„I dobytí celého Donbasu bude jen taktický úspěch,“ pláče ruský analytik. Otevřeně žádá jaderný útok u Slovenska

Dne 3. října 2026 se na prokremelském kanálu objevil pořad, v němž vedle generála Andreje Guruljova vystoupil vojenský publicista Artamonov s tezí, která v ruském mediálním prostoru rezonuje dodnes. Osmdesát procent území Ukrajiny je podle něj fakticky pod vlivem NATO, a i kdyby Rusko ovládlo celý Donbas, získalo by jen dílčí bojištní vítězství bez strategického dopadu. Řešení? „Jsem pro použití taktických jaderných zbraní,“ řekl bez okolků a jako konkrétní cíl jmenoval Beskydský tunel v Zakarpatské oblasti, klíčovou železniční tepnu, kudy proudí západní pomoc. Nejde o slova generála s prstem na tlačítku. Jde o slova, která normalizují to, co by mělo zůstat nepředstavitelné.

Proč „jen taktický úspěch“

Artamonovova formulace zní paradoxně: proč by vítězná armáda bagatelizovala dobytí území, o které údajně bojuje? Odpověď se skrývá v číslech, která sám používá. Pokud by Rusko ovládlo celý Donbas (a to je stále daleko, protože podle hodnocení Critical Threats z 1. července 2026 ruská ofenziva přinášela zisky v průměru kolem jednoho čtverečního kilometru denně za vysokých ztrát), zbytek Ukrajiny by dál fungoval jako stát se západní podporou, fungující ekonomikou a armádou, která se učí bojovat stále efektivněji.

Artamonov to přerámovává po svém: neříká, že Rusko selhává, ale že proti němu stojí celé NATO. Ukrajinu označuje za „državu NATO“, čímž ospravedlňuje absenci strategického zlomu. Jenže to je propagandistická zkratka. Ukrajina není členem Severoatlantické aliance, je partnerem, který dostává vojenskou a finanční pomoc, ale o jehož území nerozhoduje Brusel ani Washington.

Podstatné je něco jiného. Takhle nemluví prostředí, které věří ve vlastní vítězství. Takhle mluví prostředí, které si připravuje vysvětlení, proč samotné územní zisky nestačí, a proč je třeba eskalovat.

Jaderný úder na železniční tunel

Konkrétní cíl, který Artamonov jmenuje, není náhodný. Beskydský tunel, otevřený v roce 2018 s financováním Evropské investiční banky, nese podle EBRD šedesát procent železničního provozu mezi Ukrajinou a EU. Evropská investiční banka ho označila za „klíčovou součást“ spojení Ukrajiny se střední a západní Evropou, kudy prochází přes čtyřicet procent tranzitního nákladu západním směrem.

Artamonov nespecifikuje typ zbraně, nosič ani ráži. Mluví obecně o taktických, tedy nestrategických jaderných zbraních. To samo o sobě je ale dost na to, aby výrok překročil hranici běžného televizního jestřábství. Pojmenovat civilně-logistický cíl na západě Ukrajiny a otevřeně k němu přiřadit jadernou hlavici, to je posun i v rámci ruské eskalační rétoriky, která jinak operuje spíš s neurčitými hrozbami.

Za zmínku stojí i to, co se kolem tunelu odehrálo v roce 2022. V ruském informačním prostoru koluje narativ, že Beskydský tunel byl tehdy zasažen hypersonickými střelami. Ověřené zdroje to ale nepodporují. Podle fact-checku VoxUkraine z června 2022 byly na železniční infrastrukturu ve Lvovské oblasti odpáleny čtyři střely s plochou dráhou letu, ale šéf Ukrzaliznycji Oleksandr Kamyšin i šéf Lvovské oblastní správy Maksym Kozyckyj popřeli, že by samotný tunel byl zasažen. Artamonov tedy nenavazuje na reálný vojenský precedent, posouvá debatu z neověřeného konvenčního narativu rovnou k jadernému požadavku.

Co by zničení tunelu skutečně znamenalo

I kdyby k útoku na Beskydský tunel hypoteticky došlo konvenčními prostředky, nešlo by o konec západní pomoci Ukrajině. Krátkodobě by to byl citelný šok: přerušení jednoho z nejdůležitějších koridorů, zdržení dodávek, přetížení alternativních tras. Dlouhodobě spíš přesměrování.

EU a Ukrajina od roku 2024 systematicky budují alternativní koridory v rámci takzvaných koridorů solidarity:

• Modernizované železniční přechody s Polskem, Slovenskem, Maďarskem a Rumunskem
• Nová standardně rozchodná trať Užhorod–Čop otevřená v září 2025
• Investice EIB ve výši 50 milionů eur do přeshraničních železničních uzlů oznámené v dubnu 2025

Jeden tunel zkrátka není jediná tepna. A právě proto Artamonovův požadavek na jaderný úder nedává ani čistě vojenský smysl, ledaže by cílem nebylo přerušení logistiky, ale psychologický šok a nátlak na Západ.

Jak na jaderné strašení reaguje NATO

Odpověď Severoatlantické aliance je konzistentní a jednoznačná. Generální tajemník Mark Rutte 30. září 2026, tedy tři dny před Artamonovým výrokem, na summitu Euronews řekl, že ruské jaderné hrozby povedou k „více podpory Ukrajině, ne méně“. Summit NATO v Ankaře z 8. července 2026 potvrdil pro daný rok balík 70 miliard eur vojenské pomoci, výcviku a vybavení pro Ukrajinu s příslibem nejméně obdobné úrovně pro rok 2027.

Česká obranná strategie z roku 2023 označuje agresivní ruskou jadernou rétoriku vůči státům NATO a EU za „velmi rizikovou“ a právě z ní odvozuje nutnost, aby Aliance zůstala jadernou aliancí schopnou odstrašení.

Artamonov není nositel rozhodovací pravomoci. Nedohledali jsme žádný zdroj, který by dokládal jeho formální vliv na Kreml nebo generální štáb. Jeho síla je jinde, v normalizaci jazyka, který posouvá hranici přijatelného. A právě proto ho nelze odbýt mávnutím ruky.

Frustrace jako motor eskalace

Rusko od začátku invaze opakovaně spojovalo západní podporu Ukrajiny s jadernými výhrůžkami. V květnu 2024 veřejně cvičilo scénář nasazení taktických jaderných zbraní. Putinovy oficiální podmínky příměří z června 2024 zahrnovaly stažení Ukrajiny ze čtyř oblastí a konec ambicí na vstup do NATO; Kyjev je označil za absurdní.

Artamonov jde dál. Neformuluje podmínky míru, ale otevřeně navrhuje jaderný útok na konkrétní infrastrukturu. A dělá to v kontextu, kdy ruská armáda, údajně druhá nejsilnější na světě, postupuje tempem jednoho čtverečního kilometru denně proti menší ukrajinské armádě, která rozdíly stírá inovacemi, západní technikou a motivací bránit vlastní zemi.

Slova o „jen taktickém úspěchu“ tak nejsou analytickým rozborem. Jsou přiznáním, že konvenční cesta k vítězství se Rusku vzdaluje, a že v části jeho mediálního prostoru už jediným zbývajícím argumentem zůstává atomová bomba.