Protitankové ruční granáty na Ukrajině. Obě strany používají stále velmi nebezpečné RKG-3, Ukrajinci je připevňují na drony

V záplavě dronů, IED, EOD, RPG a dalších, poněkud mizí jedno z tradičních ohrožení obrněné techniky. Jedná o zbraň dávno vyzkoušenou – protitankové ruční granáty.

i Zdroj fotografie: Homoatrox / Creative Commons / CC BY-SA
                   

K zastavení, případně zničení obrněné techniky se používalo a používá doslova kdeco, počínaje kopáním příkopů přes stavbu zátarasů po kladení min. Ruční granát je však jedním z prvních a stále účinných bojových prostředků. Kdysi se používaly obyčejné granáty určené k pěšímu útočnému nebo obrannému boji. Brzy se totiž zjistilo, že nejslabší části obrněných vozidel jsou strop a podvozek, pomineme-li hořlavou pohonnou soustavu. Přetržený pás, proražená pneumatika či utržený závěs kola zastaví i produkty nejmodernějších vojenských technologií.

Malí, ale účinní

Granáty pro ničení obrněné techniky se průběžně rozdělily na několik skupin. První tvoří svazky obyčejných ručních granátů. Větší množství trhaviny úspěšně poškodí podvozek nebo prorazí slabý strop nebo poklopy pancéřové korby. Používají se dodnes jako improvizované řešení. Druhou skupinu tvoří zápalné granáty a jejich improvizovaná verze – zápalné láhve. Ty se obecně označují jako Molotovovy koktejly.

Poslední skupina, protitankové granáty, je nejnebezpečnější. Dělí se na dvě podskupiny podle koncepce hlavice. První jsou pouze velké ruční granáty obsahující větší množství trhaviny ve srovnání s protipěchotními útočnými typy a používají se především k útoku na pásy a strop motorového prostoru. Nebezpečnější jsou kumulativní protitankové granáty, určené k prorážení pancéřové korby vozidel. Objevily se v průběhu druhé světové války.

iZdroj fotografie: US Army / Public Domain
Vrh granátem při výcviku americké armády

Většinou jsou velké a těžké, takže se nedají házet na velkou vzdálenost. Ideální místo pro vrhače jsou horní patra domů. Využívají stejný kumulativní efekt jako pancéřovky, tarasnice, protitankové řízené střely, případně jiná protitanková munice. Jedná se o soustředění tepelného a tlakového účinku trhaviny kuželovým vybráním a kovovou vložkou do úzkého paprsku, který proráží pancíř.

Uvnitř vozidla v určitém úhlu kolem svojí osy ničí osádku žhavým nebo roztaveným kovem a zároveň zapaluje hořlavé materiály. Dále účinně působí na živé organismy tlakovou vlnou v uzavřeném prostoru pancéřové korby. Z tohoto hlediska je třeba si uvědomit, že vojáci jsou ve většině obrněných vozidel poměrně stěsnáni a nemalý prostor zabírá vezená výzbroj, munice, pohonné hmoty, výstroj a logistické zabezpečení.

RKG-3 – postrach obrněné techniky

V západních zemích v poválečném období vývoj ručních protitankových granátů prakticky nepokračoval. O to intenzivnější byl v rámci států Varšavské smlouvy. Dominovaly sovětské typy. Pravděpodobně nejlepší je RKG-3 (Ručnaja Kumulativnaja Granata). Vývoj byl zahájen počátkem padesátých let minulého století v konstrukční kanceláři KB-30, později GSKB-30. Cílem bylo nahrazení zavedeného typu RPG-6, vyráběného v době druhé světové války.

První verze RKG-3 s kumulativní hlavicí o hmotnosti 1 070 g tvořenou trhavinami TNT a RDX TG-50 prorážela ocelový pancíř o tloušťce 130 mm. Závody číslo 608 v Kirově (těla a zapalovače) a 11 v Krasnozavodsku (hlavice a rozbušky) vyrobily do roku 1956 celkem 200 000 kusů. Další vývoj realizovala konstrukční kancelář NII-24, která cestou měděné kumulativní vložky zvýšila průbojnost na 165 mm, přičemž nový granát dostal označení RKG-3M.

iZdroj fotografie: Výcviková mise NATO-Afghánistán / Public domain

Bylo jich vyrobeno 700 000. Roku 1959 vylepšilo GSKB-47 průbojnost na 170–220 mm podle složení trhaviny a materiálu kumulativní vložky. Podle toho dostal granát označení RKG-3E a RKG-3EM. V roce 1954 zvýšilo NII-582 hmotnost kumulativní nálože, a tím granátu na 1 100 g. Výsledkem byla paralelní výroba několika verzí granátu RKG-3, které jsou vizuálně téměř shodné.

V rámci posílení spojeneckých zemí byla udělena licence na výrobu RKG-3 Jugoslávii (granát BRK-70), NDR (Německá demokratická republika – granát RKG-3Cu) a Číně (RKG-3T). Následně byla zahájena licenční výroba verze RKG-3EM v Rumunsku a Bulharsku. Naše republika nakoupila v SSSR několik tisíc RKG-3, které vydržely v armádních skladech až do devadesátých let, aniž by došlo k jejich využití.

Inovace RKG-3 ukrajinskou společností

K prvnímu bojovému nasazení došlo za války ve Vietnamu. Za válek v Jugoslávii byly granáty RKG-3E a KTM-M94 používány nejen klasicky, ale rovněž jako munice pro puškové granátomety, a dokonce pro minomety s dostřelem 150 m. Po americké invazi do Iráku, který disponoval údajně 2 000 RKG-3, bylo provedeno 79 úspěšných útoků na americké tanky M1 Abrams, kolové obrněné transportéry Stryker a pancéřované terénní automobily Humvee.

Na internetu lze nalézt video zobrazující útok na americké hlídkové vozidlo, avšak zadavatelem je americká společnost, která si tak vytvořila akční reklamu na svoje sady přídavného pancéřování a terénní automobily. Na Ukrajině byly RKG-3 používány od roku 2014 v rámci občanské války, pravděpodobně oběma stranami. V roce 2020 došlo k atypické inovaci ukrajinskou společností Kiiv Arsenal.

iZdroj fotografie: Public Domain
Tank Abrams se symbolem V

Z RKG-3 byly odstraněny rukojeti se zapalovači a nahrazeny jednoduchým plechovým stabilizátorem a neméně jednoduchým nárazovým zapalovačem. Výsledkem je kumulativní bombička s označením RKG-1600, kterou přepravují a svrhují elektrické vrtulníkové drony společnosti Majak. Útoky vedené prakticky kolmo z výšky kolem 300 jsou poměrně přesné a účinné.

Hlavice proráží veškeré stropy obrněné techniky, přičemž aktivní obranné systémy tanků ji nedetekují, neboť nekontrolují prostor nad vozidlem. Prakticky se jedná o stejný způsob použití, jaký jsme mohli vidět ve válce v Sýrii a opět ve válce mezi Arménií a Ázerbájdžánem.

Základní technický popis RKG-3

Ruční protitankový kumulativní granát se skládá z těla granátu (7G1), rukojeti (7G1), zapalovače (7Ž1) a pojistek. V těle válcového tvaru se nalézá kumulativní hlavní náplň tvořená směsí tritolu a hexogenu (50 : 50) a přídavná trhací náplň. Čelo kumulativní náplně tvoří plechová kumulativní vložka, obvykle z mědi nebo měkkého železa. V rukojeti se nalézá zapalovač s mechanickým ústrojím a kombinovanou rozbuškou a stabilizátor, který byl oblíbenou specialitou sovětských konstruktérů.

Jedná se o látkový padáček kuželového tvaru, který stabilizuje granát po vrhu tak, aby dopadl na cíl čelem těla. Tím je zajištěna maximální efektivita kumulativní hlavice, jež závisí, mimo jiné, na úhlu dopadu a vzdálenosti od cíle. Bezpečnost použití granátu zajišťují čtyři pojistky. Granáty se skladují a přepravují v truhlících po 12 kusech. Těla jsou balena po dvou v hermetických plechových krabicích, rukojeti se zapalovači rovněž. Před bojem se krabice otevírají a granáty sestavují. Vrhač nese brašnu, která obsahuje dva sestavené granáty.

Hlavní takticko-technická data podle předpisu Děl-27-2, Ruční granáty

Váha granátu 1 070 g

Celková délka granátu 387 mm

Průměr těla 76 mm

Délka těla 180 mm

Váha trhací náplně 300 g

Váha přídavné trhací náplně 46 g

Váha brašny s dvěma granáty 2,5 kg

Jak velkým pomocníkem v boji je protitankový granát?

Diskuze Vstoupit do diskuze
51 lidí právě čte
Autor článku

Jindřich Svěcený

Mým hlavním zájmem jsou zbraně a nová technika, pravidelně ale sleduji i vojensko-politické vztahy. Jakožto staršímu ročníku je mi blízká technika Východního bloku, kterou rád srovnávám s tou Západní. Spíše než za odborníka se považuji za nadšeného amatéra, který chce sdílet názory s ostatními.

Zobrazit další články