„Dny Ukrajiny byly sečteny.“ Lukašenko tvrdí, že Vatikán a „židovská lobby“ Putina přesvědčili ke stažení od Kyjeva

Alexandr Lukašenko v rozhovoru pro stanici Al Arabiya, zveřejněném 15. června 2026, prohlásil, že na jaře 2022 „všichni chápali, že dny Ukrajiny jsou sečteny“. Ruské jednotky stály před branami hlavního města, Putin prý souhlasil se stažením, protože mu „jistí politici a síly“, Vatikán a „židovská lobby, Izraelci“, slíbili rychlou mírovou dohodu. Jenže dohoda nepřišla a válka se protáhla. Lukašenko tak čtyři roky po událostech nabízí verzi, v níž Rusko neprohrálo bitvu o Kyjev, nýbrž bylo podvedeno. Problém je, že veřejně dostupné důkazy říkají něco podstatně jiného.

Co přesně Lukašenko řekl

Běloruský prezident tvrdí, že Putin měl na jaře 2022 vojenskou i politickou pozici k rychlému ukončení války ve svůj prospěch. Podle jeho slov přišli prostředníci, neurčitě označení jako Vatikán a „židovská lobby“, a požádali Putina, aby zastavil postup a stáhl vojska od Kyjeva výměnou za mír. Putin prý souhlasil i proto, že „umírali lidé“ a válka „nešla úplně podle napsaného scénáře“. Tito aktéři pak údajně vystupovali jménem Zelenského s tvrzením, že Kyjev souhlasí s mírovými podmínkami. Lukašenko nikoho konkrétně nejmenoval. Neřekl, kdo přesně za Vatikán jednal, nezmínil žádnou osobu z izraelské strany, neuvedl žádný dokument ani datum schůzky.

Kdo skutečně zprostředkovával, a co dokázal

Vatikán i Izrael na jaře 2022 skutečně vstoupili do diplomatického prostoru kolem války. Kardinál Pietro Parolin 8. března 2022 telefonoval s ruským ministrem zahraničí Lavrovem a nabídl, že Svatý stolec je připraven „dát se do služeb míru“. Ukrajina vatikánskou mediaci přivítala. Jenže veřejně doložená stopa končí u nabídky zprostředkování, nikde není důkaz, že by Vatikán přímo žádal Putina o stažení vojsk od Kyjeva.

Izraelská stopa je konkrétnější. Tehdejší premiér Naftali Bennett 5. března 2022 letěl do Moskvy, jeho poradce Ejal Chulata koordinoval výměnu návrhů s oběma stranami i se západními partnery. Ukrajina dokonce veřejně počítala s Izraelem jako s jedním z možných garantů budoucí bezpečnostní dohody, vyplývá to z oficiálních ukrajinských návrhů z 29. března 2022. Bennett sám později v rozhovoru na svém YouTube kanálu popsal, že Putin mu přislíbil, že Zelenského nezabije, a že obě strany v některých bodech ustupovaly. Zároveň ale odhadl šanci na úspěch jednání na zhruba padesát procent, a později ji sám relativizoval. Nikdy nemluvil o „židovské lobby“, nikdy netvrdil, že existovala hotová dohoda, kterou někdo záměrně sabotoval.

Lukašenko tedy bere reálné diplomatické aktéry a přisuzuje jim roli, pro kterou chybí veřejný důkaz.

Proč se Rusko od Kyjeva skutečně stáhlo

Ruské ministerstvo obrany 29. března 2022 oznámilo, že „drasticky sníží vojenskou aktivitu“ u Kyjeva a Černihivu kvůli „zvýšení vzájemné důvěry“ v probíhajících jednáních. Znělo to jako diplomatické gesto. Nezávislé vojenské analýzy ale popisují především kolaps severní ofenzivy.

Studie britského think-tanku RUSI detailně rozebírá, co se stalo: ruské síly, prvky 29., 35. a 36. vševojskové armády na severní ose, 41. a 2. armáda na východní, se po zhruba měsíci zastavily. Logistické řetězce selhávaly, komunikace nefungovaly, dělostřelectvo a munici se nedařilo přisunout v potřebném objemu. Ukrajina držela Černihiv i Sumy a podnikala protiútoky. Některým ruským uskupením hrozilo obklíčení.

Lukašenko v rozhovoru sám připustil, že válka „nešla úplně podle scénáře“. To je eufemismus. Ruská armáda u Kyjeva utrpěla těžké ztráty a její postup se zastavil dřív, než jakýkoli prostředník stihl cokoli vyjednat. Stažení nebylo velkorysé gesto ani důsledek vatikánského nátlaku. Bylo to vojenské rozhodnutí vynucené situací na bojišti.

Narativ „nebyli jsme poraženi, byli jsme podvedeni“

Lukašenkova verze má jasnou funkci: přesouvá odpovědnost za ruské vojenské selhání na údajnou zradu prostředníků. Putin v tomto příběhu nevypadá jako velitel, jehož armáda nezvládla operaci, ale jako státník, který uvěřil falešným slibům. Je to klasický propagandistický rámec, legenda o „dýce do zad“ pro 21. století.

Načasování není náhodné. Ve stejném rozhovoru se Lukašenko omlouvá Zelenskému, vylučuje přímé zatažení Běloruska do války, mluví o kompromisu a nevylučuje setkání s Donaldem Trumpem. Reuters současně psal o zlepšování vazeb Minsku s Washingtonem. Narativ „mír byl skoro hotový už v roce 2022″ Lukašenkovi pomáhá stylizovat se do role pragmatického prostředníka, a Putina do role oběti, nikoli agresora.

Tento příběh rezonuje i v Evropě. Podle průzkumu STEM z června 2026 preferuje 65 % české populace rychlý konec války i za cenu ztráty některých území. Únava z konfliktu je reálná. Jenže CVVM na jaře 2025 zároveň ukázalo, že dvě třetiny Čechů stále vnímají situaci na Ukrajině jako hrozbu pro bezpečnost České republiky. Narativ „mír byl možný a Západ ho zmařil“ může posilovat válečnou únavu, ale automaticky nemaže vědomí, že Rusko představuje bezpečnostní problém.

Proč válka neskončila na jaře 2022

Vyjednávací rámec tehdy skutečně existoval: istanbulské komuniké, drafty bezpečnostních záruk, Bennettova mediace. Ale klíčové body zůstaly otevřené: kdo a jak bude garantovat bezpečnost Ukrajiny, co bude s Krymem, co s Donbasem. A pak přišla Buča. Zpráva OHCHR zdokumentovala 441 zabitých civilistů v Kyjevské, Černihivské a Sumské oblasti mezi 24. únorem a 6. dubnem 2022. Záběry masových hrobů a popravených civilistů dramaticky změnily politickou atmosféru. Analytici z berlínského SWP popsali, jak se po odhalení zločinů a po přesunu ruských sil do Donbasu rozpadl i ten křehký vyjednávací prostor, který existoval.

Kolaps jednání nelze věrohodně svést na jediného viníka, ani na Vatikán, ani na „židovskou lobby“, ani na Západ. Šlo o souběh vojenského vývoje, politických rozhodnutí obou stran a důsledků ruských válečných zločinů.

Lukašenko nabízí jednoduchý příběh pro složitou válku. Jednoduché příběhy se dobře vyprávějí. Ale pravda o jaru 2022 je taková, že ruská armáda u Kyjeva selhala, a žádný prostředník na světě to nezpůsobil.