Kreml ztrácí poslední výhodu, na kterou sázel. Německo si vyvine vlastní střely s dosahem přes 2000 km. Rusko skončí

Více než čtyři roky trvající válka na Ukrajině odhalila jednu nepříjemnou pravdu o evropské obraně: zatímco Rusko disponovalo konvenčními zbraněmi schopnými zasáhnout cíle hluboko v evropském zázemí, Německo, nejlidnatější a ekonomicky nejsilnější stát EU, nemělo v pozemním arzenálu jedinou střelu, která by dokázala totéž opačným směrem. Jediným nástrojem byl vzdušně odpalovaný Taurus KEPD 350 s doletem kolem 500 km, tedy zbraň závislá na letounech a s omezeným dosahem. Kreml mohl počítat s tím, že jeho týl zůstane relativně bezpečný. Právě tato asymetrie se teď láme.

Tři pilíře jednoho plánu

Německá vláda nepřichází s jedinou superstřelou, ale se třemi souběžnými liniemi, které mají mezeru zavřít postupně a spolehlivě.

První linie je rychlý nákup. Na summitu NATO v Ankaře ve dnech 7. a 8. července 2026 podepsal Merz s americkou stranou letter of intent na pořízení řízených střel Tomahawk Block IV/V a pozemních odpalovacích systémů Typhon. Podle agentury AP dohoda nepočítá s americkým personálem; střely budou obsluhovat němečtí vojáci. Merz v Bundestagu výslovně řekl, že tím Německo uzavírá „důležitou strategickou mezeru“.

Druhá linie je přechodové řešení. Podle dokumentů, do nichž nahlédl server Politico a které citovala další německá média, Berlín prověřuje i levné, masově vyrobitelné střely s plánovanou dostupností od roku 2027. Mezi kandidáty se objevuje označení Bars, jehož výrobce ale zatím nebyl veřejně potvrzen. Německo přitom rozbíhá průmyslové pracovní skupiny s Ukrajinou; právě ukrajinské firmy nabízejí bojově prověřené know-how a vysoké tempo iterací, což je lekce, kterou si Berlín vzal přímo z fronty.

Třetí linie je dlouhodobý evropský vývoj. Společně s Velkou Británií Německo pracuje na rodině stealth a hypersonických zbraní s doletem přes dva tisíce kilometrů. Britská vláda v březnu 2026 potvrdila, že zavedení do služby se plánuje ve třicátých letech. Paralelně probíhá modernizace stávajícího Taurusu na verzi NEO. Celkové náklady programu Deep Precision Strike se podle sekundárních zpráv pohybují kolem 290 miliard korun, byť veřejný rozpis této částky zatím chybí.

Tomahawk versus Kalibr a Kinžal: srovnání, které mluví za vše

Aby bylo jasné, co přesně Německo získává a proti čemu stojí, stojí za to postavit klíčové systémy vedle sebe.

Tomahawk sám o sobě není odpovědí na Kinžal; je podzvukový, zatímco ruská hypersonická střela letí desetinásobkem rychlosti zvuku. Jenže Tomahawk plní jinou roli: zasahuje statické cíle hluboko v týlu, jako jsou letiště, velitelská stanoviště, sklady munice a odpalovací pozice. Právě odtud Rusko své Kinžaly a Kalibry vypouští. Zničit odpalovací prostředky dřív, než stihnou vystřelit, je účinnější než honit hypersonickou střelu ve vzduchu.

Budoucí britsko-německá zbraň má jít ještě dál: přes dva tisíce kilometrů dosahu a kombinace stealth technologie s hypersonickou variantou. Přesné parametry zatím zveřejněny nebyly, ale směr je jasný: Evropa chce mít vlastní odpověď na celé ruské portfolio, ne jen na jeho část.

Proč Kreml ztrácí svou pojistku

Studie londýnského IISS o evropských obranných mezerách to říká bez obalu: evropské schopnosti konvenčního hlubokého úderu nad tisíc kilometrů byly dosud soustředěny téměř výhradně ve francouzských a britských námořních inventářích. Francie má námořní střelu MdCN/NCM s velmi dlouhým dosahem, Británie provozuje Tomahawky na svých ponorkách a Storm Shadow/SCALP ze vzduchu. Ale pozemní vrstva, ta, která by stála přímo na evropském kontinentu a mohla reagovat bez závislosti na letadlových nosičích nebo ponorkách, prakticky neexistovala.

Rusko tuto mezeru znalo a počítalo s ní. Moskva mohla plánovat konvenční údery na evropské cíle s vědomím, že odpověď bude pomalá, závislá na americkém rozhodnutí a omezená na námořní a vzdušné platformy. Německý program tuto kalkulaci rozbíjí. Pozemní Typhon s Tomahawky na německém území znamená, že ruská letiště, logistické uzly a velitelské bunkry v hloubce 1 600 km jsou v ohrožení od první minuty konfliktu. A jakmile ve třicátých letech přibudou evropské střely s dosahem přes dva tisíce kilometrů, bezpečný týl se pro Moskvu dramaticky zmenší.

Německý think-tank DGAP to v červnu 2026 shrnul jednoznačně: konvenční hluboký přesný úder zvyšuje cenu, kterou by Rusko za agresi zaplatilo, a to ještě pod jaderným prahem. Útok na členský stát NATO by Moskvu postavil před situaci, kdy by čelila široké alianční válce s minimem bezpečných týlových zón. Nejde o doslovný kolaps Ruska; jde o stav, kdy se agrese stává sebevražedně drahou.

Širší evropský rozměr: ELSA a šest států

Německý program nestojí osamoceně. V červnu 2026 se iniciativa ELSA (European Long-Range Strike Approach) posunula od obecných deklarací k implementačním skupinám. Oficiálně do ní patří šest států: Francie, Německo, Itálie, Polsko, Švédsko a Spojené království. Program zahrnuje nejen špičkové střely, ale i levné prostředky dlouhého dosahu nad 500 km založené na jednorázových efektorech, tedy na principu, který Ukrajina úspěšně ověřila v boji.

Pro Českou republiku to má nepřímý, ale reálný význam. Silnější německý hluboký úder zvyšuje schopnost NATO ohrožovat protivníkovy klíčové uzly ještě předtím, než by tlak dopadl na středoevropské zázemí. Česko v současné sestavě ELSA nefiguruje, ale případná role by mohla přijít přes subdodávky nebo pozdější rozšíření programu.

Proč Berlín tak dlouho čekal

Odpověď sahá do studené války a jejího dědictví. Smlouva INF z roku 1987 zakázala pozemní rakety středního dosahu, a i po jejím zániku v roce 2019 panovala v Německu silná politická neochota k jejich pořízení. Berlín se spoléhal na americké kapacity a na letecký Taurus. Zlom přinesla ruská invaze na Ukrajinu v únoru 2022, rostoucí nejistota kolem amerického angažmá v Evropě a nakonec i pochybnosti, zda Washington skutečně rozmístí slíbené systémy na německém území. Merz se rozhodl nečekat.

Éra, kdy Německo delegovalo schopnost hlubokého úderu na spojence za oceánem, končí. Berlín staví vlastní vrstvu odstrašení, a pro Kreml to znamená, že jeho poslední strategická pojistka právě přestává platit.