Rusové nejsou jediní, kdo zvládne boje v extrémní zimě. NATO vyslalo vojáky na odlehlý arktický ostrov Jan Mayen

Na konci srpna 2026 přistál na krátké přistávací dráze ostrova Jan Mayen britský transportní letoun A400M. Z jeho útrob sjely obrněné vozy JLTV, za nimi vyskákali příslušníci americké námořní pěchoty a britských Royal Marines. Teplota kolem nuly, vítr z otevřeného oceánu, nejbližší civilizace více než pět set kilometrů daleko na Islandu. Operace Atlantic City 26 právě začala, a s ní i důkaz, že arktický boj není výhradní disciplínou ruských ozbrojených sil.

Ostrov na konci světa s válečnou minulostí

Jan Mayen leží na 71. stupni severní šířky, zhruba tisíc kilometrů od pevninského Norska. Rozloha 377 čtverečních kilometrů, délka 53 kilometrů, jediná dominanta: aktivní sopka Beerenberg tyčící se do výšky 2 277 metrů. Trvale tu žije jen hrstka meteorologů a vojenského personálu na norské stanici. Infrastruktura je minimální, počasí se mění v řádu minut a seismická aktivita připomíná, že ostrov je geologicky živý.

Právě proto si ho NATO vybralo. Název operace „Atlantic City“ není odkaz na slavné americké přímořské město, ale na někdejší americkou vojenskou základnu u jezera Nordlaguna, která tu za druhé světové války zajišťovala meteorologická pozorování a spojeneckou kontrolu severního Atlantiku. Osmdesát let poté se spojenci vrátili se stejným cílem: držet přehled nad tím, co se děje v prostoru severně od linie Grónsko–Island–Velká Británie, takzvaného GIUK gap.

Co se na ostrově skutečně dělo

Operace Atlantic City 26 probíhala od 26. srpna do 4. září 2026 jako trilaterální cvičení tří aliančních armád. Nešlo o simulaci přežití v mrazu, ale o test konkrétních vojenských schopností:

• Rychlá vzdušná inserce – britský A400M a americké stroje MC-130 a C-130 dopravily vojáky i techniku na ostrov bez předchozí přípravy terénu.
• Zabezpečení perimetru – jednotky po přistání okamžitě vytvořily obranný obvod a zajistily klíčové body.
• Senzorická integrace – propojení průzkumných a sledovacích systémů různých národů do jednotného obrazu situace.
• Šifrované spojení – testování komunikačních systémů v podmínkách, kde běžná infrastruktura neexistuje, včetně přesunů mezi expedičními stanovišti.
• Pobřežní obrana a odepření přístupu na moři – norské síly na ostrov přivezly raketový systém Strikemaster, americká námořní pěchota nasadila četu s raketomety HIMARS z Národní gardy New Hampshire. Cílem bylo ukázat, že i malá expediční skupina dokáže z odlehlého ostrova kontrolovat přilehlý námořní prostor.

Britskou stranu zastupovali příslušníci LXX Squadron RAF a oddíly Royal Marine Commandos. Za Norsko se zapojilo královské námořnictvo a domobrana. Američané vyslali prvky II. expedičního sboru námořní pěchoty, 10. pluku námořní pěchoty a letecké podpůrné perutě, s logistickou podporou 6. flotily. Cvičení navíc běželo souběžně s námořními manévry Northern Viking 26, takže Jan Mayen nebyl izolovanou epizodou, ale součástí širšího severoatlantického rámce.

Proč zrovna teď, a proč kvůli Rusku

V únoru 2026 NATO spustilo novou aktivitu nazvanou Arctic Sentry, vedenou velitelstvím JFC Norfolk. Důvod je přímočarý: Rusko v posledních letech systematicky obnovuje sovětské arktické základny, buduje nové hlubokovodní přístavy, testuje zbraňové systémy a posiluje Severní flotilu. Britský ministr zahraničí v lednu 2026 před parlamentem označil ruskou aktivitu v Arktidě za největší hrozbu pro bezpečnost regionu od studené války.

Ruské ozbrojené síly mají v arktickém prostředí nespornou výhodu domácího hřiště: vlastní Arctic Command, rozsáhlou síť základen podél severního pobřeží a desetiletí zkušeností s operacemi v extrémním mrazu. NATO proti tomu staví něco jiného: šíři koalice, technologickou interoperabilitu a systematický výcvik. Norsko provozuje Centre of Excellence pro operace v chladném prostředí, kde školí vojáky z celé aliance. Britští Royal Marines jezdí každoročně trénovat do severního Norska. A právě cvičení jako Atlantic City testují, zda tyto dílčí schopnosti fungují dohromady, na místě, kde selhání logistiky nebo spojení nemá zálohu za horizontem.

Londýn navíc v únoru 2026 oznámil zdvojnásobení počtu vojáků cvičících v Norsku. Zároveň ale britská média v září 2026 přinesla informaci, že ministerstvo obrany kvůli úsporám pozastavilo část kolektivního výcviku pro jednotky nad devadesát vojáků. Prioritní mise jako Jan Mayen zřejmě dostanou přednost, ale širší omezení tréninku představuje riziko, že armáda bude na papíře silná a v praxi dutá.

Co to znamená pro Česko a severní křídlo aliance

Jan Mayen je od Prahy vzdálený přes tři tisíce kilometrů a Česko jako vnitrozemský stát nemá důvod posílat vojáky na arktický ostrov. Přesto má cvičení přímý bezpečnostní dopad. GIUK gap je brána, kterou musí projít námořní posily z Ameriky do Evropy. Pokud by Rusko dokázalo tento prostor narušit (ponorkami, raketami nebo hybridními útoky na podmořské kabely), alianční obrana kontinentu by se zásadně zkomplikovala.

Česko se navíc na obraně severního křídla už podílí. Generální tajemník NATO Mark Rutte při návštěvě Prahy v dubnu 2026 připomněl, že české stíhačky se v předchozím roce zapojily do aliančního hlídkování vzdušného prostoru nad Islandem. Island nemá vlastní bojové letectvo a leží přímo na jižním okraji prostoru, který Atlantic City pomáhalo bránit.

Malý test s velkým signálem

Deset dní na sopečném ostrově uprostřed Norského moře samo o sobě arktickou válku nevyhraje. Atlantic City ale ukázalo něco podstatného: NATO netrénuje jen přežití v mrazu, ale konkrétní vojenské funkce, od raketové obrany pobřeží přes senzorické sítě až po rychlé nasazení sil tam, kde den předtím nebyl nikdo. Rusko má v Arktidě domácí výhodu. Spojenci mají plán, jak ji vyrovnat, a na Jan Mayenu si ho poprvé v tomto rozsahu vyzkoušeli.

Na přistávací dráze ostrova, kde za druhé světové války stála americká základna Atlantic City, teď znovu stojí spojenecká technika. Tentokrát ne kvůli počasí, ale kvůli tomu, co se děje pod hladinou a za horizontem.