Eurofighter prohrál každý tendr proti F-35, Rafale i F-15, přesto chce prodat dalších 200 letounů. Věří, že kupce najde

Číslo 200 nezní jako fantasie výrobce, který nemá co nabídnout. Eurofighter má dnes deset provozovatelů, 769 objednaných a 617 dodaných strojů. Německo loni v říjnu podepsalo kontrakt na dvacet nových kusů, Turecko vstoupilo do programu jako desátý zákazník a Británie lije stovky milionů liber do modernizace radarů. Jenže exportní bilance vypráví jiný příběh, příběh letounu, který v otevřených tendrech opakovaně naráží na silnější nabídky. A právě v tom spočívá paradox celého programu: Typhoon je operačně živý, průmyslově důležitý a exportně frustrovaný.

Kde přesně Typhoon prohrál

Formulace „každý tendr“ je silná, ale v dohledatelných přímých soutěžích s oficiálním výsledkem ji fakta drží. Pojďme si je projít.

Finsko, program HX (2021): Pět kandidátů, jeden vítěz. Finská vláda vybrala F-35A s odůvodněním, že nabízí nejlepší bojové schopnosti, nejvyšší šanci na přežití v boji a nejnižší pořizovací cenu. Typhoon skončil za ním.

Švýcarsko, Air2030 (2021): Opět F-35. Bern mluvil o nejvyšším užitku při nejnižších celkových nákladech za životní cyklus. Eurofighter nestačil.

Indie, MMRCA: Technickým sítem prošly jen dva typy, Rafale a Eurofighter. Jenže Dassault nabídl nižší cenu. Rafale vyhrál jako takzvaný L1 bidder.

Singapur, NFRP: Hodnocení zahrnovalo Eurofighter, Rafale i F-15. Singapur vybral F-15SG na základě celkové hodnoty nabídky.

Jižní Korea, F-X: Soutěž s Typhoonem, Rafale a Su-35. Zvítězil Boeing F-15K, rozhodly výkon, nosnost, vyzrálost podpory a bezpečnostně-diplomatické vazby na Washington.

Pět soutěží, pět proher. Proti třem různým soupeřům.

Proč prohrává, a proč to není jen o technice

Typhoon není špatný letoun. Je to obratný, výkonný stroj 4,5. generace s vynikajícím poměrem tahu k hmotnosti a moderní senzorovou fúzí. Ale dnešní trh nekupuje jen letadlo. Kupuje ekosystém.

Proti F-35 Typhoon naráží na stealth, vnitřní zbraňové šachty, hotovou jadernou certifikaci a obrovskou uživatelskou základnu, která tlačí náklady dolů. Proti Rafale ho v Indii porazila čistě cena, technicky byli vyrovnaní. Proti rodině F-15 hraje roli americká bezpečnostní architektura: kdo kupuje Boeing, kupuje i politickou pojistku Washingtonu.

A pak je tu ještě jeden strukturální handicap. Eurofighter je program čtyř států, Británie, Německa, Itálie a Španělska. Každý export vyžaduje souhlas všech partnerů. Německo roky blokovalo prodej Saúdské Arábii kvůli lidským právům. Teprve v lednu 2024 Berlín odpor stáhl. Čtyřstátní governance je pojistka proti zneužití, ale v obchodní soutěži je to závaží na noze.

Odkud má přijít těch 200 strojů

Číslo 200 není podepsaný backlog. Je to „růstový scénář“ a obchodní pipeline, jak jej popisuje samotné konsorcium ve studii zpracované se Strategy&. Když se ale podíváme na konkrétní kampaně, úplně z ničeho to nevychází:

• Turecko: 20 strojů objednáno, podpůrný a výcvikový kontrakt podepsán s BAE Systems, první dodávky od roku 2030.
• Německo: 20 nových kusů s radarem E-Scan a systémem elektronického boje Arexis, služba plánovaná do šedesátých let.
• Rakousko: Plán nahradit stávajících 15 Eurofighterů 36 novými nadzvukovými letouny, Typhoon je logický kandidát.
• Saúdská Arábie: Otevřená soutěž na zhruba 50 až 54 strojů, kde Typhoon stojí proti Rafale a F-15EX.
• Bangladéš: Podepsán dopis o záměru s Leonardem.
• Portugalsko: Airbus v září 2026 přinesl nabídku jako náhradu za F-16, soutěž by zahrnovala F-35, Rafale i Gripen.

Pokud by se všechny tyto kampaně proměnily v kontrakty, matematicky se na 200 dostat dá. Jenže „pokud“ je klíčové slovo. V Saúdské Arábii stojí proti americké i francouzské nabídce. V Portugalsku ještě ani nevypsali tendr. A v Rakousku může soutěž dopadnout jakkoliv.

Proč program neumírá, a co to znamená pro Česko

Eurofighter přežívá, protože plní jinou roli než čistě exportní hit. Pro Evropu je to průmyslový program se sto tisíci pracovními místy, technologický most k budoucímu systému FCAS a nástroj obranné autonomie. Británie ho označuje za páteř své protivzdušné obrany a v lednu 2026 potvrdila investici do radaru ECRS Mk2 pro čtyřicet letounů RAF. Německo si současně koupilo F-35 pro jaderné sdílení NATO i dvacet nových Typhoonů pro vzdušnou obranu. Nejde o „buď, nebo“. Jde o rozdělení rolí.

Pro Česko je tento příběh poučný, i když se nás přímo netýká. Praha porovnávala sedm platforem a rozhodla se jednat s USA o F-35. Gripeny budou sloužit do roku 2035 jako most k páté generaci. Eurofighter v české finální trase nefiguroval, a jeho exportní bilance ukazuje proč. Když země hledá dlouhodobé řešení na desítky let, 4,5. generace jako koncový stav dnes těžko obstojí.

Renesance, nebo poslední dějství?

Konsorcium mluví o „renesanci Eurofighteru“. CEO programu Giancarlo Mezzanatto to řekl na Farnborough 2024 a od té doby přibylo Turecko, německá objednávka i britská radarová investice. Optimismus není úplně prázdný.

Ale je to optimismus postavený na jiném základě, než jaký rozhoduje tendry. Typhoon nevyhrává otevřené soutěže proti F-35, Rafale ani F-15. Vyhrává tam, kde rozhoduje evropská průmyslová politika, kde je americká technika nedostupná (jako v případě Turecka vyloučeného z programu F-35), nebo kde partnerské státy přesvědčí kupce, že suverenita dodavatelského řetězce má vyšší hodnotu než stealth. Dvě stě strojů je horní hranice scénáře, ve kterém se několik nejistých kampaní současně promění v kontrakty. Není to nemožné. Ale je to sázka na politiku, ne na soutěžní vítězství.