40 dní bombardování Íránu nestačilo. Trump hledá způsob, jak vyhlásit vítězství a odejít

Dne 28. února 2026 začaly první americké a izraelské údery na íránské cíle. O pětatřicet dní později, 7. dubna, Donald Trump oznámil dvoutýdenní příměří a na Truth Social napsal, že USA „splnily a překročily všechny vojenské cíle“. Jenže průliv, kterým v roce 2024 proudilo kolem dvaceti milionů barelů ropy denně, se do předválečného režimu nevrátil. Režim v Teheránu stojí. A analytik Robert Kagan v obsáhlém textu pro The Atlantic tvrdí, že Washington stojí před volbou, jakou nezažil od Vietnamu, tentokrát ale nejde o vzdálené bojiště, ale o energetickou tepnu planety.

Co se za 37 dní nepodařilo

Seznam nesplněných cílů je nepříjemně konkrétní. Íránský režim nepadl. Teherán podle dostupných zdrojů neudělal jediný potvrzený strategický ústupek, ani v jaderném programu, ani v raketovém arzenálu. Hormuzský průliv zůstává de facto pod íránskou kontrolou: Council on Foreign Relations uvádí 70% propad lodní dopravy od začátku konfliktu, Mezinárodní námořní organizace mluví o „údajném uzavření“ průlivu a CSIS konstatuje, že provoz klesl na zlomek předválečné úrovně.

Írán si navíc podržel schopnost, která se ukázala jako rozhodující, zasahovat energetickou infrastrukturu v celém Perském zálivu. A právě ta schopnost změnila pravidla hry.

Ras Laffan: den, kdy se válka otočila

18. března 2026 Izrael zasáhl íránské pole South Pars. Teherán odpověděl během hodin úderem na Ras Laffan Industrial City v Kataru, největší exportní zařízení na zkapalněný plyn na světě. QatarEnergy následně oznámila, že útoky snížily exportní kapacitu o 17 % a opravy mohou trvat až pět let.

Tohle nebyl další zasažený závod. Tohle byl moment, kdy se ukázalo, že další eskalace neznamená jen íránské ztráty, ale globální energetický šok. Trump po Ras Laffanu přešel od hrozeb „obliterace“ íránských elektráren k moratoriu na útoky na energetickou infrastrukturu a posléze k příměří.

Kagan čte tento obrat jednoznačně: Írán dokázal, že cena za pokračování války roste rychleji pro Washington než pro Teherán.

Jazyk vítězství, realita patu

Bílý dům od dubna buduje právní a politický rámec pro odchod. 1. května 2026 Trump napsal Kongresu, že nepřátelské akce zahájené 28. února byly „ukončeny“. Tím si vytvořil dvojí štít: vůči kritikům z řad republikánů, kteří žádali autorizaci podle War Powers Resolution, i vůči demokratům, kteří mluvili o nelegální válce.

Jenže o deset dní později, 11. května, sám Trump označil příměří za „na přístrojích“. Provoz v Hormuzu zůstává na zlomku normálu. Ceny ropy se drží vysoko. A podle analýzy CSIS mohly USA za 39 dní kampaně spotřebovat více než polovinu předválečných zásob u čtyř klíčových typů munice, přičemž doplnění potrvá jeden až čtyři roky.

Vyhlášení vítězství je tak spíš mechanismus politického výstupu než popis strategického výsledku. Podle nás jde o nejkřehčí „misi splněnu“ od slavného Bushova transparentu na letadlové lodi v roce 2003.

Proč na tom záleží v Praze

Česko sice neodebírá většinu ropy přímo z Perského zálivu, v roce 2025 šlo přes 42 % dovozu z Ázerbájdžánu, kolem 20 % z Norska a Kazachstánu a přes 10 % ze Saúdské Arábie. Ale ceny na českých pumpách se řídí globální ropou Brent a cenou benzínu na trhu ARA, ne původem konkrétního barelu. Ropa tvoří zhruba třetinu konečné ceny pohonných hmot, zbytek jsou daně, marže a zpracování. I tak se ale ropný šok do české inflace propíše rychle, ČNB uvádí, že mezi cenou ropy a cenou na stojanu prakticky není časový posun.

U plynu je situace složitější. Česko je dnes fyzicky napojené hlavně přes západní Evropu a terminál v Eemshavenu, ale evropský trh reaguje na nervozitu kolem katarského LNG okamžitě. Podle EIA proudila přes Hormuz zhruba pětina světového obchodu se zkapalněným plynem a americké exportní terminály běžely v březnu na 94 % kapacity, takže výpadek jednoduše nezalepí.

A pak je tu bezpečnostní rozměr. Článek 5 NATO se nemění, závazek kolektivní obrany trvá. Ale pokud největší armáda světa nedokáže po měsíci bombardování vynutit ústupky regionální mocnosti, politický tlak na větší evropskou soběstačnost v obraně poroste. Česká i evropská obranná politika s tím ostatně už počítá, ministerstvo obrany explicitně mluví o posilování evropských schopností „v situacích, kdy se NATO neangažuje“.

Kdo drží páku po válce

Kaganův nejostřejší argument nezní, že Amerika prohrála bitvu. Zní, že po této válce se mění vlastnictví páky. Kdo kontroluje Hormuzský průliv, drží v ruce ceny energií, pojistné sazby tankerů, důvěryhodnost amerických bezpečnostních garancí a vyjednávací pozici vůči každému státu závislému na ropě a plynu z Perského zálivu.

Obchvatné kapacity jsou žalostně malé: Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty mají dohromady asi 2,6 milionu barelů denně volné kapacity pro obchvat průlivu, proti dvaceti milionům, které průlivem běžně tečou. Nejzranitelnější je Asie: Čína, Indie, Japonsko a Jižní Korea odebíraly 69 % hormuzské ropy. Tyto země budou muset hledat vlastní modus vivendi s Teheránem. A to je přesně ta změna, kterou žádné Trumpovo prohlášení na Truth Social nevrátí zpět.

Příměří dýchá na přístrojích. Průliv zůstává zúžený. A otázka, kdo po této válce skutečně vyhrál, se nerozhodne v americkém Kongresu ani na sociální síti, rozhodne se v pojistných sazbách tankerů a v telefonátech mezi Teheránem a Pekingem.