Peskov slíbil „úplné vítězství“, ale zároveň prosí Ameriku o nové návrhy. Kreml si protiřečí a nevidí v tom problém

Stalo se to 24. července 2026, den po tom, co se americký ministr zahraničí Marco Rubio sešel v Manile se svým ruským protějškem Sergejem Lavrovem. Peskov v rozhovoru pro ruskou státní televizi řekl dvě věci, které by se v běžné diplomatické logice vzájemně vylučovaly: pokud neexistují „mírové perspektivy“, Rusko půjde „do konce, do úplného vítězství“, a současně Moskva čeká na nové americké návrhy, které ovšem musejí být „přijatelné především pro nás“. Válka jako hrozba i dialog jako nabídka. Obojí najednou, ve stejném odstavci, ze stejných úst.

Co přesně Peskov řekl, a co tím Kreml sleduje

Formulace „úplné vítězství“ zní jako ultimátum. Peskov ji ale vzápětí obrousil: pokračování války označil za „nepreferovanou cestu“. Jinými slovy, Kreml nechce vypadat jako strana, která odmítá mír. Chce vypadat jako strana, která mír přijme, ale jen za svých podmínek. A pokud je nikdo nesplní, má v záloze válečnou variantu.

Současně Peskov otevřeně přiznal, že Moskva hodlá těžit z amerického „dualismu“, tedy ze situace, kdy Washington zároveň vyzbrojuje Ukrajinu a snaží se zprostředkovat konec konfliktu. Podle Peskova chce Rusko využít tu část americké politiky, která směřuje k politickému řešení, a ignorovat tu, která posiluje Kyjev. Že je to z amerického pohledu absurdní požadavek, Kreml zjevně netrápí.

Rubio v Manile: staré návrhy nefungovaly

Den před Peskovovou reakcí, 23. července, se Rubio v Manile na okraj summitu ASEAN sešel s Lavrovem. Podle AP americký ministr po schůzce řekl, že jsou potřeba „nové nápady“, protože předchozí varianty nebyly pro Ukrajinu přijatelné. Vojenskou podporu Kyjevu přitom označil za nezměněnou.

Lavrov si na totéž setkání přišel s vlastní agendou. Ještě před schůzkou avizoval, že se Rubia chce ptát na jeho „nejednoznačné“ komentáře k jednáním v Anchorage ze srpna 2025. Ruská strana tím systematicky buduje narativ, že americký návrh z Anchorage už jednou existoval, Moskva ho přijala a Washington od něj uhýbá. Jenže plný text takového návrhu nikdy nebyl zveřejněn. Podle rekonstrukce Reuters šlo o ruské požadavky zahrnující ztrátu zbytku Donbasu pro Ukrajinu, nečlenství v NATO, neutralitu a absenci západních vojsk na ukrajinském území. Trump sám tehdy řekl, že „není dohoda, dokud není dohoda.“ Žádná dohoda z Anchorage nevzešla.

Dvojkolejnost jako metoda, ne jako chyba

Rozpor v Peskovových výrocích není komunikační přešlap. Je to model, který Kreml provozuje měsíce. Už 2. března 2026 Peskov říkal, že pokračování jednání je „v ruském zájmu“ a preferovaná je diplomatická cesta. V červnu mluvil o dialogu s USA po diplomatických kanálech. 15. července zmiňoval americké signály o připravenosti vrátit se k ukrajinskému urovnání. A 24. července totéž spojil s formulí o „úplném vítězství“.

Nová je ostrost, ne směr. Kreml drží dvě páky najednou, frontu i linku do Washingtonu, a přepíná mezi nimi podle potřeby. Když chce vypadat konstruktivně, zdůrazní ochotu jednat. Když chce vypadat silně, vytáhne „úplné vítězství“. Obojí slouží stejnému cíli: donutit protistranu přijmout ruské podmínky, aniž by Moskva musela ustoupit.

K tomu patří ještě třetí prvek: obviňování Evropy. Peskov 23. července tvrdil, že Kyjev k pokračování války „podněcují evropská hlavní města“. Žádné konkrétní důkazy, dokumenty ani citace nepředložil. Je to standardní kremelský manévr: přesunout odpovědnost za neúspěch jednání na kohokoli jiného než na Moskvu.

Co to znamená pro Česko a širší region

Bez průlomu mezi Washingtonem a Moskvou zůstává střední Evropa v režimu dlouhodobého zajišťování obrany. Český ministr zahraničí Petr Macinka při lednové návštěvě Kyjeva řekl, že Ukrajina prokázala ochotu válku ukončit a nyní jsou potřeba ruské ústupky. Premiér Andrej Babiš podpořil mírová jednání, ale odmítl účast českých vojáků v případné mírové misi a potvrdil pokračování muniční iniciativy při financování jinými státy.

Česká pozice je v tomto ohledu čitelná: mír ano, ale ne za cenu kapitulace Ukrajiny. Dokud Kreml definuje „přijatelné návrhy“ jako přijetí svých vlastních požadavků beze změny, prostor pro skutečný kompromis zůstává minimální.

Může z toho vzejít dohoda?

Teoreticky ano. Rubio jedná, Lavrov jedná, diplomatické kanály existují. Prakticky je ale mezera obrovská. Moskva chce, aby Ukrajina přišla o Donbas, vzdala se NATO a přijala neutralitu. Kyjev to odmítá. Washington říká, že hledá „střední cestu“, ale zatím ji nenašel. A Kreml mezitím veřejně oznamuje, že bez splnění svých podmínek půjde „do úplného vítězství“, ať už to znamená cokoli, protože ani Peskov sám ten pojem nedefinoval.

Tahle dvojkolejná strategie vydrží tak dlouho, dokud Washington bude chtít hrát roli prostředníka a Moskva bude věřit, že jí vojenský tlak zlepšuje vyjednávací pozici. Problém pro Kreml je, že ukrajinská armáda, menší, ale inovativní a podporovaná západními dodávkami, tu pozici zlepšovat nenechává.