EU chce zrušit právo veta při rozšiřování a otevřít Ukrajině dveře. Maďarsko zuří, protože přijde o svou hlavní zbraň

Dne 25. srpna 2026 vstoupila Marta Kosová na pódium konference chorvatských velvyslanců v Záhřebu a řekla větu, která rozvířila diplomatické kanály po celé Evropě: EU musí snížit počet oblastí, kde jeden stát může blokovat všechny ostatní. Nemířila do prázdna. Její slova cílila na konkrétní mechanismus, který Maďarsko v posledních dvou letech používalo jako páku proti celému přístupovému procesu Ukrajiny. A právě tento mechanismus, právo veta v mezikrocích rozšíření, chce Evropská komise odstranit.

Co přesně Komise navrhuje

Nejde o hotový legislativní text, ale o politický obrys, který Komise hodlá rozpracovat v září 2026 a předložit před říjnovým summitem lídrů EU. Jádro je prosté: při otevírání a uzavírání vyjednávacích klastrů, tedy v průběžných krocích přístupového procesu, by se přešlo z jednomyslnosti na kvalifikovanou většinu. V praxi to znamená systém takzvané dvojí většiny: pro schválení je potřeba souhlas nejméně 55 % členských států, které zároveň zastupují alespoň 65 % obyvatel Unie. K zablokování rozhodnutí by naopak musely vystoupit minimálně čtyři státy.

Dnes stačí jeden. Jeden premiér, jedna vláda, jedno „ne“.

Kosová svůj plán přirovnala k „helsinskému momentu“ z konce devadesátých let, kdy EU řešila, co musí sama změnit, aby zvládla tehdejší velké rozšíření. Rozdíl je v kontextu: tehdy šlo o poválečné sjednocení kontinentu, dnes je motorem geopolitický tlak ruské agrese a obava, aby se kandidátské země nestaly šedou zónou mezi Bruselem a Moskvou.

Proč to míří právě na Maďarsko

Budapešť se v posledních letech stala synonymem pro strategické využívání veta. Nejviditelnější příklad přišel v červnu 2026. Maďarsko dva roky blokovalo otevření prvního vyjednávacího klastru s Ukrajinou. Podmínky pro jeho otevření přitom Kyjev podle Komise splnil už dříve; technicky byl proces připravený, politicky zamrzlý. Podle rekonstrukce serveru Euronews Budapešť spojovala své veto s otázkou práv maďarské menšiny v Zakarpatské oblasti a ustoupila až po separátní dohodě a konzultacích s Kyjevem.

Právě tohle je ona „hlavní zbraň“. Ne formální hlas na konci procesu, ale schopnost průběžně brzdit, zdržovat a vyměňovat souhlas za ústupky v nesouvisejících tématech. Jedna vláda tak drží celý proces jako rukojmí a ostatních šestadvacet členů se musí přizpůsobit.

Evropský parlament dal najevo, že s tím má problém, už 11. března 2026, kdy přijal rezoluci výslovně podporující kvalifikovanou většinu u mezikroků rozšíření. Tlak tedy nepřichází jen od Komise.

Co by Maďarsko ztratilo, a co ne

Tady je potřeba rozlišit dvě roviny, které se v debatě často směšují.

Mezikroky procesu – otevírání a uzavírání klastrů, hodnocení pokroku. Právě tady by Budapešť přišla o možnost sama říct „ne“. Musela by najít alespoň tři další státy ochotné se připojit k blokující menšině. Pro zemi velikosti Maďarska to znamená zásadní posun: z pozice vyděrače do pozice koaličního hráče.

Finální vstup – přístupová smlouva podle článku 49 Smlouvy o EU zůstává navázaná na jednomyslné schválení v Radě a ratifikaci všemi členskými státy. Tady se nic nemění. Maďarsko by si tedy podrželo poslední nouzovou ruční brzdu.

Paradox celé reformy je ještě hlubší: pokud by šlo o tvrdou změnu smluv, musela by projít podle článku 48 SEU, který sám vyžaduje jednomyslnost a ratifikaci všemi. Komise si toho je vědoma, Kosová proto zdůrazňuje, že současné smlouvy dávají „značný prostor“ ke zefektivnění rozhodování bez jejich otevření. Jinými slovy: Brusel se pokusí vytěžit maximum z toho, co už existuje, a obejít se bez souhlasu Budapešti tam, kde to právní rámec dovolí.

Co to znamená pro Ukrajinu, a pro Česko

Ukrajina by z reformy profitovala nejvíc. Komise ve své komunikaci za rok 2025 uvedla, že Kyjev splnil podmínky pro otevření klastrů 1, 2 a 6 a očekávala splnění podmínek i pro zbývající tři do konce roku. Ukrajinská vláda cílí na uzavření jednání do konce roku 2028. Sama Komise to označuje za ambiciózní cíl, který vyžaduje zrychlení reforem hlavně v oblasti právního státu. Ale i po uzavření jednání musí následovat přístupová smlouva schválená jednomyslně. Reforma by tedy urychlila cestu k cílové pásce, ne přeskočila poslední překážky.

Nejde přitom jen o Ukrajinu. Moldavsko míří na provizorní uzavření jednání na začátku roku 2028, Černá Hora na konec roku 2026, Albánie na konec roku 2027. Pro západní Balkán by změna byla zvlášť citelná; některé z těchto zemí čekají na pokrok déle než dekádu.

A Česko? Praha by stejně jako Budapešť přišla o možnost sama vetovat mezikroky rozšíření. Její vliv by se přesunul z jednostranného „ne“ ke koaličnímu vyjednávání. Na druhou stranu by nebyla vydaná napospas jedné vládě, pokud by sama chtěla rozšíření urychlit. Česká vláda se v ukrajinské agendě opakovaně vymezovala jinak než Maďarsko; v prosinci 2025 výslovně řekla, že na rozdíl od Budapešti a Bratislavy závěry Evropské rady podpořila. Explicitní stanovisko ke zrušení veta při rozšiřování ale Praha dosud veřejně nepředstavila.

Trojský kůň, nebo pojistka?

Kosová v Záhřebu vyslovila ještě jedno varování, které stojí za pozornost. Mluvila o „trojských koních“, tedy státech, které by formálně vstoupily do EU, ale zevnitř narušovaly demokratické standardy a strategickou orientaci Unie. Komise proto chce, aby budoucí přístupové smlouvy obsahovaly silnější pojistky proti zpětnému skluzu. Podtext je průhledný: EU nechce zopakovat zkušenost, kdy má uvnitř člena schopného soustavně blokovat společný postup.

Současně Komise tlačí na takzvanou postupnou integraci, tedy předčasné zapojení kandidátů do vybraných politik v oblasti energetiky, dopravy nebo bezpečnosti ještě před oficiálním vstupem. Už dnes funguje roaming, SEPA platby a celní spolupráce; Ukrajina a Moldavsko jsou plně synchronizované s evropskou elektrickou sítí. Nejde o náhradní členství, ale o snížení zranitelnosti kandidátů vůči vnějším tlakům v době, kdy čekají na dveře, které se otevírají pomalu.

Reforma hlasování není magický klíč k rychlému rozšíření. Je to ale odstranění nejviditelnější politické závory, a pro Budapešť ztráta nástroje, který jí dával nepřiměřenou sílu. Poslední slovo si Maďarsko podrží. Ale průběžné vydírání by skončilo.