Přes 300 Ukrajinců z volyňské tragédie naházela Armija Krajowa do masového hrobu. Polsko je teď povolilo najít

Tři sta dvacet sedm jmen. Tolik obyvatel malé ukrajinské vesnice Lasków na východě dnešního Polska dokázali historici bilaterálně dohledat v seznamech obětí útoku z 10. března 1944. Statistická tabulka historika Igora Hałagidy, publikovaná polským Institutem národní paměti (IPN), uvádí pro Łasków 326 zabitých, část badatelů odhaduje kolem 350. Přesné číslo dosud nikdo nezná, a právě proto na hřbitově pracuje tým ukrajinského podniku Dolia. Nejde o exhumaci. Jde o první krok: najít hrob, ověřit jeho polohu, zdokumentovat, co v zemi zůstalo po osmdesáti dvou letech. Teprve potom může přijít otázka, zda oběti dostanou důstojný pohřeb.

Co se stalo 10. března 1944

Lasków leží na Lubelszczyzně, tedy mimo historickou Volyň. Přesto sem násilí z volyňského konfliktu dorazilo. V roce 1944 se krvavý polsko-ukrajinský střet přelil z Volyně na východní část Lubelszczyzny a Lasków se stal jedním z jeho nejkrutějších uzlů.

Armia Krajowa, hlavní ozbrojená složka Polského podzemního státu s více než 300 tisíci vojáky, zaútočila společně s Bataliony Chłopskimi na několik ukrajinských vesnic. IPN dnes operaci rámuje jako „plánovanou odvetnou akci“, motivovanou obavou z chystaného ukrajinského úderu na polská centra v Hrubieszovsku. Jenže odborné texty vydané tímtéž institutem zároveň přiznávají, že mezi oběťmi v Łaskówě a okolních vsích převažovaly ženy, děti a starší muži. Civilisté, ne bojovníci.

Polská strana tak historicky drží dvojí rámec: odveta i přiznaná civilní katastrofa. Právě tato ambivalence dělala z Laskówa jedno z míst, kde se otázka hrobů desítky let nehnula z místa.

Proč „volyňská tragédie“, když Lasków leží jinde

Termín „volyňská tragédie“, v polském institucionálním jazyce „Zbrodnia Wołyńska“, pokrývá širší geografii, než napovídá samotný název. Edukační materiály IPN i komuniké k 80. výročí výslovně zahrnují východní Lubelszczyznu, kam se vlna vzájemného etnického násilí let 1943–1945 rozšířila. Lasków spadá přesně do této zóny.

V českém akademickém prostředí se celý spor čte především jako otázka interpretace a historické politiky. Recenze v Historickém ústavu AV ČR rozebírá terminologický střet „genocida“ versus „etnická čistka“ a upozorňuje na tlak současné politiky paměti na obou stranách. Samostatné české vládní stanovisko k Laskówu se nám nepodařilo dohledat, téma zůstává primárně polsko-ukrajinskou záležitostí.

Co přesně Polsko povolilo, a co zatím ne

Podle Ukrajinského institutu národní paměti vydala polská strana 31. srpna 2026 povolení k pátracím pracím na pravoslavném hřbitově v Laskówě. Klíčové slovo je „pátrací“. Nejde o exhumaci, jde o lokalizaci a ověření hrobu. Rozdíl není jen právní formalita. Už při první ukrajinské expedici v Jureczkové na podzim 2025 se terminologie stala předmětem sporu: ukrajinská strana mluvila o „pátrací-exhumační“ expedici, polský IPN zdůraznil, že z právního hlediska šlo výhradně o pátrací práce. V Jureczkové vzniklo 19 sond. Hledaná mohyla nalezena nebyla.

Lasków je tedy druhá ukrajinská expedice v Polsku po dlouhé přestávce, ale poprvé míří na hrob civilních Ukrajinců zabitých při konkrétním masakru. Pokud tým Dolia ostatky najde, standardem je archeologická dokumentace, antropologické ohledání, odběr vzorků pro genetické testy a zajištění osobních předmětů. Jmenná identifikace ale závisí na zachování DNA a na tom, zda se přihlásí příbuzní se srovnávacím materiálem. Po osmdesáti dvou letech to není samozřejmost.

Od deklarací k reálným hrobům

Průlom nezačal v Laskówě. Začal 26. listopadu 2024 ve Varšavě, kdy ministři zahraničí Polska a Ukrajiny podepsali společné prohlášení, z něhož vzešla pracovní skupina pro důstojné pohřby. Za rok 2025 se skupina sešla pětkrát. Obě strany si předaly seznamy lokalit, polská strana dodala procedurální memorandum, ukrajinská návrhy, jak práce provádět i za podmínek stanného práva.

Reciprocita je měřitelná. Na ukrajinském území proběhly v roce 2025 exhumace polských obětí v Puźnikach a Starých Zboiskách, ostatky byly znovu pohřbeny v září a v listopadu. V roce 2026 následovaly polské práce v Ugłach, Ostrówkách, Woli Ostrowiecké, Hutě Penjacké i exhumace vojáků z roku 1939 na lvovském Hołosku, kde se pracovalo ještě v srpnu a září 2026 s plným archeologickým a genetickým standardem. Obě strany tedy kopou. Otázka je, zda tempo a rozsah stačí na to, aby se ze seznamů lokalit staly reálné hroby s reálnými jmény.

Test, ne tečka

Lasków je konkrétní prolomení letité blokády v jedné z nejcitlivějších kapitol polsko-ukrajinské paměti. Není to ale smíření. Seznam žádostí je širší než počet dosud vyřízených míst a každá expedice, ať už v polském Laskówě, nebo na ukrajinském Hołosku, je testem, zda se mechanismus udrží i po příštích volbách, po příštím výročí, po příštím sporu o slovo „genocida“.

Na pravoslavném hřbitově v Laskówě teď stojí archeologové nad zemí, v níž leží přes tři sta lidí, které tam v březnu 1944 pohřbili bez jmen. Jestli je najdou, bude to poprvé, co se k nim někdo vrátil ne se zbraní, ale s lopatou a štětcem.