NATO nemá plán pro případ, že Rusko a Čína zaútočí najednou, a oni to vědí. Ze dne na den by nastal chaos

Florence Gaub z NATO Defense College to řekla přímo v rozhovoru pro americký magazín The Atlantic: na scénář, kdy Rusko zaútočí v Evropě a Čína současně udeří v Indo-Pacifiku, Aliance připravená není. Rob Bauer, který až do ledna 2025 stál v čele Vojenského výboru NATO, tedy nejvyššího vojenského orgánu celé aliance, uvedl, že v době svého odchodu neznal žádné soustředěné úsilí takový nejhorší scénář vůbec promyslet. Nejde o to, že by NATO nemělo obranné plánování, článek 5 nebo regionální štáby. Problém je jinde: chybí integrovaný plán, který by řešil, co se stane, když budou americké a evropské kapacity roztažené mezi dva velké směry současně. A právě tuhle mezeru mohou Moskva i Peking odhadovat z veřejně dostupných informací, cvičení i stavu západních zásob.

Nejde o filmový scénář, ale o okno příležitosti

Představa, že Rusko a Čína jednoho rána spustí dokonale synchronizovaný útok, patří spíš do hollywoodských thrillerů. Reálnější verze hrozby vypadá jinak, a je o to nebezpečnější, protože se hůř rozpoznává. Stačí, aby jedna krize vytvořila příležitost pro druhou.

Peking nemusí koordinovat den D s Moskvou. Stačí, aby v momentě, kdy jsou americké letadlové lodě, protiraketové baterie a logistické kapacity vázané v jednom regionu, využil situaci a zvýšil tlak na Tchaj-wan. Nebo naopak: ruský útok na pobaltský stát by mohl přijít ve chvíli, kdy Spojené státy řeší krizi v Tchajwanském průlivu. Americká rozvědka ve své výroční hrozbové zprávě pro rok 2026 hodnotí vztahy obou autoritářských mocností jako selektivní a omezené odlišnými zájmy; Čína podle ní stále pravděpodobně preferuje tlak na Tchaj-wan bez otevřené války. Jenže „pravděpodobně“ není „jistě“. A právě v tom je jádro problému.

Vojenská spolupráce Moskvy a Pekingu přitom přestala být jen rétorika. Zpráva Pentagonu o čínské armádě z prosince 2025 uvádí, že obě země v roce 2024 provedly první společnou hlídku pobřežních stráží v Beringově moři u Aljašky a poprvé i společnou hlídku s čínskými strategickými bombardéry H-6N, které jsou schopné nést jadernou výzbroj. Washingtonská deklarace NATO z července 2024 už Čínu přímo označuje za klíčového podporovatele ruské válečné mašinérie. Aliance tedy sama propojuje obě hrozby, ale zatím nemá odpověď na to, co dělat, když se obě materializují najednou.

Chaos priorit, ne právní vakuum

Kdyby k souběžné krizi skutečně došlo, nešlo by o rozpad NATO ani o právní vakuum. Článek 5 by platil dál. Chaos by měl jinou podobu: boj o priority a kapacity, který by se musel rozhodnout v řádu hodin.

Okamžitě by běžely paralelně minimálně tři procesy: politická konzultace a případná aktivace článku 5 v Evropě, americká prioritizace sil mezi dvěma oceány a nouzové přerozdělení protivzdušné obrany, námořních skupin a logistických řetězců. Kam půjdou americké letadlové lodě? Kdo poskytne protiraketovou obranu východnímu křídlu NATO, když baterie THAAD (systém s dosahem kolem 150 až 200 kilometrů, kde jedna baterie disponuje šesti odpalovacími zařízeními a 48 interceptory) budou potřeba i v Pacifiku? Veřejné odhady navíc mluví o citelném vyčerpání amerických zásob těchto interceptorů po konfliktech na Blízkém východě; přesné číslo se liší podle zdroje.

Pražské Evropské centrum hodnot (European Values Center) v letech 2024 až 2026 provedlo několik simulací přesně tohoto scénáře. Výsledky byly znepokojivé: zpožděné dohody, rozdílné národní priority, slabá evropská ochota řešit Tchaj-wan a současně vysoká závislost na USA v otázkách protivzdušné obrany a námořních kapacit. Do toho by vstoupily sankce proti Číně, tlak na energetiku, suroviny a výrobní řetězce obranného průmyslu. Analytik CSIS v červnu 2026 rovnou doporučil, aby USA přešly na dvouválečný plánovací konstrukt, tedy aby přestaly předstírat, že si vystačí s plánováním na jednu velkou válku.

Mark Montgomery, jeden z oslovených amerických stratégů, přiznal, že podobnou dvoufrontovou variantu zkoumal naposledy zhruba před patnácti lety. Eric Heginbotham potvrdil, že v nejviditelnějších amerických a evropských think-tancích prominentní válečné hry zaměřené právě na souběžný scénář neproběhly. Považujeme to za alarmující: největší vojenská aliance světa se na svůj nejhorší scénář systematicky nepřipravuje, protože ho považuje za příliš nepravděpodobný, a přitom sama přiznává, že pravděpodobnost roste.

Co chybí víc než vojáci: munice, čas a průmysl

Největší slabinou NATO v takovém scénáři nemusí být nedostatek vojáků na mapě. Problém je hlubší a prozaičtější: nedostatek času na rozhodnutí, nedostatek munice na dlouhou válku a nedostatek průmyslové kapacity na zásobování dvou front současně.

Generální tajemník Mark Rutte a český prezident Petr Pavel na společné tiskové konferenci v květnu 2025 otevřeně pojmenovali, co Alianci chybí:

• Manévrové pozemní formace v dostatečném počtu
• Zbraňové systémy dlouhého dosahu
• Integrované velení pro velké operace
• Protivzdušná obrana
• Logistika a dopravní infrastruktura
• Odolnost civilní infrastruktury

Generál Alexus Grynkewich, tehdejší vrchní velitel spojeneckých sil v Evropě, už v létě 2025 na konferenci LANDEURO tlačil na to, aby NATO dodalo reálné schopnosti „co nejdřív“, ne jen budoucí sliby. Inspiroval se přitom Ukrajinou, která ve válce trvající už déle než čtyři roky ukazuje, jak inovace a improvizace dokážou kompenzovat materiální převahu protivníka. Jenže improvizace jako strategie má své limity, a ve válce na dvou frontách by se ty limity projevily okamžitě.

Česko: ne první linie, ale klíčový uzel

Česká republika nepatří mezi typickou „první linii“ ve smyslu pobaltských států, Polska nebo Rumunska. Ale mimo hru by nebyla. Prezident Pavel přímo řekl, že česká role spočívá hlavně v tranzitním koridoru a hostitelské podpoře pro přesuny vojsk, tedy v logistickém uzlu, infrastruktuře, železnicích, silnicích a skladech.

České jednotky už dnes přispívají k předsunutým silám NATO na Slovensku, v Lotyšsku a Litvě. Česko v roce 2025 vydávalo kolem dvou procent HDP na obranu, což splňuje formální alianční závazek. Jenže právě simulace dvoufrontového scénáře ukazují, že nestačí plnit procento; je nutné utratit peníze za konkrétní chybějící schopnosti. Bez silnější evropské samostatnosti bude každá asijská krize automaticky zhoršovat bezpečnost Evropy. A tím i bezpečnost Česka.

Co s tím NATO může udělat

Mezera v plánování není nevratná. Nejbližší realistické kroky jsou na stole: společné simulace pro Evropu a Indo-Pacifik, explicitní pravidla prioritizace amerických a evropských sil, navázání evropského krizového plánování na sankční scénáře vůči Číně a urychlení výroby protivzdušné obrany a munice. Politicky je třeba sladit očekávání: co od Evropy budou USA chtít při krizi o Tchaj-wan a co Evropa reálně dokáže poskytnout, aniž by ohrozila vlastní východní křídlo.

Debata se už posouvá od varování ke konkrétním návrhům. Otázka je, jestli se posune dost rychle, dřív než ji předběhnou události, na které nikdo nemá plán.