„Dohodli jsme se, že se nevzdáme. Pak kamarád vytáhl granát a pochopil jsem, že chci žít.“ Zpověď ukrajinského seržanta

Hlavní seržant roty Quartz, který vystupuje pod volacím znakem Kalaš, slouží dnes ve 148. samostatné dělostřelecké žytomyrské brigádě. V rozhovoru pro ukrajinský portál Censor.NET popsal scénu, která se odehrála během bojů v Donbasu v roce 2022, a která ho změnila víc než všechna zranění dohromady. Nebyla to žádná silná hláška pro kameru. Byl to okamžik, kdy se z válečné abstrakce stalo osobní rozhodnutí žít, a to rozhodnutí pak změnilo taktické chování celé skupiny.

Dohoda, která neměla být metaforou

Když Kalašova jednotka vstupovala do vesnice u Dovhenke, proběhl mezi vojáky krátký rozhovor. Žádný rozkaz, žádný formální protokol. Jen improvizovaná dohoda malé skupiny mužů: pokud hrozí zajetí, nepůjdou do ruských rukou. Raději „vylétnou do větru“. Kalaš říká, že to opravdu probírali a všichni souhlasili.

Strach ze zajetí přitom na ukrajinské frontě není iracionální. Monitorovací mise OSN pro lidská práva na Ukrajině v únoru 2025 upozornila na prudký nárůst poprav zajatých ukrajinských vojáků ruskými silami. Vojáci to vědí. Slyší to z vysílaček, vidí to na záběrech z dronů. Dohoda, kterou uzavřeli, nebyla teatrální gesto, byla to pojistka proti něčemu horšímu než smrt.

Granát a dcera

Situace eskalovala rychle. Kryt se rozpadal pod palbou, pozice byla neudržitelná. Jeden ze spolubojovníků vytáhl granát. Ne proti nepříteli. Proti sobě a všem uvnitř. Připomněl ostatním jejich dohodu a řekl něco ve smyslu: teď to tady skončí.

Kalaš se podíval na granát. Na pojistku. A právě v tu chvíli mu hlavou projela jediná věc: den předtím se mu narodila dcera a on ji ještě neviděl. Neproběhl žádný filozofický monolog. Jen obraz novorozeného dítěte a kovový předmět v cizí ruce. „Ne,“ řekl. „Budeme se stahovat.“

Ostatní se po sobě podívali. Spolubojovník granát nepoužil.

Ústup přes pole

Co následovalo, nebylo o nic méně nebezpečné. Začaly dopady, kryt se rozpadl definitivně. Osm mužů se přesunulo do jiného blindáže, přiběhli ještě další dva. Přes vysílačku si vynutili popis ústupové trasy. Stahovali se po dvojicích přes otevřené pole, a narazili na vlastní tank s ukrajinskou vlajkou, který jim poskytl krytí.

Dostali se do křovin a nových okopů. Jenže válka nepustila. Krátce nato Kalaše vyřadila ruská dělostřelba. Probudil se v nemocnici. Bezprostřední epizodu s granátem podle rozhovoru přežili všichni z osmičlenné skupiny. Dlouhodobé osudy celé skupiny ale text nedopisuje, a nebylo by poctivé je domýšlet.

Od pěchoty ke dronům

Kalašova cesta válkou začala ještě před plnohodnotnou invazí. Kontrakt podepsal v roce 2020, bojoval v 95. samostatné výsadkové útočné brigádě. Po únoru 2022 prošel boji u Ternů, Zaričneho, Ridkodubu i Svatohirsku. Popisuje dny bez jídla, minimum nábojů, noční naslouchání ve tmě, odnášení mrtvých.

Po opakovaných zraněních a vojensko-lékařské komisi ho zpět do pěchoty nepustili. Přešel do 148. samostatné dělostřelecké žytomyrské brigády, jednotky vzniklé v roce 2023 na bázi dělostřeleckého divizionu Vzdušných útočných sil. Nejdřív sloužil u raketometů GRAD, pak přešel k dronům. Dnes pracuje s průzkumnými Maviky, úderným hexakoptérem Vampire a systémem Nemesis.

Sám říká, že pro průzkum „není nic lepšího než Mavik“ a pro bombardovací roli považuje za nejlepší právě Vampire, těžký dron s termovizí, nosností do patnácti kilogramů a doletem dvacet kilometrů, schopný ničit techniku, opevnění i klást miny. Službu u dronů hodnotí jako „lidštější“. Ne pohodlnější. Operátoři detailně sledují účinky každého zásahu. Psychická zátěž je jiná, ale nepřestává.

Návyk na strach

Kalaš v rozhovoru opakovaně mluví o tom, jak si člověk na strach zvyká. A zároveň dodává: kdo tvrdí, že se nebojí, buď lže, nebo „není v sobě“. Vojenská psychologie mu dává za pravdu. Opakované vystavení nebezpečí může zlepšit fungování pod tlakem, ale stejně snadno vede k emočnímu vyhoření, odpojení od vlastních pocitů, poruchám spánku. Hranice mezi adaptací a otupělostí je tam, kde zvládání strachu přestane být účelové a změní se ve ztrátu kontaktu s realitou.

Ukrajinské ministerstvo obrany už má pro navrátilce ze zajetí i pro vojáky po těžkých bojových zkušenostech systém reintegrace: psychology, debriefery, dvanáctiměsíční následnou podporu. Stát se zajetím počítá jako s realitou války, ne jako s tabu. Existuje i projekt „Chci žít“, státní kanál pro dobrovolné vzdání se ruských vojáků. Kalašova dohoda u Dovhenke nebyla standardní postup armády. Byla to krajní improvizace malé skupiny pod tlakem, ve které jeden konkrétní obraz, novorozená dcera, převážil nad už téměř přijatým koncem.

Granát zůstal celý. Pojistka na místě. A Kalaš dnes z dronu sleduje bojiště, kde před třemi lety běžel přes pole s vírou, že každý krok může být poslední.