Zoufalec a alkoholik zase v ráži: „Zabíjení civilistů je přijatelné,“ míní Medveděv, a zavrhuje veškerá pravidla i Haagské úmluvy

Nad moskevskou rafinérií v Kapotni ještě stoupal kouř z druhého dronového zásahu během jednoho týdne, když bývalý ruský prezident a současný místopředseda Bezpečnostní rady Dmitrij Medveděv sáhl po klávesnici. Na svém účtu na platformě X zveřejnil příspěvek, v němž oznámil, že jedinou hranicí, kterou je Rusko ochotno respektovat, zůstává zákaz „úmyslného, tedy vědomého, zabíjení civilistů“. Všechno ostatní, včetně pravidel, která civilizovaný svět budoval víc než sto let, podle něj přestalo platit. Formulace, jak ji citovala BBC a další média, zní jako rétorický exces. Při bližším pohledu je ale nebezpečnější, než se na první přečtení zdá.

Co přesně Medveděv řekl, a co z toho plyne

Medveděvův příspěvek reagoval na ukrajinské dronové údery z 16. a 18. června 2026, které dvakrát zasáhly moskevskou rafinérii v Kapotni. Podle AP šlo o jeden z největších útoků na Moskvu od začátku plnohodnotné invaze, s požáry, poškozenými zpracovatelskými jednotkami a narušeným leteckým provozem nad hlavním městem. Ukrajinské ministerstvo obrany přitom rafinérii už v květnu 2026 veřejně označilo za součást infrastruktury, která živí ruský vojenský potenciál.

Medveděv ve svém textu zmínil právní doktrínu rebus sic stantibus, zásadu „zásadní změny okolností“, jako důvod, proč se Rusko údajně nemusí cítit vázáno dosavadními pravidly. Výslovně jmenoval Haagské úmluvy a prohlásil, že „už nejsou potřeba“. Jedinou výjimkou ponechal zákaz úmyslného zabíjení civilistů.

Právě tady je háček. Mezinárodní humanitární právo, jak ho shrnuje Mezinárodní výbor Červeného kříže, nezakazuje jen úmyslné vraždy civilistů. Zakazuje i nerozlišující útoky, útoky na civilní objekty a údery s nepřiměřenými civilními následky. Když si Medveděv nechá jen zákaz „vědomého“ zabíjení, otevírá argumentační prostor pro cokoli, co Kreml označí za „vedlejší škody“ nebo „vojensky nutný cíl“, ať už energetiku, dopravu, nemocnice, nebo obytné čtvrti.

Právní fasáda, která nic nekryje

Odkaz na rebus sic stantibus zní učeně, ale právně neobstojí. Tato zásada je kodifikovaná v článku 62 Vídeňské úmluvy o smluvním právu a je záměrně formulovaná jako úzká výjimka, nikoli jako univerzální klíč k odhození závazků. Nelze ji uplatnit na okolnosti, které si stát sám spoluvytváří, a Rusko je stranou, která v únoru 2022 zahájila plnohodnotnou invazi. Představa, že agresor může odhodit humanitární pravidla s odůvodněním, že se mu situace změnila, je právní absurdita. Medveděv to ale nepíše pro mezinárodní tribunály. Píše to pro domácí publikum a pro propagandistický rámec, v němž se jakýkoli budoucí úder dá ospravedlnit.

Proč zrovna Medveděv, a proč pořád dokola

Kdo sleduje ruskou politiku od roku 2022, zná ten vzorec. Medveděv, kdysi prezentovaný jako liberálnější tvář Kremlu, se po zahájení invaze proměnil v nejhlasitějšího jestřába ruského establishmentu. Podle hloubkového profilu nezávislého média Meduza šlo o vědomou strategii: setřást pověst měkkého politika, prokázat loajalitu a vyhnout se podezření, že stojí na špatné straně kremelského spektra. Státní a provládní média dostala doporučení jeho výroky pravidelně přebírat a vyrábět z nich obsah.

Výsledkem je muž, který:

• opakovaně naznačoval možnost jaderného úderu,
• v létě 2025 mluvil o „preventivních úderech proti Západu“ (Kreml se od toho formálně distancoval, ale výrok úplně neshodil),
• v dubnu 2026 veřejně zpochybnil roli USA jako prostředníka v mírovém procesu, zatímco oficiální kremelská linie ji hodnotila pozitivně,
• v květnu 2025 vyprovokoval amerického zmocněnce Keitha Kellogga natolik, že jeho komentář o třetí světové válce veřejně označil za „nezodpovědný“.

Přezdívka „alkoholik“ koluje internetem roky a živí ji styl jeho příspěvků, vulgární, přestřelené, působící jako psané v afektu. Meduza ovšem výslovně uvádí, že pro teorii o alkoholismu jako příčině jeho výlevů neexistuje důkaz. Co existuje, je systémová role: Medveděv říká nahlas to, co Kreml ne vždy formuluje oficiálně, a tím posouvá hranici toho, co má ruské publikum považovat za myslitelné.

Ventil extrému v ruském mocenském stroji

Zajímavý je kontrast. Ještě 2. února 2026 Medveděv v rozhovoru pro Reuters mluvil o tom, že Rusko „nechce globální konflikt“, a agentura ho popsala jako seniorního bezpečnostního činitele v orgánu, který připomíná „moderní politbyro“. O čtyři a půl měsíce později tentýž člověk odhazuje Haagské úmluvy.

Není to schizofrenie. Je to funkce. Medveděv v ruském systému funguje jako ventil: testuje, kam až lze veřejnou rétoriku posunout, aniž by to formálně zavazovalo Putina. Když reakce Západu přijde, Kreml se může distancovat: „to je jeho osobní názor.“ Když nepřijde, nová hranice se tiše usadí jako normál.

Červnový výrok je přitom tvrdší než cokoli předchozího. Nejde o neurčitou hrozbu jaderným úderem ani o vulgární nadávku na adresu Zelenského. Je to téměř programové prohlášení: pravidla války pro nás neplatí, jediné, co nebudeme dělat, je střílet civilisty schválně. A i ta výjimka je formulovaná tak, že nechává prostor pro „neúmyslné“ ničení civilních životů v jakémkoli měřítku.

Co to znamená pro Ukrajinu a pro nás

Přímý právní dopad Medveděvův příspěvek nemá; jeden člověk nemůže postem na sociální síti zrušit mezinárodní právo. Bezpečnostní dopad je ale nepřímý a reálný. Taková rétorika legitimizuje další eskalaci, vytváří rámec pro ospravedlňování úderů na civilní infrastrukturu a zvyšuje toleranci k zastrašování zemí, které Ukrajinu podporují, Česko nevyjímaje.

Bezprostřední oficiální reakce Kyjeva ani západních vlád na tento konkrétní výrok se v otevřených zdrojích zatím neobjevila. Historicky ale Západ Medveděvovy výpady neignoruje, jen je nečte jako závaznou doktrínu. Spíš jako varovný signál, kam se kremelské myšlení posouvá.

Medveděv není šílenec křičící do prázdna. Je to vysoce postavený funkcionář, který vědomě a opakovaně posouvá laťku toho, co je v Rusku řečeno nahlas. A každý takový posun znamená, že příští krok, ať už rétorický, nebo vojenský, bude o něco snazší ospravedlnit.