Čína probudila poslední císařství světa a teď se vzteká, co se děje. Začalo mohutně zbrojit, nejrychleji od 2. světové války

Tokio není císařství v předválečném slova smyslu. Je to moderní ústavní monarchie s císařem v čistě ceremoniální roli. Ale symbolika funguje: země, která si sedm dekád zakládala na pacifistické ústavě a minimálních ozbrojených silách, teď přezbrojuje tempem, jaké poválečné Japonsko nezažilo. V prosinci 2022 vláda schválila trojici strategických dokumentů (Národní bezpečnostní strategii, Národní obrannou strategii a Program výstavby obrany), které poprvé otevřeně označily Čínu za „bezprecedentní a největší strategickou výzvu“. A od té chvíle se rozpočtové tabulky plní čísly, která by ještě před pěti lety vypadala jako sci-fi.

Čísla, která mluví jasně

Pětiletý obranný plán do roku 2027 počítá s celkovým objemem zhruba 43 bilionů jenů, tedy asi 6,5 bilionu korun. Podle SIPRI utratilo Japonsko v roce 2025 na obranu 62,2 miliardy dolarů, meziročně o dalších 9,7 procenta víc. Pro srovnání: Čína ve stejném roce vykázala 336 miliard. Absolutní parita to není a nebude. Jenže Peking neznervózňuje suma na papíře, nýbrž to, co za ni Tokio kupuje.

Návrh rozpočtu pro fiskální rok 2026 tlačí sedm pilířů najednou: obrana na velkou vzdálenost s modernizovanými střelami Type-12 o dosahu přes tisíc kilometrů, integrovaná protivzdušná a protiraketová obrana, bezpilotní architektura SHIELD za 128,7 miliardy jenů, posílení výrobní základny za 101 miliard jenů a výzkum a vývoj za 779 miliard jenů. K tomu nové víceúčelové lodě s bojovým systémem Aegis. Nejde o rétoriku. Jde o financované projekty s konkrétními harmonogramy.

Co Čína udělala, a co jí teď vadí

Japonské dokumenty uvádějí spouštěče černé na bílém: více než tři dekády vysokého růstu čínského obranného rozpočtu bez dostatečné transparentnosti, rychlé posilování jaderných, raketových a námořních sil, systematický tlak ve Východočínském moři včetně okolí sporných ostrovů Senkaku a prohlubování bezpečnostních vazeb Pekingu s Moskvou. Bílá kniha Defense of Japan 2025 to shrnuje jednou větou: nejhorší a nejsložitější bezpečnostní prostředí od konce druhé světové války.

Čínská odpověď je ostrá, ale paradoxní. Ministerstvo zahraničí v Pekingu opakovaně mluví o „neomilitarismu“ a tvrdí, že Tokio jde „daleko za rámec sebeobrany“. Vadí mu dlouhý dosah nových střel, uvolnění exportních pravidel i to, že Japonsko buduje vojensko-průmyslovou základnu jako samostatnou strategickou prioritu. Jenže právě čínský tlak, od průletů bombardérů kolem japonských ostrovů po společná námořní cvičení s ruským námořnictvem, je tím, co Tokio používá jako zdůvodnění každého dalšího rozpočtového navýšení. Kauzální smyčka se uzavírá: čínský tlak urychluje japonský obrat, japonský obrat živí čínský protest proti němu.

Podle zprávy listu Jomiuri citované agenturou Reuters zašel Si Ťin-pching tak daleko, že během květnového summitu s Donaldem Trumpem v Pekingu kritizoval přímo japonskou premiérku Sanae Takaičiovou, přestože Japonsko nebylo na oficiálním programu jednání. Šlo zjevně o pokus svázat otázku Tchaj-wanu s japonským přezbrojením a otestovat, jak daleko Washington zajde v obraně svého klíčového spojence.

Zbraně míří i do Evropy, nepřímo, ale reálně

Japonský obranný obrat se netýká jen Pacifiku. V prosinci 2023 Tokio schválilo transfer raket Patriot do Spojených států, aby doplnilo americké zásoby vyčerpané dodávkami Ukrajině. Pentagon krok výslovně uvítal. Nejde o přímou japonskou dodávku Kyjevu, ale o zpětné doplnění zásob, a to uvolňuje ruce Washingtonu. Krátkodobě přetrvává napětí v dodavatelském řetězci: výrobu Patriotů brzdí nedostatek klíčových komponent od Boeingu. Střednědobě by ale Japonsko mělo být součástí řešení, ne problému.

Na podzim 2025 proletěly čtyři japonské stíhačky F-15 spolu s tankerem KC-767 a transportním C-2 přes Severní Ameriku až do Evropy v rámci cvičení Atlantic Eagles. Japonské letectvo přitom výslovně zdůvodnilo akci tezí, že bezpečnost euroatlantického a indo-pacifického prostoru je propojená. Není to jen gesto. V listopadu 2024 podepsaly EU a Japonsko bezpečnostní a obranné partnerství, které otevírá spolupráci v námořní bezpečnosti, kyberprostoru, vesmíru i obranném průmyslu. V květnu 2026 proběhl už druhý bezpečnostně-obranný dialog. Partnerství zatím funguje hlavně jako institucionální rámec a agenda konzultací, ne jako společný zbrojní fond, ale tempo je na evropské poměry nezvykle svižné.

Tichý paradox pro Peking

Návrh rozpočtu na rok 2026 obsahuje i detail, který leccos prozrazuje o směru, jakým se Japonsko vydává: fond 40 miliard jenů na usnadnění transferu obranného vybavení do zahraničí. Export zbraní už není vedlejší efekt, ale aktivně podporovaná státní politika. Pravidla se sice neuvolnila plošně (každý případ prochází individuálním schvalováním a povolené kategorie jsou přesně vyjmenované), ale posun od země, která dekády odmítala vyvážet cokoli vojenského, je tektonický.

Čína si vlastní politikou vyrábí mnohem tvrdšího, bohatšího a mezinárodně propojenějšího protivníka. Japonsko samo o sobě Peking rozpočtově nepřečíslí, ale jeho geografie na prvním ostrovním řetězci, rychle rostoucí schopnost odepřít protivníkovi volný pohyb a pevné napojení na americkou alianci dohromady dramaticky zvedají cenu jakékoli čínské eskalace v regionu.

Sedmdesát let trvající pacifistický sen neskončil ze dne na den. Skončil ale tiše, v prosincové noci roku 2022, podpisem tří dokumentů v Tokiu.