Írán může počítat poslední dny. NATO zvažuje, že nakonec otevře Hormuzský průliv silou

Generál Alexus Grynkewich stál v Bruselu před novináři a řekl větu, která ještě před měsícem nezazněla: o možném aliančním podílu na zajištění plavby Hormuzem „přemýšlí“. Hned dodal, že bez politického zadání členských států neběží žádné formální plánování. Jenže tentýž den v Paříži ministři financí G7 označili rychlý návrat k bezpečné plavbě průlivem za „imperativ“ a spojili ho přímo s inflací, růstem a bezpečností dodavatelských řetězců. Dva signály ze dvou měst, jeden den. Debata, která se ještě v dubnu točila kolem „nechceme být zataženi do války“, se přesouvá jinam: kolik nás stojí nečinnost.

Od zdrženlivosti k eskortám

Ještě 1. dubna Francie veřejně odmítla představu ofenzivních misí NATO v Hormuzu. O dvanáct dní později Reuters psal, že spojenci se nechtějí přidat k americkému tlaku na blokádu. Pak se ale začaly hromadit účty.

Mezinárodní energetická agentura v dubnu oznámila, že z trhu vypadlo téměř 20 % globální nabídky LNG. Ceny plynu v Evropě i Asii vyskočily na maxima od ledna 2023. Průměrná cena barelu Brent v dubnu dosáhla podle americké EIA 117 dolarů, o 46 dolarů víc než v únoru. Evropská centrální banka začala modelovat scénáře se 145 dolary za barel a 106 eury za megawatthodinu plynu.

Právě tyto cifry posunuly debatu. 12. května Británie s Francií představily samostatnou mnohonárodní misi výhradně obranného charakteru: ozbrojený doprovod civilních lodí, odminování, zajištění bezpečné plavby. Žádný útok na Írán. Politickou podporu jí vyjádřilo 38 zemí, širší okruh než samotné NATO. A o týden později Grynkewich naznačil, že i aliance samotná by mohla hrát roli, pokud blokáda potrvá do začátku července.

Co „otevření silou“ znamená, a co ne

Slovní spojení „otevřít průliv silou“ evokuje invazi. Realita, jak ji popisují dosud zveřejněné plány, vypadá jinak. Jde o eskortní operaci: válečné lodě doprovázejí tankery a kontejnerové lodě úzkým hrdlem mezi Íránem a Ománem, minolovky čistí trasu, letadla hlídají vzdušný prostor.

Britsko-francouzský návrh výslovně počítá se startem až v podmínkách, kdy se neočekává přímý boj. Alianční varianta, o které mluví Bloomberg, jde o krok dál: zvažuje nasazení i při přetrvávající blokádě, tedy dřív než po úplné deeskalaci. To je zásadní posun. Znamená, že aliační plavidla by operovala v prostoru, kde Íránské revoluční gardy v dubnu vyhlásily režim „průjezd jen s povolením“.

Riziko incidentu by bylo reálné. Ale cílem není dobýt Írán, nýbrž obnovit průjezdnost tepny, kterou v roce 2025 proudilo téměř 34 % světového obchodu s ropou.

Proč právě začátek července

Datum není náhodné. Na 7. a 8. července je naplánován summit NATO v Ankaře. Bloombergem citovaný diplomatický zdroj spojuje „začátek července“ právě s tímto politickým kalendářem: pokud průliv nebude do té doby otevřen, téma se dostane na stůl šéfů států a vlád.

NATO rozhoduje konsensem všech 32 členů. Jediný stát může misi zablokovat. Reuters i Bloomberg zmiňují, že několik spojenců váhá nebo je proti, ale konkrétní seznam na veřejném záznamu chybí. Víme jen, že Španělsko se veřejně stavělo proti válce a Francie ještě v dubnu odmítala ofenzivní roli aliance. Květnový posun Paříže, od odmítání k vedení vlastní obranné mise, naznačuje, že ekonomický tlak láme i dosavadní odpůrce.

Pokud by alianční konsensus nevznikl, nic se nezastaví. Britsko-francouzská mise běží mimo rámec NATO a už má politickou podporu desítek zemí. Litevský parlament schválil mandát pro vyslání až pěti osob do mezinárodní námořní bezpečnostní operace v Hormuzu. Itálie připouští vyslání minolovek, byť za podmínky konsolidovaného příměří. Alianční razítko by přidalo legitimitu a kapacity, ale není jedinou cestou.

Co to znamená pro Česko

Česká republika je v tématu už „uvnitř“, alespoň politicky. Praha patří mezi signatáře březnového prohlášení 35 zemí o ochotě přispět k bezpečné plavbě i mezi státy, které v květnu podpořily britsko-francouzskou misi. Konkrétní český vojenský příspěvek, lodě, personál ani technika, veřejně oznámen nebyl.

Fyzicky je ČR na Hormuzu závislá méně, než by se zdálo. V roce 2025 šlo 92,3 % českého dovozu ropy přes ropovody IKL a TAL, tedy západní cestou z Ázerbájdžánu, Norska a Kazachstánu. Do Evropy jako celku míří podle IEA jen asi 4 % ropných toků z Hormuzu a zhruba 7 % evropských dodávek LNG.

Jenže ceny ropy a plynu se tvoří na světovém trhu. Když Brent stojí 117 dolarů místo 71, promítne se to do české pumpy, do ceny tepla, do inflace. Otevření průlivu by pro Česko fungovalo spíš jako protiinflační brzda než jako garance okamžitého zlevnění. EIA odhaduje, že většina předkrizových toků se může obnovovat až do konce roku 2026 nebo začátku roku 2027.

Teherán mlčí, gardy hrozí

Přímou íránskou reakci na bloombergovskou zprávu z 19. května se nám dohledat nepodařilo. Veřejná linie Teheránu je ale jednoznačná. Ministr zahraničí Araghčí už v březnu prohlásil, že Írán je „stabilní a silný“ a nevidí důvod jednat pod nátlakem. Revoluční gardy v dubnu vyhlásily režim kontrolovaného průjezdu. Každá eskortní loď, která by průlivem proplula bez íránského souhlasu, by testovala ochotu Teheránu jít od slov k činům.

Právě v tom spočívá jádro celé debaty. Nejde o to, zda Západ chce válku s Íránem, tu veřejně nechce nikdo. Jde o to, zda si může dovolit nechat jednu zemi kontrolovat tepnu, na které závisí pětina světové ropy. Čím déle blokáda trvá, tím víc se odpověď posouvá od diplomacie k eskortám.

Summit v Ankaře za šest týdnů ukáže, kam přesně se posunula.