Ruský Kornet budí hrůzu v tankových vojskách NATO. Moc proti němu nezmohou, má brutální průbojnost

Když americká armáda před několika lety přiznala, že další zesilování pancéřování Abramsu naráží na fyzikální a hmotnostní limity, nebyla to akademická úvaha. Byl to přímý důsledek toho, co protitankové řízené střely poslední generace dokážou. A mezi nimi má ruský systém 9M133 Kornet zvláštní postavení, ne proto, že by šlo o zázračnou zbraň bez protiléku, ale proto, že spojuje parametry, které nutí přehodnotit celou filozofii ochrany obrněné techniky. Včetně té české.

Co přesně Kornet umí, a co ne

Základní exportní verze Kornet-E, kterou Rosoboronexport otevřeně nabízí, nese tandemovou kumulativní hlavici s udávanou průbojností 1 000 až 1 200 mm ocelového ekvivalentu za reaktivním pancířem (ERA). Dosah ve dne činí 100 až 5 500 metrů, v noci se zkracuje na 4 500 metrů. Střela je naváděna laserovým paprskem, obsluha musí cíl držet v zaměřovači po celou dobu letu.

Modernizovaný Kornet-EM posouvá laťku výš. Průbojnost tandemové hlavice stoupá na 1 100 až 1 300 mm RHA za ERA, dosah protitankové střely roste na 8 000 metrů a termobarická varianta dolétne až na 10 000 metrů. Vozidlová verze navíc umí současně napadat dva různé cíle a výrobce ji prezentuje i jako prostředek proti nízko letícím pomalým vzdušným cílům.

Čísla působí drtivě. Jenže je třeba dodat kontext: přesné hodnoty čelní ochrany nejnovějších tanků NATO, Leopardu 2A8 a Abramsu SEPv3, jsou utajované. Tvrzení, že Kornet „automaticky prostřelí cokoli“, proto neobstojí. Co obstojí, je fakt, že slabší zóny tanků, boky, záď a střecha jsou v dosahu této hlavice jednoznačně ohrožené. A právě tam většina zásahů v reálném boji míří.

Libanon 2006: laboratoř protitankové války

Nejlépe zdokumentovanou ukázkou toho, co Kornet dokáže v rukou motivovaného obránce, zůstává libanonská válka v létě 2006. Hizballáh tehdy disponoval Kornety dodanými přes Írán a Sýrii a nasadil je v připravených palebných postaveních, takzvaných kill zónách. Nešlo o jednotlivé střelce s raketou na rameni. Šlo o systém: zamaskované pozice, předem zaměřené sektory, koordinovaná palba z několika směrů.

Podle amerického odborného bulletinu Armor bylo zasaženo zhruba deset procent nasazených izraelských tanků Merkava různými hrozbami, přičemž méně než polovina zásahů vedla k plné penetraci. Rozhodující nebyla samotná raketa, ale kombinace ATGM, protitankových min a promyšlené taktiky. Kornet v tomto mixu fungoval jako „dlouhá ruka“, prostředek, který zasáhl tank dřív, než se dostal do efektivního dostřelu vlastních zbraní.

Od té doby se systém rozšířil do desítek zemí a k dalším nestátním aktérům. Na ukrajinském bojišti je standardní součástí ruské protitankové výzbroje a stojí proti technice, kterou tam provozují ukrajinské pozemní síly, včetně Leopardů, Abramsů, Bradley i CV90. Přesné, kusově ověřené statistiky, kolik zničil právě Kornet, ale veřejně dostupné nejsou; bojující strany často nerozlišují mezi různými typy ATGM, dronů a min.

Proč silnější pancíř není odpověď

Americká armáda to řekla přímo: další přidávání hmotnosti na M1 Abrams už naráží na konstrukční limity. Tank, který váží přes sedmdesát tun, má problémy s mosty, logistikou i mobilitou. Odpověď proto musí být vrstvená.

První vrstvou je aktivní ochranný systém (APS). Izraelský Trophy, testovaný na Abramsech, podle hodnocení amerického DOT&E zachytil „většinu“ příchozích hrozeb, slovo „většinu“, ne „všechny“. KNDS mezitím integroval Trophy i na německý Leopard 2A7 a nový Leopard 2A8 je od základu stavěn s přídavným pancířem, spall linerem a kouřovými prostředky jako platforma vrstvené ochrany. Iron Fist na Bradley naopak procházel odstraňováním nedostatků, APS není řešení typu plug-and-play.

Druhá vrstva je taktická: průzkum proti týmům s ATGM, pěchota postupující s tanky, ženijní krytí, kouřová clona, rozptýlení. Třetí je strategická, detekce a ničení palebných postavení dřív, než obsluha stihne vystřelit. Žádná z těchto vrstev sama o sobě nestačí. Dohromady ale mění rovnici zásadně.

Co to znamená pro českou armádu

Armáda České republiky stojí uprostřed generační výměny. Stále provozuje modernizované T-72M4 CZ, konstrukčně vycházející z platformy T-72, a čtrnáctitunová BVP-2, která jsou proti moderním tandemovým ATGM zvlášť citlivá. Současně přechází na Leopard 2A8 a CV90 MkIV od BAE Systems.

Ministerstvo obrany samo zdůrazňuje, že zkušenosti z Ukrajiny potvrdily relevanci tanků ve válce vysoké intenzity a že moderní západní stroje dokážou chránit osádku i proti novým hrozbám. Platforma CV90 je modulární a výrobce ji nabízí s možností integrace aktivní ochrany, konkrétní konfigurace pro českou armádu ale zatím nebyla veřejně detailně specifikována.

Česko navíc samo koordinovalo dodávky modernizovaných T-72 pro Ukrajinu, kde tato technika čelí Kornetům v přímém boji. Hrozba tedy není teoretická. Pro české mechanizované jednotky na východním křídle NATO je moderní tandemový ATGM přesně ten typ rizika, který nutí řešit nejen kalibr kanonu, ale celý ekosystém přežitelnosti, od APS přes průzkumné drony po výcvik osádek.

Kornet versus Javelin a NLAW: jiná filozofie, jiná role

Srovnání s nejznámějšími západními protitankovými systémy ukazuje, proč je Kornet obávaný právě v určitém typu boje. Javelin je fire-and-forget, střelec zamkne cíl, vystřelí a okamžitě mění pozici. Útočí shora, kde je pancíř nejslabší. NLAW od Saabu je ještě jednodušší: dosah 20 až 800 metrů, určený pro blízký boj v zástavbě, jeden výstřel.

Kornet je jiná kategorie. Těžší, dálkovější, vázaný na laserové navádění, obsluha musí zůstat na pozici, dokud střela nedoletí. To je nevýhoda v mobilním boji. Ale v připravené obraně, s maskovanými pozicemi a předem zaměřenými sektory, se z této nevýhody stává síla: obsluha drží cíl na vzdálenost, kde tank nemá šanci reagovat vlastní palbou. Přesně tak ho použil Hizballáh v Libanonu. Přesně tak ho používají ruské protitankové jednotky na Ukrajině.

Kornet není konec tanků. Je to ale tvrdá připomínka, že éra, kdy obrněnec spoléhal hlavně na centimetry oceli, definitivně skončila.