Ani Rusko, ani Amerika: nejvíce válek v historii vedla evropská velmoc, která znovu povstává

Když se řekne „válečnická velmoc“, většina lidí si vybaví Rusko nebo Spojené státy. Jenže v nejcitovanějším akademickém srovnání velmocenských válek v Evropě vede statistiku země, kterou si s vojenskými rekordy spojíme až na druhý pohled. Francie. Stát, jehož obraz v kolektivní paměti deformuje především kapitulace v roce 1940, přitom po staletí formoval evropskou mapu silou zbraní. A v letech 2025 a 2026 se k této tradici hlásí znovu, tentokrát ne výboji, ale jako jaderný a průmyslový pilíř evropské obrany.

Padesát válek za pět století

Číslo, které koluje internetem i odbornými texty, má konkrétní původ. Americký politolog Jack S. Levy v 80. letech sestavil databázi velmocenských válek od roku 1495 do roku 1975. Válku definoval jako ozbrojený konflikt mezi organizovanými vojenskými silami nezávislých politických jednotek s minimálně tisícem padlých v boji. Civilní konflikty a koloniální tažení do srovnání nezahrnul. Z jeho dat později čerpal historik Niall Ferguson, který popularizoval formulaci, že Francie bojovala v 50 ze 125 hlavních evropských válek, tedy ve čtyřiceti procentech všech.

Důležitý kontext: Rusko vstupuje do Levyho systému velmocí až od roku 1721, Spojené státy dokonce až od roku 1898. Prosté srovnání „Francie vedla víc válek než Rusko nebo Amerika“ proto není metodicky úplně férové, Paříž měla v záběru o staletí delší rozjezd. Přesto je výsledek pozoruhodný. Žádný jiný evropský stát se v této úzce vymezené kategorii Francii nevyrovná.

Od historického rekordu k dnešnímu odstrašení

Samotný historický rekord by byl jen zajímavost pro kvízové večery. Co z něj dělá aktuální téma, jsou kroky, které Francie podniká právě teď.

5. března 2025 pronesl Emmanuel Macron projev, v němž označil Rusko za přímou hrozbu pro Evropu a otevřel strategickou debatu o evropské dimenzi francouzského jaderného odstrašení. Nešlo o vágní gesto. O necelý rok později, 2. března 2026, Macron na základně Île-Longue, domovském přístavu francouzských jaderných ponorek, představil koncept předsunutého odstrašení. Francie podle něj počítá se zapojením spojenců do cvičení a signalizace odstrašení, přičemž konečné rozhodnutí o použití jaderných zbraní zůstává výhradně v rukou Paříže.

Téhož dne vznikla vysoká francouzsko-německá jaderná koordinační skupina, první svého druhu. Macron a kancléř Merz podepsali společnou deklaraci, která zahrnuje nejen jadernou koordinaci, ale i spolupráci v protivzdušné obraně. Berlín, který po dekády spoléhal výhradně na americký jaderný deštník, tím poprvé formálně přiznal, že potřebuje i evropskou alternativu.

Tvrdá čísla, ne jen rétorika

Francie svou pozici neopírá jen o projevy. V červenci 2025 podepsala s Velkou Británií modernizovanou obrannou deklaraci Lancaster House 2.0. Obě země v ní uvádějí, že jako jediné evropské jaderné a vojenské mocnosti nesou zvláštní odpovědnost za obranu kontinentu. Dohromady představují téměř 40 % obranných rozpočtů evropských spojenců a přes 50 % evropských výdajů na obranný výzkum a technologie.

Průmyslová stránka je stejně výmluvná. Podle SIPRI Yearbook 2025 se Francie v období 2020–2024 stala druhým největším světovým exportérem hlavních zbraní. Její exporty vzrostly o 11 % oproti předchozímu pětiletému období. Ruské exporty se ve stejném srovnání propadly na polovinu. Symbolika je zřetelná: země, která v tomto srovnání válčila nejčastěji, dnes zbrojí nejrychleji rostoucím tempem v Evropě, zatímco její historický rival na východě průmyslově slábne.

K tomu přidejme institucionální váhu: stálé místo v Radě bezpečnosti OSN s právem veta, zakládající členství v NATO od roku 1949 a 16,4 % celkového HDP Evropské unie. Francie je jedním z mála států na planetě, který dokáže spojit jaderné odstrašení, globální diplomatický hlas a reálnou průmyslovou kapacitu do jedné geopolitické role.

Co to znamená pro Česko

Francouzský „návrat“ není abstraktní geopolitika. Česká armáda právě pořizuje 62 houfnic Caesar od francouzského výrobce KNDS za 10,3 miliardy korun. Testování probíhá ve Francii a do konstrukce se promítají ukrajinské bojové zkušenosti. V největším aliančním cvičení roku 2026, Steadfast Dart, působily české i francouzské jednotky vedle sebe ve střední Evropě.

Pro Českou republiku to znamená posun v optice. Francie přestává být jen „další velkou zemí EU“ a stává se bezpečnostní proměnnou, kterou stojí za to sledovat ve třech rovinách: její postoj k Rusku a Ukrajině, debata o evropské roli francouzského jaderného odstrašení a obranný průmysl, který už přímo zasahuje do české modernizace armády.

Velmoc, nebo kotva?

Slovo „povstávání“ může znít hrozivě. V kontextu roku 2026 ale nejde o návrat imperiální Francie, která válčila v každé druhé evropské válce za posledních pět set let. Jde o návrat Francie jako bezpečnostní kotvy kontinentu, uvnitř NATO, uvnitř EU, s jadernými zbraněmi, které poprvé výslovně nabízí i jako evropský nástroj. Otázka není, zda Francie povstává. Otázka je, zda zbytek Evropy dokáže její nabídku využít dřív, než ji okolnosti donutí.

Pět století válek naučilo Paříž jednu věc: kdo se nepřipraví, ten prohraje. Dnes se připravuje za celý kontinent.