Turecký projekt Velkého Turanu naráží na odpor hidžábu. Postsovětské státy odmítají Erdoganův náboženský vliv

Letos v říjnu vystoupil ázerbájdžánský prezident Ilham Alijev na sjezdu vládní strany Nový Ázerbájdžán a pronesl větu, která rezonovala daleko za hranicemi Baku: „Nikdo nemá strkat nos do našeho způsobu života.“ Neřekl výslovně „Turecko“. Nemusel. Kontext byl jasný, Ázerbájdžán právě zpřísnil pravidla školního odívání, která de facto vytlačují hidžáb z veřejného vzdělávání, a z Ankary se ozývala nevole. Alijev tím nakreslil červenou linii, kterou respektuje i zbytek postsovětského turkického prostoru: spolupráce ano, duchovní patronát ne.

Co je „Velký Turan“ a proč se o něm mluví

„Velký Turan“ není název žádné smlouvy ani mezinárodní organizace. Je to publicistická zkratka pro panturkický integrační směr, který má dnes svůj hlavní institucionální rámec v Organizaci turkických států (OTS). Ta sdružuje Turecko, Ázerbájdžán, Kazachstán, Uzbekistán a Kyrgyzstán, sídlí v Istanbulu a od roku 2021 pracuje s dokumentem Vision 2040, střednědobou strategií prohlubování spolupráce v dopravě, obchodu, bezpečnosti a kultuře.

Na papíře jde o platformu založenou na společném jazyce, historii a civilizačním dědictví. V praxi je to ale i nástroj tureckého vedení. Ankara financuje sekretariát, koordinuje navázané instituce typu TURKSOY nebo parlamentní shromáždění TURKPA a tlačí na vznik Turkického investičního fondu. Problém nastává ve chvíli, kdy se k jazykové a ekonomické integraci přidá ještě rovina náboženská.

Diyanet jako tichý exportér vlivu

Turecký Úřad pro náboženské záležitosti (Diyanet) není jen domácí instituce. Pod Erdoganovou vládou se z něj stal nástroj zahraniční politiky, který v postsovětské Eurasii buduje síť kontaktů, školení, publikací a studentských výměn. Akademická studie o aktivitách Diyanetu v tomto regionu ukazuje, že Ankara s náboženským vlivem pracuje systematicky už od devadesátých let, tedy od rozpadu Sovětského svazu.

Letošní vývoj ale přidal novou kvalitu. V září 2026 se v Baku sešly náboženské správy členských států OTS spolu se svými fetvovými orgány a přijaly společná stanoviska. Diyanet tedy už nepůsobí jen bilaterálně, ale přímo v rámci OTS, a tím posouvá náboženskou koordinaci z neformální roviny do institucionální. Pro postsovětské státy, které si po desetiletích sovětského ateismu pečlivě hlídají vlastní kontrolu nad náboženským prostorem, je to varovný signál.

Ázerbájdžán: nejbližší spojenec, nejhlasitější odpor

Paradox celé situace nejlépe ilustruje právě Ázerbájdžán. S Tureckem ho pojí Šušská deklarace z roku 2021, jeden z nejužších bilaterálních bezpečnostních rámců v regionu. Obě země sdílejí vojenskou spolupráci, společná cvičení a slavný slogan „jeden národ, dva státy“.

Jenže „jeden národ“ neznamená „jeden náboženský režim“. Ázerbájdžánská ústava definuje zemi jako sekulární republiku. Většina obyvatel jsou šíité, nikoli sunnité jako v Turecku, a jakákoli silná nadnárodní duchovní autorita (ať sunnitská, nebo šíitská) vytváří pro Baku paralelní loajalitu mimo stát. Právě proto je Alijev citlivý na oba směry: íránský šíitský vliv i turecký sunnitský.

Bezprostředním spouštěčem letošního napětí se stala úprava pravidel školního odívání, která od roku 2026 fakticky zakazuje náboženské symboly ve veřejném vzdělávání. Alijev na sjezdu strany v říjnu tuto linii veřejně obhájil a dal najevo, že Baku odděluje vojenské spojenectví od ochoty přijímat cizí duchovní autoritu. Krátce řečeno: turecké drony Bayraktar ano, turecký výklad islámu ve školách ne.

Střední Asie drží stejnou linii

Ázerbájdžán není výjimka. Středoasijské republiky postupují podobně, jen méně hlasitě a víc byrokraticky.

• Kazachstán odvozuje pravidla školních uniforem od sekulárního charakteru vzdělávání a výslovně omezuje náboženské symboly ve školách.
• Uzbekistán je ústavně definován jako sekulární stát a jeho zákon o svobodě svědomí trvá na tom, že vzdělávání zůstává mimo dosah náboženských organizací.
• Kyrgyzstán v posledních letech ještě zpřísnil dohled nad náboženskou sférou. Nový náboženský zákon z roku 2025 rozšířil registrační povinnosti a posílil státní agenturu pro náboženství. Ústava výslovně zakazuje, aby jakékoli náboženství bylo státním, a brání náboženským organizacím zasahovat do státních záležitostí.

Všechny tyto státy přijímají tureckou spolupráci selektivně. Berou konektivitu, investice, obranu a obchod. Hlídají si ale, kdo vykládá islám na jejich území. Odpor nemá podobu diplomatických roztržek, má podobu zákonů, ústav a školních řádů.

Co to znamená pro Evropu a pro Česko

Spor mezi Ankarou a jejími turkickými partnery není jen ideologická kuriozita. Odehrává se nad trasami, které jsou relevantní i pro evropskou energetickou bezpečnost. Evropská komise počítá s posílením Jižního plynového koridoru na nejméně 20 miliard metrů krychlových ročně od roku 2027, a tento koridor vede přes Ázerbájdžán a Turecko. Pokud by se turecko-kavkazský prostor politicky zadrhával, zhoršuje to evropskou diverzifikaci mimo ruské zdroje.

Turecko zároveň zůstává členem NATO a jeho regionální politika neznamená odchod z Aliance. Znamená ale, že si Ankara buduje samostatnou váhu mimo čistě alianční rámec, a to komplikuje rovnováhu uvnitř euroatlantického prostoru.

Erdoganova vize turkické jednoty funguje tam, kde nabízí zbraně, tranzit a symboliku společného původu. Naráží tam, kde by z jazykového příbuzenství chtěla udělat náboženskou subordinaci. Postsovětské státy to vědí, a své ústavy si napsaly právě proto.