Čína diktuje Rusku ponižující podmínky za plynovod Síla Sibiře 2: „Buď za naši cenu, nebo vůbec“

Když Vladimir Putin 20. května 2026 přiletěl do Pekingu, čekal na něj protokolární úsměv, dvacet podepsaných dokumentů o spolupráci a jedno tiché, ale tvrdé sdělení. Podle The Wall Street Journal čínští činitelé ještě před návštěvou vzkázali šéfovi Gazpromu Alexeji Millerovi, že plynovod Síla Sibiře 2 chtějí pouze za cenu blízkou dotované ruské domácí sazbě. A pokud to Moskva nepřijme, nemá se k tématu vracet. Oficiální čínský výstup ze summitu pak o plynovodu neřekl ani slovo, jen obecné fráze o energetické spolupráci. Kreml přesto mluvil o „obecném porozumění“. Reuters ve stejný den citoval ruskou stranu, že chybí detaily i harmonogram. Dva měsíce nato, v červenci 2026, mluvčí Kremlu Peskov přiznal, že je „příliš brzy mluvit o finalizaci dohody“.

Cena, která mění pravidla hry

Aby bylo jasné, co přesně Peking požaduje, je třeba srovnat čísla. Regulovaná velkoobchodní cena plynu na ruském domácím trhu se v roce 2026 pohybuje kolem 6 439 rublů za tisíc kubíků, v přepočtu zhruba 50 až 60 dolarů, tedy asi 1 200 až 1 450 korun. To je cena, za kterou Gazprom zásobuje ruské domácnosti a průmysl.

Srovnejme to s tím, co Rusko inkasovalo dosud:

Čínský požadavek tedy představuje zhruba čtvrtinu toho, co Rusko dostávalo za plyn dodávaný do Číny přes stávající Sílu Sibiře 1, a sotva desetinu někdejší evropské ceny. Moskva by v takovém modelu fakticky subvencovala čínského odběratele. Putin přitom ještě v roce 2025 veřejně prohlašoval, že cena bude „tržní“ a že v projektu „není žádná charita“.

Proč Peking může diktovat

Klíč k pochopení celé situace leží v asymetrii. Rusko po roce 2022 přišlo o většinu evropského plynového trhu. Rada EU v lednu 2026 definitivně schválila postupný zákaz dovozu ruského plynu. Síla Sibiře 2 s plánovanou kapacitou 50 miliard kubíků ročně měla být odpovědí, nová tepna, která by monetizovala obrovské zásoby západosibiřského a jamalského plynu. Podle Congressional Research Service měl plynovod přímo nahradit ztracenou kapacitu po kolapsu dodávek přes Nord Stream 1.

Jenže Čína tuto trubku nepotřebuje tak, jak ji potřebuje Gazprom. Peking má alternativy: LNG z Austrálie a Kataru, potrubní plyn z Turkmenistánu a Myanmaru, rostoucí domácí těžbu. Čínská importní kapacita pro zkapalněný plyn má podle analýzy Columbia SIPA vzrůst ze 144 na 250 miliard kubíků ročně mezi lety 2022 a 2027. Existuje i varianta středoasijské trasy Line D s potenciálem dalších 30 miliard kubíků. Peking si navíc hlídá, aby nezopakoval chybu Evropy: při plném využití Síly Sibiře 2 by se ruský podíl na čínských čistých importech mohl přiblížit 40 procentům, tedy úrovni srovnatelné s předválečnou závislostí EU na ruském plynu. Proto Čína tlačí cenu dolů a současně si nechává zadní vrátka.

Nejtvrdší bod pro Moskvu přitom není samotná nízká cena. Je to fakt, že Peking si může dovolit čekat. Gazprom ne.

Memorandum bez smlouvy

Chronologie projektu odhaluje, jak se ruský optimismus postupně rozplýval. V září 2025 podepsaly obě strany memorandum k výstavbě plynovodu a navazující trasy Sojuz Vostok přes Mongolsko. Moskva to prezentovala jako průlom. Jenže memorandum není smlouva, a nejcitlivější položka, tedy cena plynu, zůstala nedořešená. Když se Putin v květnu 2026 vrátil do Pekingu, spor se vrátil v plné síle. Čínská strana v oficiální komunikaci po summitu zmínila dvacet dokumentů o spolupráci, ale Sílu Sibiře 2 jako konkrétní uzavřený obchod neprezentovala. Ruská strana vydávala optimističtější, a někdy vzájemně rozporné signály. Carnegie Endowment to shrnul jednoduše: Peking rozhoduje, o jaké projekty stojí a za jakých podmínek.

Podle zdrojů obeznámených s jednáním a následných expertních rekonstrukcí šlo vedle ceny i o tlak na co nejměkčí odběrové závazky, tedy o model, v němž by Čína nebyla smluvně vázána odebírat pevně stanovené objemy. Pro Gazprom, který potřebuje garantovaný příjem na financování stavby za stovky miliard korun, je to další rána.

Co to znamená pro Česko a Evropu

Přímý dopad na české domácnosti je omezený. Síla Sibiře 2 je projekt pro Čínu, ne pro Evropu, a plyn do Česka v roce 2025 proudil výhradně z Německa, z norských zdrojů a LNG dodávek přes nizozemské, belgické a německé terminály. Nepřímý dopad ale existuje. Bez Síly Sibiře 2 zůstane Čína více odkázaná na globální trh se zkapalněným plynem. A čím víc kupců soutěží o náklad LNG, tím vyšší mohou být ceny i v Evropě. Agentura ACER ve své zprávě za rok 2026 připomíná, že větší role LNG sice posílila evropskou energetickou bezpečnost, ale současně zvýšila citlivost na geopolitické šoky a cenovou volatilitu.

Z pohledu bezpečnosti dodávek ale evropská strategie odpojení od ruského plynu funguje. EU podíl ruského plynu dramaticky snížila a institucionalizovala odchod zákazem. Rusko mezitím zjišťuje, že ztracený evropský trh nelze jednoduše nahradit; ani rozšířený obchod s Čínou nedokáže plně kompenzovat dřívější evropskou rentu, jak upozorňuje Carnegie Endowment.

Gazprom v pasti bez východu

Bez dohody o ceně a dalších klíčových parametrech projekt fakticky nejde spustit. A bez Síly Sibiře 2 nemá Rusko jednoduchou, stejně velkou náhradní trasu pro desítky miliard kubíků západosibiřského plynu. Může navyšovat dodávky přes stávající Sílu Sibiře 1, část plynu směrovat do LNG a petrochemie, případně držet omezený prodej do Turecka. Ale plnohodnotnou náhradu to nepředstavuje.

Pro Gazprom jde podle analytiků z Kolumbijské univerzity až o existenční téma. Dokončení plynovodu by firmě znovu potvrdilo roli hlavního ruského plynárenského šampiona. Neúspěch může ohrozit její pozici i uvnitř ruských elit. A čím déle Moskva čeká, tím silnější je čínská vyjednávací pozice, protože Peking má čas, alternativy a žádný důvod spěchat.

Z někdejší energetické velmoci, která diktovala podmínky Evropě, se v této konkrétní věci stal žadatel o odběr. Energetickou kartu si Rusko nechává. Pravidla hry ale určuje někdo jiný.