Evropa musí zbrojit sama, hrozí úplný konec NATO. Ale ne kvůli Rusku, rozloží ho Trump, hodnotí německý exministr zahraničí

Sedmdesátiosmiletý politik, který v letech 1998–2005 řídil německou zahraniční politiku jako ministr a vicekancléř v kabinetu Gerharda Schrödera, nepatří k lidem, kteří střílí od boku. Přesto jeho slova z rozhovoru pro týdeník Die Zeit, citovaná deníkem Welt v září 2026, znějí jako poplašná siréna: „Nepředpokládám, že NATO přežije.“ Nejde přitom o osamocený výkřik. Už v květnu řekl totéž pro ZDF, v červenci pro Funke Mediengruppe zopakoval, že „Američané jsou fakticky na cestě ven.“ Fischerova teze se netýká ruských tanků. Týká se americké politické vůle.

Proč ne Rusko, ale Trump

Fischer netvrdí, že Rusko přestalo být hrozbou. NATO samo ho označuje za nejvýznamnější a přímou hrozbu pro bezpečnost aliance, na východním křídle rozmístilo devět mnohonárodních bojových uskupení a přijalo nové obranné plány. Fischerova pointa je jiná: Rusko tlačí zvenčí, ale rozložit alianci může síla zevnitř.

A ta síla má jméno. V dubnu 2026 agentura Reuters informovala, že Donald Trump zvažuje odchod USA z NATO a alianci označil za „papírového tygra“. Tentýž den americký ministr obrany Pete Hegseth odmítl znovu potvrdit závazek ke kolektivní obraně. O týden později Reuters přinesl zprávu, že Trump s poradci probíral stažení části amerických vojáků z Evropy. A v červenci přišla zpráva nejkonkrétnější: tiché omezení americké rotace v Estonsku, odchod vojáků z Litvy bez okamžité náhrady. Spojenci nervózně sledovali, jak se bezpečnostní garance mění z pevného slibu v otazník.

Fischer to shrnuje jednoduše: poválečná americká dominance v prostoru NATO skončila. A nejde jen o Trumpa jako osobu, jde o strukturální zlom, který Trump urychluje a ztělesňuje.

Co „konec NATO“ vlastně znamená

Důležité je rozumět tomu, co Fischer říká, a co neříká. Nemluví o tom, že se přes noc rozpustí velitelské struktury, zmizí základny a vojáci se rozjedou domů. Mluví o konci transatlantické podoby aliance, tedy modelu, ve kterém USA garantují bezpečnost Evropy svou vojenskou přítomností, jaderným deštníkem a politickým závazkem článku 5.

Formálně aliance funguje dál. Summit v Ankaře 8. července 2026 znovu potvrdil „neochvějný“ závazek ke kolektivní obraně, oznámil nové nákupy za více než 50 miliard eur a závazek 70 miliard eur pro Ukrajinu. Evropští spojenci a Kanada od haagského summitu 2025 zvýšili jádrové obranné investice o více než 139 miliard dolarů. Na papíře je aliance silnější než kdy dřív.

Jenže NATO nestojí jen na zbraních. Stojí na důvěře. A právě ta podle Fischera eroduje. Pokud vedoucí mocnost zpochybňuje solidaritu, bere spojence čistě transakčně a jedná nepředvídatelně, odstrašení slábne bez jediného výstřelu zvenčí. Stačí, aby protivník uvěřil, že článek 5 je prázdná formule.

Evropa bez amerického deštníku, kolik to stojí

Fischer navrhuje řešení: zachovat evropské vojenské jádro NATO, přizvat Británii a Kanadu a vybudovat vlastní obranný svaz, který nebude závislý na Washingtonu. Zní to logicky. Realita je ovšem drsná.

Studie londýnského Mezinárodního institutu pro strategická studia (IISS) z května 2025 spočítala, co by Evropa musela nahradit:

• Zhruba 128 tisíc amerických vojáků rozmístěných v Evropě
• Jaderný deštník, který NATO samo označuje za „nejvyšší záruku“ bezpečnosti aliance
• Strategickou přepravu, zpravodajské a vesmírné kapacity, velitelskou architekturu
• Jednorázové pořizovací náklady konvenčních schopností odhadované na přibližně 24 bilionů korun při 25letém životním cyklu

Krátkodobě by se otevřelo „okno zranitelnosti“. IISS varuje, že Rusko by mohlo představovat významnou hrozbu zejména pro Pobaltí už od roku 2027, pokud by se zastavily boje na Ukrajině a Moskva přeskupila síly. Rychleji lze dohánět pozemní techniku, pomaleji letectvo, námořnictvo a špičkové podpůrné schopnosti. Evropská komise už tlačí program Readiness 2030, NATO přijalo cestu k 5 % HDP na obranu do roku 2035. Ale mezi plánem a realitou leží roky průmyslové výstavby, náboru a výcviku.

Co to znamená pro Česko

Pro Českou republiku by proměna NATO v čistě evropský obranný svaz znamenala zásadní přestavbu bezpečnostních záruk. Dnes se česká obrana opírá o článek 5, útok na jednoho je útokem na všechny, s americkou vojenskou silou jako páteří odstrašení. EU sice má vlastní klauzuli o vzájemné pomoci v článku 42(7) Lisabonské smlouvy, ale sama Evropská služba pro vnější činnost zdůrazňuje, že pro členské státy NATO zůstává aliance základem kolektivní obrany.

České obranné výdaje pro rok 2026 činí necelých 185 miliard korun, tedy 2,06 % HDP. Česká obranná strategie počítá s minimem dvou procent a připouští i vyšší výdaje. Při faktickém odchodu USA by tlak na růst nad tuto hranici výrazně zesílil, směrem ke třem a více procentům, jak naznačuje ambice NATO dosáhnout pěti procent do roku 2035. Pro český rozpočet by to znamenalo desítky miliard korun navíc ročně.

Fischer versus Macron: dvě verze téhož strachu

Fischerovo varování připomíná Emmanuela Macrona, který v roce 2019 mluvil o „mozkové smrti NATO“. Ale je tu podstatný rozdíl. Macron svou diagnózu postupně změkčil: na summitu ve Washingtonu 2024 potvrdil, že NATO zůstává silnou aliancí, v Haagu 2025 mluvil o evropské bezpečnosti v návaznosti na alianci, při státní návštěvě Británie prosazoval „silný evropský pilíř v NATO“. Macron reformuje zevnitř.

Fischer jde dál. Neřeší reformu, ale přežití. Nepočítá s tím, že se transatlantická vazba uzdraví, a otevřeně říká, že Evropa potřebuje plán B. Jaderné odstrašení by se v jeho vizi více opíralo o Francii a Británii, což vysvětluje, proč zmiňuje právě tyto dvě země plus Kanadu jako zakládajícího člena NATO, přestože žádná z nich nesedí v institucích EU.

Podle nás je Fischerův argument nejsilnější tam, kde ukazuje, že pro Evropu už nestačí řešit jen ruskou hrozbu. Musí řešit i možnost, že americká bezpečnostní garance bude politicky nespolehlivá ještě dřív, než by formálně zanikla. NATO nemusí zaniknout na papíře, aby přestalo fungovat v praxi. A právě v tom je Fischerovo varování tak znepokojivé, protože popisuje proces, který už probíhá.