Povinná vojenská služba, mnohými nenáviděná „vojna“, skončila před více než 18 lety: nebyla potřeba, mnozí ale jejího konce litují

Česká republika má od začátku roku 2005 plně profesionální armádu, což znamená, že mladí muži již nemusí nastupovat na povinnou základní vojenskou službu. Rozhodnutí spoléhat se jen na profesionální vojáky mělo řadu důvodů, mnoho lidí ho vítá, jiní si ale myslí, že vojenská služba mužům prospívala. Její zrušení ovšem neznamená, že by v případě ohrožení nemuseli muži do armády narukovat, protože branná povinnost stále platí. Ženám pak může být uložena odvodní povinnost a povinnost k mimořádné službě po dobu válečného stavu.

Povinná služba pamatuje dobu monarchie

Základní vojenská služba není v českých zemích nic nového. Nějaká její forma existovala již za Rakouska, kdy byla zavedena v roce 1781 pro chudší vrstvy obyvatel. Platila pak i za samostatného Československa – nejdříve byla 14 měsíců, ale nakonec byla kvůli nástupu nacismu v Německu prodloužena na 2 roky. Podobný režim pokračoval i po druhé světové válce, ale v roce 1990 se začala situace měnit, když došlo ke zkrácení na 18 měsíců, a později na rok.

iZdroj fotografie: Kenyh Cevarom / Creative Commons / CC BY-SA

Důvodů pro zrušení povinné vojenské služby pak byla celá řada. Jedním z pochopitelných byla její neoblíbenost, pro mladé muže znamenala, že je po skončení školy vytrhli na dva roky z běžného života, vysokoškoláky pak na rok. Na konci roku 1989 měla Československá lidová armáda ve zbrani kolem 200 tisíc vojáků, přičemž v důsledku chybělo mnoho lidí v pracovních procesech. Veliká armáda byla navíc drahá, a to i přesto, že byl žold vojáků jen velmi nízký. Jenomže povinnost postarat se o ně a mít pro ně veškerou výstroj, nebyla levná.

Názory na povinnou vojenskou službu jsou každopádně dodnes velmi smíšené, a to hlavně mezi širokou populací a „starší generací“, která by mnohdy „vojnu“ doporučovala všem mladým. Alespoň na ten rok. Kdyby byl přitom základní výcvik efektivní, mohli by i narychlo mobilizované jednotky znamenat zásadní výhodu – spousta lidí se ale naopak shodla, že bývala služba často o „buzeraci“ a de facto postrádala jakoukoliv přípravu na skutečný boj.

Skončila studená válka

Na konci 80. let 20. století se také změnila bezpečnostní situace. Po pádu železné opony a rozpadu Sovětského svazu přestal hrozit konflikt mezi dvěma mocenskými bloky, takže už nebylo třeba udržovat tak silné ozbrojené síly. V roce 1999 se navíc Česká republika stala členem NATO, díky čemuž se může opřít o princip kolektivní obrany, což mnoha státům umožňuje udržovat si menší ozbrojené síly, neboť jim spojenci musí v případě napadení přijít na pomoc.

V Česku tedy, podobně jako v mnoha západních zemích, převládl názor, že než velká branecká armáda je efektivnější menší profesionální, jejíž členové mají mnohem lepší výcvik, vybavení i motivaci. V případě nouze pak existuje branná povinnost, kdy do armády povolaní muži nastoupit musí, zatímco profesionálové je budou cvičit a velet jim. Na druhou stranu existují ve světě i modely braneckých armád, které jsou velmi dobře vycvičené, a také skvěle motivované; asi nejznámější z nich je izraelská. Třeba v Evropě má aktuálně „vojnu“ 14 zemí.