Ruský kontradmirál zradil svou zemi a ukradl loď, aby přísahal Ukrajině. Po 23 letech udělal jeho syn totéž, jen obráceně

Příběh rodiny Žibarevových se čte jako scénář, který by si žádný scenárista nedovolil napsat, příliš symetrický, příliš krutý. Jenže je skutečný. Nikolaj Žibarev, sovětský námořní důstojník, se v létě 1992 postavil proti velení Černomořské flotily a pomohl převést hlídkovou loď SKR-112 pod ukrajinskou vlajku. Z pohledu Moskvy zrádce, z pohledu Kyjeva zakladatel. Jeho syn Ilja, vychovaný v ukrajinském námořním prostředí, po ruské anexi Krymu v roce 2014 udělal totéž, jen zrcadlově obráceně. Opustil ukrajinskou službu a přísahal Rusku.

Loď, která „utekla“ z přístavu

Léto 1992. Sovětský svaz neexistuje ani rok, ale Černomořská flotila v Sevastopolu stále funguje jako ruská struktura. Desítky důstojníků už složily přísahu Ukrajině, jenže Kyjev váhá a Moskva tlačí. Kapitán 2. stupně Nikolaj Žibarev, náčelník štábu 17. brigády, patří k těm, kdo se rozhodli jednat.

Dne 21. července 1992 hlídková loď SKR-112, protiponorkové plavidlo projektu Petya, dostala povolení vyplout z přístavu Novoozerne na údajné cvičení. Jakmile odrazila od mola, posádka vztyčila ukrajinskou vlajku a namísto plánované trasy zamířila do Oděsy. Nebyla to symbolická plavba. Loď měla plnou výzbroj a na moři čelila obklíčení, hrozbě taranu i varovné střelbě. Podle vzpomínek samotného Žibareva šlo o nejnapjatější hodiny jeho života. SKR-112 přesto dorazila do Oděsy a stala se první bojovou lodí, která fyzicky přešla pod ukrajinskou jurisdikci.

Nešlo o izolovaný akt. Už od ledna 1992 přísahali Ukrajině další důstojníci a jednotky Černomořské flotily. Ale SKR-112 byla prvním viditelným, hmatatelným důkazem, že ukrajinské námořnictvo není jen papírový záměr. Pro Moskvu to byla provokace. Pro Kyjev zakládající moment.

Z vzbouřence kontradmirálem

Bezprostřední následky byly tvrdé. Žibarev čelil tlaku ze strany starého velení, byl vyřazen z běžných velitelských struktur. Kariéra, která v sovětském námořnictvu slibovala hladký postup, se zadrhnula.

Dlouhodobě ale zvítězila ukrajinská strana příběhu. Žibarev se postupně vrátil do velení, stal se velitelem 1. brigády hladinových lodí Vojenského námořnictva Ukrajiny a dosáhl hodnosti kontradmirála. V letech 2004 až 2014 řídil námořní ochranu ukrajinské pohraniční služby. A právě v této funkci ho zastihla další krize, ruská anexe Krymu v únoru a březnu 2014.

Historie se opakovala s děsivou přesností. Žibarev znovu organizoval vyvedení lodí z dosahu Ruska. Tentokrát ne jako vzbouřenec, ale jako velitel státní struktury. Podle muzejního profilu námořní ochrana při evakuaci z Krymu nepřišla ani o jedno plavidlo. Muž, který v roce 1992 „ukradl“ jednu loď, o dvaadvacet let později zachránil celou flotilu.

Syn, který šel opačným směrem

Ilja Žibarev vyrostl v prostředí, kde otcův čin z roku 1992 byl rodinnou legendou i veřejně známým příběhem. Sám sloužil u ukrajinského námořnictva; v roce 2014 velel lodi námořní ochrany „Mykolajiv“ v Balaklavě na Krymu.

Když jeho otec organizoval přesun plavidel z poloostrova do Oděsy, Ilja si vzal volno. Vrátil se do Sevastopolu. Získal ruský pas.

Detaily jeho motivace se v otevřených zdrojích nepodařilo dohledat, žádný rozhovor, žádné veřejné vysvětlení. Ale výsledek je doložitelný. Podle zjištění WikiInvestigation z roku 2018 byl Ilja identifikován jako starší pomocník na ruském pohraničním plavidle „Don“, tom samém, které se podílelo na zadržení ukrajinských námořníků při incidentu v Kerčském průlivu v listopadu 2018. Syn muže, který vyvedl první ukrajinskou loď, sloužil na lodi, která ukrajinské námořníky zajala.

Nikolaj Žibarev na synovo rozhodnutí reagoval veřejně a tvrdě. Podle dostupných sekundárních zdrojů přímo prohlásil, že jeho syn je zrádce.

Jedna rodina, dvě přísahy, žádná jednoduchá odpověď

Případ Žibarevových není příběh o dědičné zradě. Je to příběh o tom, co se stane, když se hranice státu posunou přes místo, kde žijete, kde sloužíte, kde máte rodinu. V roce 1992 rozhodovalo, kdo nabídne důstojníkovi budoucnost, rozpadající se sovětská struktura, nebo rodící se ukrajinský stát. V roce 2014 rozhodovalo, kdo drží základnu, kdo platí a kdo kontroluje město, ve kterém máte byt.

Loajalita nebyla abstraktní pojem. V pobřežní ochraně podle sekundárních svědectví zůstala po anexi Krymu věrná Ukrajině jen zhruba třetina příslušníků. Zbytek stál před stejným dilematem jako Ilja: odejít z domova, nebo změnit uniformu.

Loď SKR-112, symbolicky označovaná za první plavidlo ukrajinského námořnictva, skončila prozaicky. Bylo jí přes pětadvacet let, na opravu nebyly peníze a záměr přeměnit ji v muzeum se ukázal jako příliš drahý. V roce 1994 šla do šrotu. Žibarev si z ní nechal kormidlo. Říká, že ho má dodnes.