Lukašenko zoufale hledá východisko v Moskvě i Pekingu. Jenže z pasti, kterou si sám nastražil, už cesta ven nevede

Alexandr Lukašenko přiletěl 26. června 2026 do ruského Valdaje na neveřejné jednání s Vladimirem Putinem. O tři dny později, 29. června, už seděl v Pekingu naproti Si Ťin-pchingovi. Dvě schůzky v rozmezí 72 hodin, to není běžná diplomatická rutina. Je to krizový management muže, který cítí, jak se mu pod nohama zužuje prostor. Jen šest dní předtím totiž Volodymyr Zelenskyj veřejně vyzval Minsk, aby odstranil čtyři retranslační stanice v Homelské a Brestské oblasti, které podle Kyjeva naváděly ruské drony na ukrajinské cíle. Lukašenko najednou musel řešit dvě věci naráz: jak neztratit Putinovu přízeň a jak nevyprovokovat Ukrajinu k přímé akci.

Co se řešilo ve Valdaji a co v Pekingu

Kremelský mluvčí Dmitrij Peskov po valdajském jednání zveřejnil jen strohou agendu: Svazový stát, obchodně-ekonomické vztahy, společné projekty a regionální bezpečnost. Žádný detailní zápis, žádné tiskové konference. Podle Interfaxu šlo o pracovní jednání bez veřejného shrnutí, což samo o sobě naznačuje, že se mluvilo o věcech, které Moskva ani Minsk nechtěly ventilovat.

V Pekingu byl tón jiný. Čínská strana podle záznamu mise při OSN v Ženevě veřejně potvrdila podporu běloruské „svrchovanosti, nezávislosti a územní celistvosti“ a přislíbila další rozvojovou pomoc „v rámci svých možností“. Si Ťin-pching hovořil o strategické komunikaci a projektech v rámci Nové hedvábné stezky. Pro Lukašenka to mělo jasný účel: ukázat Moskvě i Kyjevu, že Bělorusko není odkázané jen na jednoho patrona. Jenže symbolická podpora Pekingu nenahradí ruské energetické dotace, vojenský deštník ani logistické kanály, na nichž běloruská ekonomika závisí.

Past se třemi zámky

Lukašenkova situace nevznikla přes noc. Vytvářel si ji sám, rozhodnutí po rozhodnutí, a dnes ho svírá trojí závislost.

Bezpečnostní zámek. Po protestech v roce 2020, které Lukašenko potlačil za tichého souhlasu Kremlu, se vojenská provázanost s Ruskem prohloubila. Moskva získala právo rozmísťovat vojska a infrastrukturu na běloruském území při vnější hrozbě. Na běloruské půdě jsou rozmístěny ruské taktické jaderné zbraně. Podle Carnegie Endowment jde o úroveň integrace, která de facto mění Bělorusko v předsunutou ruskou základnu.

Ekonomický zámek. Zhruba dvě třetiny běloruského zahraničního obchodu směřují do Ruska nebo přes Rusko. Západní sankce po roce 2020 a po invazi na Ukrajinu v roce 2022 odřízly alternativní trhy. Minsk nemá kam přesměrovat export, aniž by přišel o příjmy, které drží režim nad vodou.

Válečný zámek. V únoru 2022 posloužilo běloruské území jako nástupiště pro ruský útok na Kyjev. Od té doby běloruské podniky vyrábějí a testují komponenty a munici pro ruskou armádu. Zelenskyj 20. června 2026 uvedl, že jen za leden až květen téhož roku vzrostly dodávky benzinu z Běloruska do Ruska třináctinásobně a dodávky nafty trojnásobně. Kyjev proto už v únoru 2026 uvalil sankce přímo na Lukašenka a v dubnu rozšířil seznam o desítky běloruských podniků napojených na ruský vojensko-průmyslový komplex.

Ukrajinský tlak a jeho logika

Kyjev nesáhl k veřejnému ultimátu náhodou. Rétorika se stupňovala měsíce. Zelenskyj v červnovém projevu mluvil o „preventivních krocích“ a dal jasně najevo, že běloruské vedení musí chápat důsledky agresivních akcí proti Ukrajině. Nejde přitom jen o slova, Ukrajina systematicky dokumentuje, jak retranslační stanice v pohraničních oblastech pomáhají ruským útočným dronům.

Znamená to, že se válka rozšíří na běloruské území? Podle analýzy Carnegie z června 2026 je plnohodnotná nová severní invaze z Běloruska momentálně méně pravděpodobná než v roce 2022; Rusko by muselo přesunout desítky tisíc vojáků, což by oslabilo donbaskou frontu a bylo by těžko skrytelné. Reálnější je scénář omezených ukrajinských úderů na konkrétní vojenské a logistické cíle v Bělorusku, pokud Minsk nepřestane podporovat ruské operace. A právě tato hrozba Lukašenka žene k horečné diplomacii.

Proč neexistuje beznákladový únik

Srovnání s jinými postsovětskými lídry, kteří se pokoušeli balancovat mezi Moskvou a Západem, je poučné. Viktor Janukovyč na Ukrajině stál v roce 2013 mezi dvěma relativně otevřenými směry (EU a Ruskem) a i tak to skončilo revolucí. Lukašenko je na tom hůř. Po roce 2020 a po roce 2022 je mnohem hlouběji opřený o Moskvu, než byl Janukovyčův Kyjev. Odluka od Kremlu by režimu sebrala bezpečnostní patronát, levné energie i hlavní exportní kanál. Setrvání v ruském orbitu ale dál zvyšuje sankční zátěž, izolaci a riziko ukrajinských úderů.

Carnegie v červencové analýze popisuje Lukašenkův stav jako „viditelný strach a zmatek“. Každý tah vede jen mezi dvěma ztrátami: větší poslušností vůči Moskvě, nebo vyšším rizikem ze strany Kyjeva a Západu. Čínská podpora je symbolicky cenná, ale strategicky nedostatečná; Peking nemá zájem ani kapacitu nahradit ruský bezpečnostní deštník nad Minskem.

Pro východní křídlo NATO, včetně sousedního Polska a pobaltských států, to znamená další zahuštění bezpečnostního tlaku. Aliance už na východě rozmístila devět mnohonárodních bojových uskupení a od září 2025 běží operace Eastern Sentry. Česko se toho dotýká nepřímo, ale reálně: kolektivní obrana na severovýchodě aliance váže zdroje a pozornost celého bloku.

Lukašenko nejspíš nebude hledat dramatický zlom. Bude dál oddalovat, lavírovat, dělat dílčí ústupky Kyjevu a zároveň ujišťovat Moskvu o loajalitě. Jenže past, kterou si nastražil sérií vlastních rozhodnutí od roku 2020, se s každým měsícem utahuje. Není to únik, je to dražší a nervóznější přežívání uvnitř.