„Mlátí nás ze všech stran.“ Američtí vojáci na Blízkém východě přiznali, že jejich základny íránským raketám neodolají

Když 1. března 2026 dopadly íránské střely na přístav Šuajba v Kuvajtu, nebylo to poprvé, co se americká základna na Blízkém východě otřásla. Bylo to ale poprvé za tuto válku, kdy šest vojáků přišlo o život na jednom místě naráz. Přeživší později pro The Washington Post popsali, že na místě chyběla i základní pasivní ochrana a že na známé slabiny upozorňovali předem. Generálové varování ignorovali. Případ Šuajba není výjimka, je to symptom. Americká vojenská infrastruktura v Perském zálivu, Jordánsku, Kataru i Bahrajnu se ocitla v dosahu íránského arzenálu a vrstvená protivzdušná obrana nedokáže útoky spolehlivě absorbovat bez škod a ztrát na životech.

Síť základen pod palbou

Americká přítomnost na Blízkém východě není jeden bod na mapě. Jde o rozsáhlou síť, která zahrnuje Camp Arifjan, Ali al-Salem a Camp Buehring v Kuvajtu, leteckou základnu Muwaffaq Salti v Jordánsku, obří al-Udeid v Kataru, námořní základnu v Bahrajnu i Prince Sultan v Saúdské Arábii. Podle oficiálních údajů americké armády bylo v regionu k 18. červenci 2026 rozmístěno přes 50 tisíc vojáků a více než sto vzdušných a námořních platforem.

Všechna tato místa jsou fixní cíle v relativně krátkém dosahu íránských balistických střel a dronů. Írán disponuje největším a nejrozmanitějším raketovým arzenálem v regionu, od balistických střel středního dosahu po jednosměrné drony a řízené střely s plochou dráhou letu. Přesnost těchto zbraní přitom není novinkou roku 2026. Už útok na základnu Ain al-Asad v Iráku v lednu 2020 ukázal, že íránské balistické střely dokážou paralyzovat leteckou základnu. Analytici z CSIS tehdy varovali, že velké americké základny se stávají stále zranitelnějšími cíli. Šest let poté se jejich obavy naplnily.

Co znamená „neodolají“

Americké základny nejsou bezbranné. Mají systémy Patriot, THAAD, radary a další prvky vrstvené obrany. Problém je v tom, že ani tato ochrana nezabrání průniku. Investigace Washington Post založená na satelitních snímcích doložila zásahy do radarů, prvků protivzdušné obrany, hangárů, skladů paliva, kasáren i komunikačních uzlů na více základnách současně. Nejde o jednotlivé šťastné zásahy, jde o systémový problém.

Příčiny jsou strukturální:

• Základny jsou statické cíle, jejichž poloha je Íránu známá desítky let.
• Ochrana je nerovnoměrná: velké uzly mají lepší aktivní obranu, menší a provizornější lokality ji často postrádají.
• Zásoby interceptorů se tenčí. CSIS už v prosinci 2025 varovala před vyčerpáváním zásob střel THAAD, SM-3 a Patriot.
• Pentagon před válkou část vojáků rozptýlil z velkých základen na menší místa, aby ztížil Íránu zaměřování. Paradoxně tím ale v některých případech zhoršil fortifikaci.

Anonymní americký činitel citovaný Washington Post to shrnul jasně: USA nemají dost protivzdušné a úderné munice pro bezpečně udržitelné rozšíření operací. Vyznění svědectví vojáků a úředníků, které deník shromáždil, je jednoznačné: útoky přicházejí ze všech stran a obrana nestíhá.

Ztráty rostou, operace pokračují

Lidský dopad přestal být abstraktní. Šest mrtvých v přístavu Šuajba 1. března. Další padlí vojáci v Jordánsku a Iráku 18. a 19. července. Mluvčí Pentagonu Sean Parnell potvrdil téměř sto zraněných amerických vojáků jen od 7. července 2026. A to jsou pouze oficiálně přiznaná čísla; k 19. červenci americké otevřené zdroje hlásily celkem sedmnáct mrtvých příslušníků amerických sil v tomto konfliktu.

Přesto Washington necouvá. Naopak. Americké letectvo přesouvá do regionu další stíhačky F-16 a F-35. Náčelník štábu USAF Kenneth Wilsbach potvrdil, že posily míří do oblasti, kde americké síly operují „celou dobu pod palbou“ a základny opravují za běhu. CENTCOM oficiálně zdůvodňuje přítomnost ochranou lodní dopravy v Hormuzském průlivu v rámci operace Project Freedom. Skutečný signál je ale širší: Washington přijímá zranitelnost svých základen jako cenu za udržení tlaku.

Zlomovým momentem se staly americké údery na mosty, železniční uzly a energetickou infrastrukturu u Bandar Abbásu a Bandar Chamíru 16. až 19. července, provedené po zhroucení červnového memoranda o příměří. Teherán je vyhodnotil jako eskalaci a odpověděl širšími útoky na americké a spojenecké cíle v Kuvajtu, Bahrajnu, Kataru, Jordánsku i Ománu. Konflikt se posunul od čistě vojenských cílů k infrastrukturní válce, a ta žere zásoby na obou stranách.

Co to znamená pro Evropu a Česko

Vyčerpávání amerických zásob interceptorů a přesné munice není jen blízkovýchodní problém. CSIS ve své analýze z března 2026 upozornila, že doplňování amerických zásob po íránské válce bude mít přednost před exportními dodávkami, a to i do Evropy. To může zbrzdit evropské přezbrojování i tok vybraných amerických interceptorů pro Ukrajinu.

NATO na summitu v Ankaře 8. července 2026 znovu potvrdilo článek 5 a deklarovalo, že evropské státy a Kanada přebírají větší díl odpovědnosti za obranu Aliance. Pro Ukrajinu je na rok 2026 slíbeno 70 miliard eur, pro rok 2027 minimálně stejná úroveň. Formálně závazek trvá. Prakticky ale platí, že každá střela Patriot vystřelená nad Kuvajtem je střela, která chybí v evropském výrobním plánu.

Pro Česko je to důležité především přes širší stav alianční protivzdušné obrany. Pokud americká průmyslová kapacita nestíhá pokrývat vlastní spotřebu na Blízkém východě, tlak na evropskou soběstačnost v oblasti protivzdušné obrany roste, a s ním i naléhavost investic, které Praha teprve plánuje.

Cena za předsunutou válku

Jádro problému není v tom, že by americká armáda selhala na jedné základně. Je v samotné logice předsunuté války vedené z fixních pozic v dosahu protivníka, který má tisíce střel a dronů a je ochoten je použít. Pentagon to ví. Vojáci v regionu to vědí. A přesto tam zůstávají, protože alternativou by bylo ustoupit z Hormuzského průlivu a přenechat prostor Teheránu.

Více než 50 tisíc Američanů na Blízkém východě tak žije v režimu, kde poplach není výjimka, ale rutina, kde se hangáry opravují za běhu a kde každá noc přináší otázku, jestli další salva proletí obranou. Washington tuto cenu zatím platí. Otázka je, jak dlouho mu na ni vydrží munice.