Druhoválečná signální M9 byla konstruována tak, aby ji zvládl i analfabet a byla poměrně bezpečná

Signální pistole se v praxi objevily ve druhé polovině 19. století. Pravděpodobně největší počet různých typů se dostal na bojiště první světové války. V průběhu druhé světové války se již jednalo o podstatně menší množství sofistikovaných, mnohdy specializovaných typů. Především ve druhé polovině této války začala německá armáda dostávat různé náhražkové typy, které v některých případech vypadaly jako produkt domácí garážové výroby. Nelze zcela vyloučit, že vzorem pro ně mohla být americká signální pistole M9.

M9 je velmi specifickou součástí vybavení

Armáda Spojených států byla za druhé světové války ukázkou špičkové logistiky a dobře promyšlených a pragmatických přístupů z hlediska výzbroje a výstroje vojáků. Stačí připomenout automobil Jeep, ale také fakt, že prakticky všichni vojáci byli od počátku bojů vyzbrojeni samonabíjecími puškami nebo samopaly, o výstroji převyšující o třídu všechny ostatní státy ani nemluvě.

Ukázkou spartánského, ale zároveň funkčního a praktického výrobku určeného pro vojáka v poli je signální pistole M9. Je vcelku známé, že signální pistole mají obvykle tvar pistole, přičemž se od běžných pistolí liší hlavní, případně hlavněmi výrazně větší ráže. Většina z nich připomíná vzhledem staré perkusní zbraně.

Ve třicátých letech minulého století řešily Spojené státy otázku, zda a jak přistupovat k válkám, které se chystaly vypuknout v Evropě a již probíhaly v Asii. Řada firem se již tiše připravovala na válečnou výrobu. Ve druhé polovině třicátých let realizovala firma A.M.P. Co vývoj variabilní řady signálních prostředků. Po oficiálním zavedení do výzbroje americké armády se roku 1942 rozběhla sériová výroby typu M9, označované jako projector, tedy výmetnice.

Místo pistole Projector použitelný jako kopí

Je třeba konstatovat, že M9 měla předchůdce, především pozemní signální „projector“ M1 ráže 40 mm, modernizovaný M1A1, který měl oficiální označení Ground Signal Projector M1A1. V praxi se jednalo o výmetnici upevněnou na opěrné trubce, jež byla před výstřelem zabodnuta pomocí našroubovaného špičatého nástavce do půdy. Na konci se nalézala našroubovaná výmetnice, která se iniciovala při zabodnutí do země.

iZdroj fotografie: S vědomím MVK

Celková délka sestavené zbraně dosahovala 1,5 m a hmotnost šesti kilogramů. Zatímco bodec pronikal do země, opěrný talíř zabraňoval zaboření základní trubky. U výmetnice, která se pohybovala proti pevné trubce, při tom došlo k uvolnění záchytu úderníku a ten inicioval signální náboj.

Odpálení se dělo v zakleknuté poloze, takže přilba vojáka, který výmetnici obsluhoval, byla pod úrovní jejího ústí. Tím se snižovala pravděpodobnost zranění. Jednoduchá a funkční zbraň však byla pro svoji délku nepraktická z hlediska použití u malých jednotek v terénu. Teoreticky by se tato zbraň mohla použít i jako kopí.

Kapesní kuriozita

Není známo, koho to napadlo, ale počátkem čtyřicátých let proběhly testy samotné výmetnice, jež byla upravena pro použití bez dlouhé trubky. Bez ohledu na zvýšené riziko při použití byla roku 1942 zahájena sériová výroba v standardní ráži 40 mm. Vojáci dostali malou zbraň, která se v případě nouze vešla pohodlně i do kapsy. Jednoduše řečeno, místo pistole se ve výzbroji objevila trubka, jež se odpalovala úderem o zem.

K přepravě sloužilo plátěné pouzdro, které mělo i několik úchytů na signální náboje. Celková délka kuriózní zbraně je 20 cm, z toho délka hlavně 15 cm a celková hmotnost 514 gramů. Nepodařilo se zjistit počet vyrobených kusů, ale fakt, že M9 se vyskytuje v několika amerických služebních předpisech, je dokladem sériové výroby obecného i rozšíření této zbraně. Podobný typ používalo i námořnictvo.

iZdroj fotografie: S vědomím MVK

Konstrukce a obsluha „projectoru“ je extrémně jednoduchá. K zadku hlavně je otočně připojeno dno se šroubovou průchodkou, jehož součástí je mechanismus úderníku. Odklopení dna je možné po vyklopení plechové páky, otočně spojené se dnem pomocí jednoduché závlačky. Ta je opatřena řetízkem, na jehož druhém konci je uchycena pérová objímka, která je při přepravě nasazena kolem dříku opěrky, opírající se při výstřelu o zem.

Nasazená objímka plní funkci pojistky, protože brání opěrce v pohybu. Plechová páka je opatřena ozubem, který udržuje víko při výstřelu a v přepravní poloze uzavřené. Páka je při výstřelu a přepravě sklopena vpřed podél hlavně. V této poloze je zajištěna pružnou plechovou západkou přivařenou z boku k hlavni.

Nešlo o sofistikovanou zbraň

Po vyklopení dna pomocí páky se do hlavně vsune signální náboj a dno se sklopí zpět do uzavřené polohy. Páka se sklopí podél hlavně. Střelec uchopí projektor do ruky tak, aby směřoval ústím hlavně nahoru, a udeří jeho spodkem o zem. Součástí mechanismu úderníku je pohyblivě uchycená talířová opěrka s dříkem, která se při dopadu opře o zem a snižuje pravděpodobnost zaboření do měkčí půdy.

Výmetnice tlačí proti ní, takže se vzájemně pohybují. K dříku opěrky je přišroubován úderník, proti jehož pohybu směrem k hlavni působí pružina. Hlaveň, která se pohybuje proti opěrce, překonává odpor pružiny, až dojde k nápichu zápalky signálního náboje zápalníkem úderníku. Při odklopení dna po výstřelu povytáhne jednoduchý odpružený plechový vytahovač nábojnici z hlavně. Střelec ji vytáhne a odhodí.

iZdroj fotografie: S vědomím MVK

Nelze si dělat iluze, rozhodně nešlo o sofistikovanou zbraň. Avšak k selhání mohlo dojít prakticky pouze v případě, že úder o zem nebyl veden s dostatečnou rasancí, nebo půda či písek byly natolik měkké, že došlo k zaboření opěrky projektoru. Úder bylo možné samozřejmě opakovat.

Obsluha pokud možno „blbuvzdorná“

Výhodou byla, kromě nízké výrobní ceny a minimálních rozměrů, především primitivní konstrukce a obsluha, kterou pochopil i analfabet. Jak známo, vojenská zbraň má být „blbuvzdorná“. Oficiálně udávaný maximální dostřel M9 byl 250 stop, tedy zhruba 128 m.

iZdroj fotografie: S vědomím MVK

Hlavní nebezpečí při obsluze vznikalo tím, že střelec se mohl přiblížit obličejem do dráhy letu světlice, případně mohl být ožehnut při výstřelu, pokud nesklopil hlavu s přilbou. Nevýhodou byla malá možnost přesnější střelby, například pro označení cíle v terénu.

Pro střelbu se používaly čtyři základní druhy signálních nábojů, a to jednoduchá signální světlice, dvojitá signální světlice, výbuch a zaměřovací světlice, která se ovšem používala především pro výmetnice či pistole M8 v letadlech a obrněné technice. Munice byla balena v dřevěném truhlíku po 72 kusech. V současnosti jsou výmetnice M9 sběratelskou raritou. Jedna z nich je součástí fondu HÚ AČR.

Při jaké příležitosti jste vystřelovali signální světlici?

Zdroj: Autorský komentář MVK