale plánována až na rok 2028. Česko tak stále stojí uprostřed přechodu od starší sovětské logiky k nové vrstvené obraně a v otázce protiraketové ochrany se spoléhá především na alianční architekturu NATO BMD.

Proč je zlom politický, ne jen technický

Největší novinka posledních měsíců není v tom, že by íránští inženýři z ničeho nic objevili fyziku delšího letu. Íránský raketový program, jehož kořeny sahají k raným dodávkám Scudů ze Severní Koreje v osmdesátých letech, měl technický potenciál k překročení dvoutisícové hranice pravděpodobně už dávno. Skutečný zlom spočívá v tom, že Teherán po letech přestal Evropu veřejně vyjímat z okruhu možného raketového nátlaku.

Ještě 25. února 2026 íránský ministr zahraničí tvrdil, že země drží dostřel pod 2 000 kilometrů záměrně. O necelé dva měsíce později letěly střely na cíl vzdálený téměř čtyři tisíce kilometrů. A v říjnu armádní mluvčí otevřeně řekl, že program jde dál. Rychlost, s jakou se oficiální íránská linie během jediného roku otočila, je sama o sobě signálem, a podle nás tím nejdůležitějším.

Pro evropské hlavní města to neznamená bezprostřední hrozbu raketového úderu. Znamená to konec éry, kdy si mohla říkat, že íránské rakety jsou problém někoho jiného.