Puška vyvinutá pro cara byla zbraní legionářů i legendárních odstřelovačů 2. světové války. Stále spolehlivě slouží na mnoha bojištích světa, včetně Ukrajiny.
V 80. letech 19. století se ruská carská armáda ocitla v prekérní situaci. Sice patřila mezi nejsilnější na světě, ale pušky měla naprosto zastaralé. Bylo proto potřeba rychle vyvinout a zavést novou zbraň, která by alespoň vyrovnala technický náskok ostatních armád. A tak roku 1889 vyhlásilo carské Rusko soutěž na novou moderní opakovací pušku. Pravděpodobně však nikdo ze zadavatelů a jejích tvůrců netušil, že nového typu vznikne kolem 37 milionů kusů a ve službě bude ještě 130 let po zavedení.
Turci měli kvalitnější pušky Winchester
Příběh Mosinu se začal psát již během rusko-turecké války v letech 1877–1878. Rusové měli ve výzbroji kromě jiných jednoranných zadovek především těžké 4,2 kilogramu vážící jednoranné pušky Berdan II 10,7 mm. Ruská carská armáda totiž v 60. a 70. letech 19. století pod vedením ministra války, Dmitrije Alexejeviče Miljutina (1816–1912), přijala do výzbroje několik systémů zadovek. Zpočátku však nebylo jasné, kterou vlastně bude považovat za hlavní.
Toto období, které sami Rusové ve své historiografii označují za „nešťastné puškové drama“, završilo v roce 1870 zavedení pušky Berdan II pod označením „skorostrel´naja malokalibernaja vintovka Berdan nomer vtoroj“. Americký konstruktér, plukovník Hiram Berdan (1824−1893), nabídl svoji konstrukci ruské armádě v dubnu 1869 při své návštěvě Petrohradu. Po srovnávacích zkouškách s bavorskou puškou Werder M 1869 byla vybrána Berdanova puška.
Avšak carská armáda zavedla již v říjnu 1868 do výzbroje jinou jednorannou pušku, též označovanou Berdan, a proto dostala nová zbraň pro odlišení označení Berdan II 1870. Přezdívalo se jí Berďanka, obě pušky měly však zcela rozdílnou konstrukci. Pušek Berdan II jen do roku 1883 měla carská armáda ve výzbroji 1 580 897 kusů ve verzi pěchotních pušek, 102 192 dragounských, 137 276 kozáckých a pouze 833 karabin. Naproti tomu Turci měli v letech 1877–78 rychlé opakovačky Winchester.
Zrozena v pekle války s Tureckem
Turci s puškami Winchester ruské vojáky přestříleli a způsobovali jim obrovské ztráty. I když Rusové válku nakonec vyhráli, bylo jasné, že ruská armáda potřebuje moderní pěchotní pušku. Základem se stal nový výkonný náboj 7,62 mm, který vznikl jen díky vynálezu bezdýmného střelného prachu legendou světové chemie Dmitrijem Mendělejevem. K testům byly roku 1890 dodány zbraně tří konstruktérů: kapitána Sergeje Ivanoviče Mosina (1849–1902), belgických zbrojířů Leona a Emila Nagantových a kapitána Zinovjeva.
Poslední z výběrového řízení brzy vypadla. Zůstal Mosin a Nagant. Nagantovu konstrukci komise odmítla jako příliš složitou, neohrabanou a náročnou na výrobu. Zamlouvala se pouze některá řešení závěru. Naopak Mosinova puška byla přesná a lehká. Problémy měla jen se závěrem, jehož původní podoba důsledně nebránila průniku nečistot do mechanismu závěru, navíc také posun a zajištění náboje do komory nebyl zcela bez vůle, což mělo vliv na spolehlivost.
Proto slovo dalo slovo a Emil Nagant Mosinovu pušku vylepšil. Nagant dodal záklopku na zásobník. Na náboj tak v komoře netlačila pružina zásobníku a značně se tím zvýšila spolehlivost zbraně. Dále vylepšil i nábojový klip a podávací pružinu. Toho ale nakonec využil Belgičan k nepříjemnému sporu. Zažaloval carskou vládu a požadoval stejnou částku, jakou dostal Mosin, tedy 200 000 rublů (dnes kolem 73 milionů korun), za svůj podíl na vývoji této zbraně, jinak pro Rusko už nikdy nebude pracovat. Car nakonec vydírání ustoupil a Naganta si udržel.
Spolehlivost a jednoduchost v rodném listě
Pro Mosina a Rusko měl spor ještě jednu hořkou pilulku. Car Alexandr III. ve snaze Naganta neprovokovat obě jména konstruktérů z názvu zbraně vyškrtl. Puška byla označena jako Trechlinějnaja vintovka obrazca 1891 goda – Tříčárková puška vzor 1891. Čárka je stará ruská míra, jedna čárka je 2,54 mm nebo 1/10 palce. Tři čárky jsou tedy 7,62 mm. Mosinovo jméno se do názvu zbraně vrátilo až roku 1924. To byl ovšem již autor zbraně 22 let po smrti. Nagant se oficiálně v Rusku a SSSR do jména zbraně nedostal.
Vzor 1891 je opakovací pětiranná puška se čtyřdrážkovou hlavní. Má odsuvný uzamykatelný závěr tvořený v přední častí dvěma uzamykatelnými ozuby, se závěrovou natahovací pákou ve středu a úderníkovou maticí na konci. Zásobník je pevný a neodnímatelný na pět nábojů. Zbraň se nabíjela jak jednotlivými náboji, tak pásky. Mosin neměl pojistku, nahradila ji jedna poloha páky uzávěru. Vzor 1891 je klasickou ruskou konstrukcí. Mechanismus se skládá z pouhých sedmi dílů a spoušť ze tří.
Vše má velkou toleranci a pažba je z březového dřeva. Zbraň tedy vydrží i velmi brutální zacházení. Základní pěchotní verze měla hmotnost 3,99 kilogramu bez bodáku (s ním 4,33 kg) a délku 1 306 mm. Karabina (vyráběná od roku 1893) pro jezdectvo (tzv. „dragounská puška”) byla o 64 mm kratší, kozácká (od roku 1894) měla prakticky stejné rozměry jako karabina, ale byla bez držáku na bodák. V roce 1907 vznikla ještě kratší verze, karabina pro technické druhy vojsk, která byla dlouhá pouze 1 016 mm.
Mířidla byla postupně cejchována v různých mírách. Pušky domácí ruské produkce byly až do roku 1924 cejchovány v aršínech (1 aršín – 71 cm). Také se udávalo, že „hlední dálka” činí 2 700 kroků. Vzor 1891 měl s úsťovou rychlostí cca 620 m/s a s nábojem se zakulacenou špičkou dostřel cca 2 000 metrů, účinný a mířený však byl zpočátku jen cca 550 metrů. V roce 1908 byla zbraň poprvé modernizována, dostala nový náboj 7,62x54mm R se zahrocenou špičkou a novou náplní prachu.
Úsťová rychlost se zvýšila na 865 m/s a s tím i účinný mířený dostřel. K další úpravě došlo v roce 1910, od tohoto roku puška dostávala upravené hledí konstruktéra Konovalova, které konstrukčně reagovalo na vyšší balistický výkon nového náboje. Na tuto podobu se postupně upravily i všechny do té doby vyrobené a používané Mosiny vz. 1891.
Ve službách báťušky cara
Dodnes se vedou spory, kdy byla puška poprvé nasazena. Někteří historici tvrdí, že to bylo již roku 1893 v pohraničním střetu s Afghánci. Jistá je však účast pušky v ruském podílu na intervenci proti Boxerům v Číně roku 1901. Továrny v Tule, Iževsku a Sestroretsku dostaly hned od počátku obrovské státní zakázky a měly chrlit novou pušku po tisících. Při náběhu výroby však v Rusku tradičně došlo k technickým problémům, a proto byla výroba pušek vz. 1891 objednána i ve francouzské zbrojovce v Chatellerault, kde bylo do roku 1895 vyrobeno 503 589 zbraní.
V Rusku se výroba rozbíhala poněkud pomaleji, přesto bylo do roku 1903 celkem vyrobeno 2 964 484 pušek vz. 1891. V době války s Japonskem v letech 1904–1905 mělo Rusko 3,8 milionu kusů vzoru 1891. Ve válce se prokázalo, že ruská puška je lepší než japonská Arisaka. Přesnost a kadence zbraně závisela jen na schopnostech vojáků. Japonci však tehdy měli lepší dělostřelectvo a byli vojensky na vyšší úrovni, a tak Rusko-Japonská válka dopadla pro carskou říši špatně.
O necelých 10 let později, na začátku Velké války, měla carská armáda 4 519 700 pušek Mosin. Ani to však nestačilo a mnohdy překotně a špatně vycvičení vojáci nastupovali do boje s jednou puškou pro dva. Ruské zbrojovky vychrlily během války kolem 3,8 milionu pušek vzoru 1891/10, často však ve velmi špatné kvalitě, jako tomu bylo u munice. To ale konstruktér Mosin geniálně předpovídal, a proto i zvýšené tolerance při výrobě nakonec v boji nevadily. Pušky byly nadále velmi spolehlivé, jen méně přesné.
Za první světové války nebyly však ruské zbrojovky schopny zajistit výrobu potřebného množství zbraní, a tak carský stát nakupoval i americké pušky Winchester a japonské Arisaka. Proto byla výroba pušek vz. 1891 objednána také u amerických firem Remington (přes 800 000 ks) a Westinghouse (přes 750 000 ks). Po listopadovém převratu v roce 1917 v Rusku bylo 280 000 pušek vz. 1891 v USA zabaveno. Mosiny americké výroby jsou jako jediné značené latinkou. Později byly z USA dodány armádám bojujícím proti bolševikům.
Pušky Mosin, včetně těch vyrobených v USA, měly ve výzbroji i naše legie v Rusku, které je přivezly do nového Československa při návratu. Mnoho jich také zůstalo ve skladech bývalé rakousko-uherské armády na území nového Československa, kde se nacházely ukořistěné zbraně jak v původní ráži, tak i překomorované na rakouský náboj 8x50R. Ještě v roce 1936 bylo těchto pušek ve skladech uloženo kolem 13 000 kusů. Téhož roku jich Československo 12 045 prodalo do Finska.
Zrod legendy pro legendy
Po konci 1. světové války zbylo ve světě mnoho milionů pušek Mosin. Výroba ale pokračovala nejen v SSSR, ale začali ji vyrábět i ve Finsku jako M/91 a v Polsku pod označením wz. 91/98/23. Poláci svoji zbraň dokonce překomorovali na náboj 7,92 mm Mauser. Centrum výroby však zůstávalo v říši sovětů. V roce 1922 bylo v sovětském Rusku rozhodnuto o zavedení jednotné pušky systému Mosin do nové bolševické armády, vycházející z pušky dragounské z roku 1892. A již v roce 1924 bylo rozhodnuto o její modernizaci.
Hledí bylo nově cejchováno v metrech v rozsahu 100–2 000 m, muška dostala nový hranolový tvar a chránítko. Pozměněny byly i hlavňové objímky a uchycení bodáku, z kterého bylo odstraněno chránítko mušky. Konstrukce byla připravena v roce 1927, v roce 1928 proběhly vojskové zkoušky a v dubnu 1930 byla zbraň zavedena do výzbroje Rudé armády jako puška vzor 1891/30. Další technologické změny byly provedeny za druhé světové války. Zbraně z této doby se vyznačují hrubším zpracováním dílů a volnějšími tolerancemi.
Puška vz. 1891/30 byla ve 30. a počátkem 40. let hlavní pěchotní zbraní Rudé armády. Vyráběla se až do února 1944. Roku 1931 byla zavedena do výzbroje odstřelovačská verze vz. 1891/30. Na pušce byla umístěna odstřelovačská optika PU s 3,5x zvětšením, nebo PE se 4x zvětšením, přičemž nabíjecí páka byla ohnutá dolů. Při výrobě odstřelovačské pušky se ve zbrojovce dbalo na větší přesnost a přísněji se kontrolovala menší tolerance rozměrů dílů.
Finská legenda s puškou Mosin
Výroba se však rozjížděla pomalu. Roku 1932 dostala Rudá armáda pouhých 749 kusů. Po vstupu SSSR do války v roce 1941 se výroba odstřelovačských pušek stabilizovala zhruba na 20 000 kusech ročně. Rychlost výroby nebyla vyšší, protože se předpokládalo, že zbraň bude nahrazena poloautomatickou SVT-40. Prvním konfliktem, kde se odstřelovačka Mosin více uplatnila, byla zimní válka mezi SSSR a Finskem v letech 1939–1940.
Pušky Mosin měly ve výzbroji obě strany a je třeba říci, že Finové své sovětské kolegy přestříleli. Legendou se stal nejlepší odstřelovač historie Simo Häyhä přezdívaný „Bílá smrt“. Ten používal finskou verzi Mosina, ale bez optiky. Střelec musel při používání této verze velmi vystrčit hlavu a odraz optiky jej také mohl prozradit. Věděl, o čem mluví. Na své pažbě měl 505 potvrzených zářezů.
Ještě před válkou byla v roce 1938 zavedena krátká karabina se 101 centimetry, jež vycházela ze vzoru 1907. Ta měla být zbraní ženistů, spojařů nebo spojek a průzkumníků, kterým měla v jejich činnosti co nejméně překážet. Poslední masově vyráběný model byl do výroby zaveden jako Karabina model 1944. Přímo vycházel ze své předchůdkyně z roku 1938. Zbraň byla určena i pro boj ve městech, a proto nebyla příliš dlouhá (1 020 mm) a měla sklopný neodnímatelný bodák.
V dalším světovém konfliktu
V letech před válkou však výroba původního provedení vzoru 1891/30 klesala. V SSSR se chystala masová výroba moderní samonabíjecí pušky SVT-40. S vypuknutím bojů podle nacistického plánu Barbarossa se ale vše změnilo. Mosin byl jednodušší na výrobu a v boji byl i spolehlivější, především ho bylo potřeba mnoho kusů a rychle. Zbraní se vyzbrojovali prostí ruští vojáci, přičemž jako kořistí nepohrdli puškou ani samotní Němci, kterým se jejich zbraně v mrazu zasekávaly.
Označili je jako Gewehr 252, 254 a 256 (r). Zbraně se uplatnily i v pozdějších letech války v týlových jednotkách nebo v kolaborantských jednotkách, například ROA, tedy vlasovců. Mosin však získal největší pověst v odstřelovací verzi během války, kdy ho proslavili legendární snajpři jako Vasilij Zajcev, Ljudmila Pavličenková, Ivan Sidorenko nebo naše Marie Ljalková-Lastovecká, kteří zlikvidovali svými puškami Mosin stovky Němců.
Doba masové výroby Mosina však končila. Roku 1945 se přestaly vyrábět pušky vzor 1891/30. M44 vydržela na výrobních linkách do roku 1947, kdy ji vystřídala ve výrobě jiná legenda – Kalašnikov AK-47.
S koncem masové výroby do celého světa
Konec masové výroby v SSSR ale neznamenal konec pušky Mosin. Naopak. Roku 1959 bylo v SSSR kolem 160 000 kusů starých pušek upraveno pro civilní úřady jako verze vzor 91/59. Zbraně používala například policie nebo geologové na obranu proti divé zvěři. Výroba pokračovala v Polsku, Maďarsku, Rumunsku, Číně jako Typ 53 a Finsku, kde skončila až v roce 1973. V samotném Rusku malosériová a zakázková výroba probíhá dodnes.
Svůj zářez v historii pušek Mosin mělo i Československo. Závěr, mechanismus a pouzdro závěrů z pušek z výzbroje 1. československého sboru byly v 50. letech 20. století použity při vývoji a výrobě naší odstřelovačské pušky vz. 54. Ty vydržely ve výzbroji armády do 70. let, kdy byly nahrazeny SVD Dragunov. U policie u útvaru URNA pak vydržely do 90. let, přičemž byly dokonce modernizovány na vz. 54/91, kdy zbraně dostaly optiku z SVD. Naprostý unikát pak pro tajnou policii Securitate vyrobili Rumuni. Zbraň měla integrovaný tlumič a optiku.
Odhaduje se, že celkem bylo vyrobeno 37 milionů Mosinů všech verzí. Co se starými zbraněmi? Vedle zemí varšavského paktu šly dodávky po statisících především do spřátelených rozvojových zemí. Ve Vietnamu si Mosin vysloužil podobnou pověst jako u Stalingradu. Jeden souboj však skončil v jeho neprospěch. V roce 1966 svedl americký mariňácký sniper, Carlos Hathcock, souboj s odstřelovačem Vietkongu známým jako Kobra. Američan jej zabil výstřelem, který prošel skrze optiku jeho Mosina přímo do oka.
Naopak sovětští vojáci se díky Mosinům Afghánců dostali do mnoha nepříjemných a krvavých situací. Je to neuvěřitelné, ale Mosin se stále objevuje v prvních válečných liniích. Vedle Afriky nebo Blízkého východu je to i dnešní Ukrajina. V ukrajinských mobilizačních skladech bylo kolem 180 000 vzor 1891/30. Mnohé byly modernizovány na odstřelovačky VM MP-UOS. Na ruské straně se zbraně objevily v rukou separatistů. Mosin je stále vysoce přesná a výkonná zbraň s dostupnou municí. Do důchodu se tedy rozhodně nechystá.
Jakou pušku považujete za legendárnější?
Zdroj: Alexandr Boriso Žuk, Pušky a samopaly. Praha, 2015.
Letecká technika
|
PŘEČTENÍ: 22078
Letecká technika
|
PŘEČTENÍ: 16914
