Japonští důstojníci se neměli čím chlubit. Pistole Nambu Typ 94 byla nejhorší zbraní 2. světové války

Japonsko se mělo během 2. světové války v oblasti pěchotních zbraní čím chvástat. Mnohé kulomety a pušky překonávaly ve svých parametrech konkurenci, avšak existovaly i výjimky. Největší ostudou se nepochybně stala pistole Nambu Typ 94, která je považována za jednu z nejhorších zbraní vůbec.

I Browning východu se utne

Otcem pistole Typ 94 byl legendární zbrojní konstruktér Kidžiro Nambu (1869–1949), který měl za sebou řadu zdařilých konstrukcí, například pistole Typ 14, puška Arisaka nebo lehký kulomet Typ 11. Ve 30. letech zkonstruoval těžký kulomet Typ 92, za války pak velmi povedený samopal Typ 100, jenž se vyráběl i dlouho po válce.

Nebylo tedy divu, že se Nambuovi přezdívalo „Browning východu“. Právě on v roce 1929 přišel s návrhem malé kompaktní pistole. Na první pohled se jednalo o designově velmi ošklivou zbraň, a proto na civilním trhu neuspěla. Nambu však měl kontakty mezi generalitou, která zaúřadovala ve prospěch pistole.

iZdroj fotografie: Springfield Armory Museum / Public domain

A tak byla roku 1934 (2594 japonského kalendáře) pistole Typ 94 přijata do výzbroje japonské armády jako osobní důstojnická a zbraň posádek tanků a letadel. Radost důstojnickému sboru skutečně generálové neudělali. Na rozdíl od jiných armád si totiž v té japonské důstojníci své pistole kupovali a Nambu 94 nepatřil zrovna mezi nejlevnější. Stál 73 jenů (dnes 8 000 Kč), což odpovídalo třem důstojnickým platům.

Malá zbraň s horou chyb

Brzy se začalo ukazovat, že Typ 94 je všechno možné, ale ne spolehlivá a výkonná pistole. Ocenit se na ní daly jen malé rozměry a hmotnost. Nambu měřila pouhých 187 milimetrů a vážila 756 gramů, tím ovšem výhody končily. Zásobník pobral pouze 6 nábojů, měl špatnou konstrukci a těžce se nabíjel. Obtížně se vkládal a vytahoval ze zbraně. Ráže 8×22 milimetrů byla nešťastně zvolena, měla malý výkon a zastavovací sílu.

Střelba postrádala přesnost, jelikož mířidla byla malá a špatně kalibrovaná. Poloautomatická pistole pracovala na principu zákluzu se skrytým kohoutkem a zápalníkem, který byl slabý a často se lámal. Pokud se důstojník rozhodl pistoli vyčistit, musel si připravit značnou dávku trpělivosti a času. Zbraň měla minimální tolerance, přičemž její rozborka a sborka byly velmi náročné a mohla trvat přes hodinu.

iZdroj fotografie: Vitaly V. Kuzmin / Creactive Commons / CC BY-SA

Zbraň byla nejen ošklivá, ale i špatně dílensky zpracovaná a zkonstruovaná. Poslední náboj v zásobníku se mohl ve zbrani zaseknout. Výstužná lišta mechanismu (prvek, který mají jiné zbraně uvnitř) vystupovala na Nambu na levé straně z pouzdra ven. Stačilo o něho zavadit a pistole samovolně vystřelila. Pojistka postrádala účinnost, a tak při pádu opět hrozil samovolný vystřel.

Sebevražedný speciál má svou cenu

Vojenský úřední šiml však zařehtal, a tak se nedalo nic dělat a výroba se rozjela naplno. Po agresi na jih a do tropických oblastí se objevil další problém. Zbraň korodovala a mechanismus se stával absolutně nespolehlivým. Někdy se při výstřelu dokonce rozpadla a svého majitele zranila. Výroba dala celkem 71 500 kusů, avšak její kvalita neustále klesala.

Úplného dna dosáhla v letech 1944 a 1945. To už se báli z Nambu střílet při testech i dělníci v továrně. Pistole měla místo bakelitu dřevěnou pažbičku a žádné popisky ani sériové číslo. Nambu ovšem čekal zajímavý osud. Jako osobní zbraň byla často předávána při kapitulaci americkým vojákům, kteří ji nazývali „Kapitulační pistolí“. Japonci jí pak přezdívali „Sebevražedný speciál“.

iZdroj fotografie: Wrightbus / Creactive Commons / CC BY-SA

S kapitulací začal tedy druhý život Nambu Typ 94. Nechvalně proslavená zbraň se stala vyhledávaným sběratelským kouskem. Dnes lze pořídit hůře zachovalou zbraň od 1 300 dolarů (32 000 Kč). Paradoxně nejdražší jsou zfušované kusy z let 1944–45. Zachovaly se pouze čtyři a cena jde do desetitisíců dolarů. Většina majitelů se z nich neodvažuje střílet. Nejen kvůli špatné pověsti, ale i nedostatku a vzácnosti archaické munice.