Polsko si uvědomilo, že má vážný problém, kdyby válčilo s Ruskem. Nemá jedinou zbraň schopnou zasáhnout cíl na 1000 km

Raketa sama o sobě nestačí. Moderní hluboký úder začíná průzkumem, pokračuje identifikací cíle, plánováním trasy, velením a logistikou a teprve na konci řetězce stojí samotná střela nebo dron. Polsko dnes nemá vystavěnou žádnou z těchto struktur pro pozemní údery nad tisíc kilometrů. Řekl to přímo Piotr Wojciechowski, šéf polské obranné skupiny WB Group, na tiskové snídani, o níž informoval server Defence24 28. srpna 2026. A polská armáda mu dává za pravdu.

Co Polsko má, a co mu chybí

Polské pozemní síly dnes dokážou zasáhnout cíle do vzdálenosti zhruba 300 kilometrů. Zajišťují to systémy Homar (polská varianta amerického HIMARS, ráže 227 mm, dosah standardní řízenou raketou GMLRS kolem 80 km) a taktické balistické střely ATACMS s doletem až 300 km. K tomu se přidává vyvíjená polská střela CTM-290 s plánovaným dosahem kolem 300 km. To je slušný arzenál pro frontové boje.

Jenže hranice tisíce kilometrů je úplně jiná liga. Tam už nejde o ničení tanků a dělostřeleckých baterií za linií dotyku, ale o zásahy hluboko v zázemí protivníka: logistické uzly, sklady munice, letiště, velitelská stanoviště, železniční křižovatky. Přesně ty cíle, jejichž systematické ničení dokáže ochromit celou válečnou mašinérii. Ukrajina to v praxi předvádí už více než čtyři roky: drony a střely míří stovky kilometrů za frontovou linii na ruské rafinérie, sklady a základny.

Kolem hranice tisíce kilometrů dnes Polsko spoléhá výhradně na letectvo. Stíhačky F-16 nesou střely AGM-158B JASSM-ER (Joint Air-to-Surface Standoff Missile, Extended Range) s oficiálně uváděným dosahem kolem 926 km, tedy blízko tisícikilometrové hranici. V květnu 2026 přistály v Polsku první tři stíhačky F-35A Lightning II, které časem převezmou roli hlavního úderného prostředku. Jenže tato vrstva je, jak přiznává i oficiální polský Program rozvoje ozbrojených sil, množstevně omezená. Několik desítek leteckých střel pro konflikt vysoké intenzity nestačí.

Proč raketa bez systému nefunguje

Brigádní generál Grzegorz Potrzuski, jedna z klíčových postav polského vojenského plánování, v rozhovoru pro Defence24 v srpnu 2026 popsal situaci bez obalu. Dosavadní polské plány hlubokých úderů stály hlavně na spojencích a na vlastním letectvu. Pozemní schopnost hlubokého úderu nad tisíc kilometrů prostě neexistovala, a dosud neexistuje.

Wojciechowski z WB Group jde ještě dál. Podle něj v polské armádě chybí nejen efektory, ale celá architektura: kdo rozpozná cíl, kdo ho schválí, kdo naplánuje trasu střely tak, aby obešla protivzdušnou obranu, kdo zajistí logistiku a kdo celou operaci řídí. Jako jediné přirozené organizační místo pro pozemní hluboký úder označil dělostřelectvo. A dodal požadavek, který zní samozřejmě, ale je technicky mimořádně náročný: systém musí fungovat bez GPS a bez Starlinku. Ve válce vysoké intenzity totiž nelze spoléhat na satelitní navigaci ani komerční komunikační sítě, protivník je bude rušit nebo fyzicky ničit.

Potrzuski zároveň upřesnil, že záměrem není budovat úplně nový druh vojska od nuly, ale formovat specializované pododdíly na základě stávajících struktur. Armáda analyzuje tři kategorie efektorů: bezpilotní úderné systémy, střely s plochou dráhou letu a balistické rakety. Konkrétní výběr zatím veřejně oznámen nebyl.

Jak si stojí zbytek Evropy

Polsko není jedinou evropskou zemí, která řeší deficit dlouhého dosahu. Ale jeho pozice na východním křídle NATO, v sousedství Kaliningradské oblasti a Běloruska, činí problém naléhavějším než pro státy na západě kontinentu.

Francie disponuje námořní střelou MdCN/NCM od firmy MBDA, klasifikovanou jako zbraň pro hluboké údery na velmi dlouhý dosah, určenou pro lodě a ponorky. Británie provozuje leteckou střelu Storm Shadow s oficiálně uváděným doletem přes 250 km, reálně pravděpodobně výrazně více. Německo má Taurus KEPD 350E s doletem přes 500 km, zatím integrovaný na stárnoucích Tornadech IDS. Žádná z těchto zemí ale nemá plnohodnotný pozemní systém pro údery nad tisíc kilometrů, proto šest evropských států včetně Polska v únoru 2026 spustilo iniciativu ELSA, která má řešit právě evropský deficit dlouhodosahových úderných schopností, včetně levných jednorázových efektorů s doletem nad 500 km.

Z českého pohledu je situace ještě střízlivější. České Gripeny JAS-39C jsou primárně stroje pro ochranu vzdušného prostoru, vyzbrojené střelami vzduch-vzduch AIM-120 AMRAAM a AIM-9 Sidewinder a pro pozemní cíle řízenými střelami AGM-65 Maverick s doletem kolem 25 km. České F-35 dorazí nejdříve v roce 2031 a plných operačních schopností dosáhnou podle ministerstva obrany až v roce 2035. Česko tedy čelí přinejmenším stejně hlubokému deficitu jako Polsko.

Kam Polsko míří, a co mu to zabere

Polský Program rozvoje ozbrojených sil má patnáctiletý horizont, ale hlavní schopnosti pro hluboké údery mají vzniknout kolem přelomu let 2029 a 2030. Zároveň tentýž dokument přiznává, že největší mezera leží dokonce nad hranicí 1 500 kilometrů, tedy ještě dál, než naznačuje veřejná debata. Tisíc kilometrů je mediálně srozumitelný práh; armáda ale ví, že potřebuje dosáhnout ještě hlouběji.

Válka na Ukrajině změnila polské uvažování ve třech rovinách. Ukázala význam masového nasazení levných dronů, efekt systematických zásahů ruského zázemí a nutnost kombinovat drahé přesné střely s levnými jednorázovými efektory v jednom integrovaném systému. Jednotlivé náhodné údery nestačí, potřeba je masovost, opakovatelnost a zásoby. Potrzuski v srpnu 2026 rovněž upozornil, že ruské průzkumné a podprahové aktivity vůči Polsku mají kontinuální charakter. Nejde tedy o teoretickou debatu, ale o reakci na reálný a trvalý tlak.

Raketa je až poslední článek řetězce

Polsko dnes utratí za obranu více než kdokoliv jiný v Evropě v poměru k HDP. Kupuje tanky, vrtulníky, stíhačky, protivzdušné systémy. Ale v jedné kritické vrstvě, ve schopnosti opakovaně a samostatně zasáhnout cíle hluboko v zázemí protivníka z pozemních platforem, teprve začíná stavět. Ne proto, že by nemělo peníze nebo vůli, ale proto, že hluboký úder není jedna raketa. Je to celý ekosystém od senzoru přes rozhodnutí až po zásah. A ten se nedá koupit jedním kontraktem.