Bulharsko chce MiG-29, které Polsko slíbilo Ukrajině. Opozice přivezla k ministerstvu starý Moskvič jako protest

Na konci července 2026 bulharský ministr obrany Dimitar Stojanov potvrdil, že jeho úřad oslovil Polsko a Maďarsko s žádostí o informace, co obě země zamýšlejí se svými MiGy-29 a zda z nich Bulharsko může získat náhradní díly či motory. Podle ministra nešlo o jednání o nákupu celých letounů, ale o technický dotaz; teprve po odpovědi měli do Polska vyrazit bulharští experti, aby posoudili použitelnost dostupného materiálu. Jenže právě tyto polské MiGy figurují v polsko-ukrajinské bezpečnostní dohodě z 8. července 2024, kde se Varšava zavázala „zvážit dodání jedné letky MiG-29″ Kyjevu. A právě to z celé věci udělalo trojstranný spor, který v Sofii přerostl v ostrý politický střet.

Slib, který není slibem

Formulace polsko-ukrajinské dohody je klíčová. Polsko se nezavázalo stroje dodat, zavázalo se „pokračovat v bilaterálním dialogu“ a „zvážit“ jejich předání, výslovně „bez újmy pro bezpečnost a operační schopnosti polského letectva“. Právně je to závazek k posouzení, ne bezpodmínečná povinnost. Polský vicepremiér a ministr obrany Władysław Kosiniak-Kamysz navíc v červnu 2026 veřejně podmínil případný převod zbývajících MiGů tím, že Ukrajina předá Polsku své dronové technologie. Reciproční logika, která celou transakci dál komplikuje.

Když pak Bulharsko poslalo své dopisy, Varšava se ocitla v pozici, kdy musí vyvažovat tři protichůdné zájmy: vlastní operační potřeby, závazek vůči Kyjevu a spojeneckou solidaritu se Sofií. K začátku srpna 2026 nepadlo veřejně žádné finální rozhodnutí. Polsko mlčelo.

Šest letadel ve vzduchu a tendr bez nabídky

Proč Bulharsko vůbec sahá po sovětských dílech, když už provozuje osm nových F-16 Block 70? Odpověď leží v mezeře mezi tím, co má, a tím, co potřebuje. Z patnácti dostupných MiGů-29 je podle bulharských zdrojů vzduchopných pouhých šest. V únoru 2026 ministerstvo vypsalo zakázku na opravu až deseti motorů RD-33 s odhadovanou cenou přes 21 milionů eur a rámcovou dohodou na 48 měsíců. V březnu bylo řízení zrušeno. Nepřihlásil se nikdo.

Situaci zhoršilo červnové oznámení ministra Stojanova: dodání druhé osmičky F-16 se posunulo z roku 2027 na rok 2029. Plná operační připravenost nových strojů se tak vzdaluje minimálně o dva roky oproti původním plánům. Mezitím Bulharsko jen za provoz MiGů-29 a Su-25 plánuje na rok 2026 výdaje ve výši 114 milionů leva, z toho 86,5 milionu připadá na samotné MiGy. Platit takové sumy za platformu na dožití, to je přesně bod, na který se zaměřila opozice.

Moskvič před ministerstvem

Opoziční politik Ivajlo Mirčev přirovnal logiku vlády k „poslednímu majiteli Moskviče v sousedství, který obchází vrakoviště a shání díly“. Symbolika starého sovětského automobilu přivezeného k ministerstvu obrany měla jediný účel: ukázat, že Bulharsko místo urychlení modernizace investuje energii i peníze do udržování zastaralé postsovětské platformy. Mirčev šel ještě dál a mluvil o „ponížení“, pokud by Sofia brala polské MiGy „pod nosem“ napadené Ukrajině.

Ministr Stojanov kontroval ostře. Zeptal se, zda je pro opozici důležitější chránit ukrajinské nebe, nebo bulharské. Argumentoval tím, že Bulharsko potřebuje hlídat vlastní vzdušný prostor vlastními letadly a vlastními piloty, dokud F-16 plně nepřevezmou službu. Spor tak přerostl technickou debatu o letadlech a stal se zástupným bojem o zahraničněpolitické směřování země.

Česko to zvládlo jinak

Srovnání s českou zkušeností je poučné. Česká republika přešla v roce 2005 z MiG-21 na Gripeny relativně hladce; nová platforma převzala obranu vzdušného prostoru v rámci NATO bez nouzového shánění sovětských dílů. Bulharsko je v jiné situaci: první osmičku F-16 už má, ale druhá se opozdila, a tak musí držet MiGy-29 při životě souběžně se zaváděním nových strojů. Není to selhání modernizace jako takové. Je to selhání časování.

Prakticky Bulharsko stojí na čtyřech překlenovacích vrstvách: udržet MiGy co nejdéle v provozu, zavádět dodané F-16, zkoumat doplňkové zdroje včetně použitých západních strojů a opřít se o alianční hlídkování vzdušného prostoru. Koncem června 2026 bulharský MiG-29 reálně plnil misi v koordinaci s NATO a tureckými F-16. Infrastruktura pro nové letouny navíc počítá s podmínkami pro společné hlídkování se spojeneckými letectvy. Nejde tedy o kolaps obrany, ale o zvýšenou závislost na improvizaci.

Kdo dostane polské MiGy?

K začátku srpna 2026 zůstávala otázka otevřená. Bulharsko trvalo na tom, že jde o dotaz na díly, ne o rozjetá jednání. Polsko drželo otevřenou variantu převodu Ukrajině, ale jen při splnění podmínek kolem dronových technologií. A Kyjev čekal. Rozhodující nakonec nebude jen cena ani politická vůle, ale kombinace polského bezpečnostního posouzení, stavu samotných strojů a toho, co Varšava vyhodnotí jako přijatelné vůči oběma partnerům současně.

Starý Moskvič před ministerstvem obrany v Sofii byl karikatura. Ale problém, na který ukazoval, je reálný: mezi rozpadající se sovětskou platformou a opožděnou západní náhradou zeje mezera, kterou nelze zalepit ani diplomacií, ani tendrem bez nabídky.