„Obě války skončí letos.“ Lukašenko ví, kdo je může ukončit ze dne na den. Není to Putin, není to Zelenskyj

Alexandr Lukašenko si na rozhovor vyhradil hodinu a půl. Moderátorka Melinda Karen Nucifora z arabské zpravodajské televize dostala zhruba dvě desítky otázek, od Blízkého východu přes Ukrajinu až po běloruské kontakty s Washingtonem. Z odpovědí, které zveřejnila Lukašenkova tisková služba a převzaly agentury BelTA i Anadolu Ajansı, vyplývá jedno ústřední sdělení: oba konflikty prý závisejí na rozhodnutí hrstky lidí a „objektivní okolnosti“ je tlačí k míru. Jediné jméno, které Lukašenko vyslovil, je Donald Trump, a vztahuje se hlavně k blízkovýchodní části rozhovoru. Na americkém prezidentovi podle něj „mnohé závisí“, protože Izrael se bez washingtonské podpory neobejde. U Ukrajiny zůstává vágní: mluví o vůli několika lídrů, aniž by kteréhokoli z nich jmenoval.

Co přesně Lukašenko řekl, a co ne

Klíčové je odlišit tezi od plánu. Lukašenko nepředložil žádný doložený mírový harmonogram, datum summitu ani parametry dohody. Tvrdí, že „zná pozici prezidenta USA“, ale nepopisuje, odkud takovou znalost čerpá. Vzápětí sám přiznává, že „nevidíme hloubku“, protože se jednání přímo neúčastní.

U konfliktu kolem Íránu je konkrétnější. Říká, že jeho ekonomický a globální dopad (narušení námořních tras kolem Hormuzského průlivu, dopady na ceny energií) dělá další pokračování neudržitelným. Americkou politiku na Blízkém východě označuje za „krátkozrakou“, ale zároveň právě Washingtonu přisuzuje sílu válku zastavit. Kritika je selektivní a kompatibilní s apelem: Trump by měl jednat rychleji a méně mluvit.

U Ukrajiny obchází oba hlavní aktéry. Putina ani Zelenského přímo nevylučuje, ale nepřipisuje konec války dvojici Moskva–Kyjev. Přesouvá těžiště jinam, k neurčité skupině lidí, kteří mají moc rozhodnout.

Jak to vidí druzí: Putin, Zelenskyj, Evropa

Srovnání s aktuálními pozicemi ukazuje, jak daleko je Lukašenkova rétorika od reality vyjednávání.

• Zelenskyj po summitu NB8 9. června 2026 zopakoval, že „Rusko musí svou válku ukončit“, a tlačí na aktivnější diplomacii spojenou se sankcemi a vojenským tlakem.
• Putin 4. června 2026 trval na tom, že mír je možný jen při ukrajinských kompromisech, de facto při uznání ruských územních zisků.
• Evropská rada v březnových závěrech požaduje úplné, bezpodmínečné a okamžité příměří, trvá na ukrajinské suverenitě a bezpečnostních garancích. Výslovně zmiňuje i pokračující běloruskou podporu Ruska.

Lukašenko je z této čtveřice nejvágnější. Mluví o vůli několika lidí, ne o parametrech dohody. Žádný z ostatních aktérů jeho rámec nepřejímá.

Proč právě teď a proč Al Arabiya

Rozhovor nedává smysl izolovaně. Zapadá do měsíců trvajícího oteplování mezi Minskem a Washingtonem, které probíhá podle opakujícího se schématu: Bělorusko propustí politické vězně, americké ministerstvo financí odstraní část subjektů ze sankčního seznamu. Poslední krok přišel 26. března 2026, kdy OFAC vyřadil ze seznamu mimo jiné těžařskou společnost Belaruskali a Belinvestbank.

Analytici z Chatham House i Carnegie Endowment popisují tutéž dynamiku: Lukašenko se snaží prodávat Minsk jako užitečného partnera, zprostředkovatelský kanál a potenciální nárazníkový stát, ne jen jako prodloužení Kremlu. Volba Al Arabiya jako platformy tomu odpovídá. Arabské publikum, blízkovýchodní téma, důraz na Trumpa jako rozhodčího. Nejde o náhodný výrok, ale o promyšlený signál: jsme pro vás použitelní.

Podle nás je právě toto jádro celého rozhovoru. Lukašenkova „mírová předpověď“ funguje méně jako prognóza a více jako nabídka služeb. Říká Washingtonu: máme kanály, rozumíme regionu, umíme mluvit s Moskvou i s vámi.

Co to znamená pro Česko a střední Evropu

Pro Prahu není klíčový jen konec palby, ale podoba míru. České strategické dokumenty spojují vlastní bezpečnost s nezávislou Ukrajinou ukotvenou v euroatlantických strukturách. Ministr zahraničí při lednové návštěvě Kyjeva označil protidronovou obranu za domácí prioritu, válka změnila i české zbrojní plánování.

„Rychlý mír bez záruk“ by bezpečnostní situaci ve střední Evropě spíš neuvolnil. Přesunul by riziko do další fáze a držel tlak na zbrojení a ochranu východního křídla NATO. Generální tajemník Aliance Mark Rutte to v únoru v Kyjevě řekl přímo: bez robustních bezpečnostních garancí není trvalý mír možný.

Lukašenkova vize, že stačí, aby pár lidí chtělo, je v tomto světle až nebezpečně jednoduchá. Ignoruje otázku, co přijde po příměří: kdo garantuje hranice, kdo zaplatí obnovu, kdo zabrání dalšímu kolu eskalace.

Věrohodnost posla

Lukašenko 21. května 2026 prohlásil, že Bělorusko nebude zataženo do války, pokud na něj nikdo nezaútočí, a že je připraven jednat se Zelenským. Proti tomu stojí únor 2022, kdy Minsk umožnil ruské armádě použít běloruské území pro invazi do Ukrajiny. Evropská rada to připomíná dodnes.

Věrohodnější je užší teze: Lukašenko se snaží nevstoupit do konfliktu vlastní armádou. To ale neznamená, že Bělorusko není zapojené. A pokud by se jeho předpověď o konci obou válek v roce 2026 nenaplnila, ztratí kredibilitu u Trumpovy administrativy i u arabského publika, kterému právě hodinu a půl vysvětloval, proč mu stojí za to naslouchat.

Minsk hraje hru na dvě strany, zůstává loajální Kremlu a současně prodává omezenou autonomii Západu. Rozhovor pro Al Arabiya je dalším tahem v téže partii. Mírový plán to není.