Deindustrializace Ukrajiny: Rusko cíleně likviduje hutě, které zásobují armádu. A to ještě ani nezačalo, slibuje

V noci na 5. září 2026 dopadly balistické střely Iskander-M na areál ocelárny KAMET-STAL v Kamjanském. Pět zaměstnanců zahynulo, čtyři utrpěli zranění, veškerá výroba se zastavila. Nebyl to izolovaný úder, byl součástí kombinovaného náletu, při kterém Rusko podle ukrajinského letectva vypustilo balistické rakety a zároveň 167 úderných i klamných dronů typů Šáhid, Gerbera a Parodija. A nebyl to ani první zásah hutního průmyslu v posledních týdnech. Záporožstal v Záporoží, ArcelorMittal v Kryvém Rihu, Dněprovský metalurgický závod v Dnipru, všechny zasaženy v rozmezí několika týdnů. Vzorec, který se nedá vysvětlit náhodou.

Čtyři závody, jeden cíl

Chronologie úderů mluví jasně. Záporožstal byl zasažen dvakrát v srpnu: po prvním útoku z 11. srpna zahynulo osm zaměstnanců a 26 jich bylo zraněno. Po druhém úderu z konce srpna výroba stála a v areálu zůstal jen jádrový tým. Společnost Metinvest, která závod vlastní, uvedla, že termíny obnovy „existují jen teoreticky“.

Dne 17. srpna zasáhla střela areál ArcelorMittal Kryvyj Rih, největšího integrovaného producenta dlouhých ocelových výrobků na Ukrajině s roční produkcí kolem 1,7 milionu tun. Poškozeny byly energetické uzly i vysoké pece, dva lidé zemřeli, třináct bylo zraněno. Výroba se částečně omezila.

A pak přišla noc na 5. září. Kromě KAMET-STAL, jehož nominální kapacita činí 3,2 milionu tun surové oceli ročně, hlásil škody na průmyslových a administrativních objektech i Dněprovský metalurgický závod. Metinvest popsal taktiku minimálního času mezi poplachem a dopadem, zaměstnanci nestihli doběhnout do krytů.

Podle oborové analýzy GMK Center zasažené závody dohromady představují dominantní část ukrajinské ocelářské výroby, až kolem 72 procent celkové kapacity. Záporožstal je přitom jediným domácím výrobcem ploché oceli. Pokud stojí, Ukrajina tento typ produkce prostě nemá odkud brát.

Nejde jen o továrny, jde o ekonomiku celého státu

Slovo „deindustrializace“ zní abstraktně. V praxi znamená tohle: fyzické zničení výrobních uzlů, nucené odstávky, ztrátu exportních kanálů a logistické škrcení zbylé produkce. Hutní sektor se započtením dodavatelských řetězců tvoří přibližně 5,5 procenta ukrajinského HDP a asi 15 procent exportních příjmů; v roce 2025 to bylo přes 150 miliard korun.

Jenže i to, co se ještě vyrábí, se těžko dostane k zákazníkům. Prezident svazu Ukrmetallurgprom Oleksandr Kalenkov na tiskové konferenci začátkem září vysvětlil, proč je ztráta černomořských přístavů tak devastující: ukrajinská metalurgie tradičně vyváží kolem 80 procent produkce a bez moře lze přesměrovat jen asi 25 až 30 procent objemů. Alternativní železniční trasy navíc od 1. srpna zdražily o 30 procent a každá tuna zboží se prodraží o 60 až 100 dolarů podle druhu.

Monitorovací mise OSN pro lidská práva na Ukrajině přitom dokumentuje, že Rusko systematicky a opakovaně útočí na energetickou infrastrukturu. Samostatný přehled OSN za červenec 2026 zaznamenal zesílené útoky na přístavy a plavidla v Oděské a Mykolajivské oblasti. Rusko zkrátka dlouhodobě míří na civilní cíle, od elektráren přes přístavy až po hutě. Nové je soustředění přímo na průmyslové jádro: vysoké pece, energetické rozvodny a dopravní infrastrukturu uvnitř samotných závodů.

Co znamená „ještě jsme ani nezačali“

Kremelská rétorika má svou historii. V červenci 2022 Putin podle agentury TASS prohlásil, že Rusko na Ukrajině „ještě nezačalo nic vážně“. Mluvčí Peskov to tehdy vyložil jako tvrzení o výrazně větších ruských možnostech. Šlo o propagandistický rámec, ne o ověřený operační plán, ale po více než čtyřech a půl letech války nabývá tato hrozba konkrétnějších obrysů.

Každý další zásah velkého průmyslového uzlu má dnes vyšší váhu než na začátku invaze, protože funkčních závodů zbývá méně. Pokud se údery na hutě spojí s faktickou blokádou mořského exportu a zdražením vnitrozemské logistiky, výsledkem není jen materiální škoda. Je to tlak na schopnost Ukrajiny sama financovat válku, platit zaměstnance, udržovat městské rozpočty a jednou obnovit zničenou zemi.

Hutě přitom nezásobují armádu jen hotovými vojenskými produkty; primární zdroje potvrzují hlavně civilní výrobu: ocel pro trubky, konstrukce, automobilový průmysl, domácí spotřebiče. Zásobují obranu nepřímo: ocelí, polotovary, daňovými příjmy, zaměstnaností a logistickým zázemím státu. Každá odstávka řeže do tohoto podloží.

Co to znamená pro Česko

Česká republika je silně dovozní trh s ocelí. Podle Ocelářské unie dovezla v roce 2025 celkem 7,5 milionu tun ocelových výrobků v hodnotě 172 miliard korun. Plošná závislost českých firem na ukrajinské oceli z veřejných dat potvrzena není, ale regionální napětí na trhu je reálné. Pokud vypadne ukrajinská kapacita ploché oceli a zároveň se prodraží alternativní logistika, vybraní odběratelé v Česku pocítí vyšší náklady na náhradu, zejména v segmentech, kde Záporožstal dodával jako jediný domácí producent na Ukrajině.

Škody opravitelné, důsledky možná ne

GMK Center varuje, že bez rychlých rozhodnutí vlády a partnerů může mít současná krize závažnější a možná nevratné důsledky než šok z prvního roku války. Technicky lze vysokou pec opravit. Ale vrátit kvalifikované zaměstnance, obnovit exportní vztahy a znovu vybudovat logistické řetězce, to je jiná kategorie problému. Rusko neničí jen ocel. Ničí schopnost Ukrajiny být po válce soběstačným státem.