Putin je drzý jak opice. Doletěl se vysmát Japoncům na Kurilské ostrovy, jen co svlékl vojenskou uniformu. Ti zuří a hrozí odvetou

Ve čtvrtek 13. srpna 2026 Vladimir Putin vystoupil z vrtulníku na Iturupu, největším z řetězce ostrovů, o které se Rusko a Japonsko přetahují osmdesát let. Objel rybí závod, navštívil nemocnici, povídal si s místními, jednal se sachalinským gubernátorem, jako by kontroloval libovolný ruský region kdesi za Uralem. Jenže Iturup leží na území, které Tokio označuje za svá „severní teritoria“, a právě ta demonstrativní všednost celé návštěvy japonskou vládu přivedla k zuřivosti. Premiérka Sanae Takaičiová nazvala cestu „absolutně nepřijatelnou“. Ministr zahraničí Tošimicu Motegi si předvolal ruského velvyslance Nikolaje Nozdreva a požadoval okamžité předání protestu do Moskvy. Putin tím ukázal, že další zhoršení vztahů s Japonskem je pro Kreml přijatelná cena.

Den předtím: uniforma na palubě křižníku Varjag

Putinova cesta na Kurily nezačala civilním letem. Dne 12. srpna dorazil na raketový křižník Varjag, vlajkovou loď Tichomořské flotily, kde sledoval závěrečnou fázi rozsáhlého námořního cvičení. Stál tam v roli vrchního velitele ozbrojených sil, a ve vojenské uniformě, která celou cestu zarámovala jako demonstraci síly, nikoli jako hospodářskou inspekci. Kreml sice k volbě oblečení žádné oficiální vysvětlení nevydal, ale kontext mluví sám: z paluby válečné lodi rovnou na sporný ostrov. Signál pro Tokio byl čitelný i bez tiskové konference.

Proč jsou Kurily osmdesát let otevřenou ranou

Spor se táhne od posledních dnů druhé světové války. Sovětský svaz obsadil čtyři nejjižnější ostrovy kurilského řetězce, Iturup, Kunašir, Šikotan a souostroví Habomai, mezi 28. srpnem a 5. zářím 1945. Japonsko tvrdí, že tyto ostrovy nikdy nebyly součástí „Kuril“, kterých se vzdalo v sanfranciské smlouvě, a považuje je za historicky i právně své. Moskva se odvolává na výsledky války. Výsledek: obě země sice v roce 1956 ukončily válečný stav, ale mírovou smlouvu nikdy nepodepsaly. Podle japonského ministerstva zahraničí je to nejdelší nevyřešený územní spor v moderních dějinách obou zemí.

Putin není první ruský představitel, který na ostrovy zavítal. Dmitrij Medveděv tam létal opakovaně, v letech 2010, 2012, 2015 i 2019. V roce 2021 přijel premiér Michail Mišustin a Tokio protestovalo stejně ostře. Rozdíl je v symbolické váze: tentokrát přiletěl sám prezident, poprvé v historii, a přiletěl rovnou z paluby válečné lodi. Eskalace je zřejmá.

Ostrovy plné raket a vojáků

Putinova návštěva nepřistála na prázdný kus země. Podle japonského ministerstva obrany na Iturupu a Kunaširu operuje přibližně 3 500 vojáků 18. kulometně-dělostřelecké divize. Rusko tam rozmístilo:

• tanky a samohybné dělostřelectvo,
• bojové vrtulníky,
• pobřežní protilodní raketové systémy Bal a Bastion,
• letiště s dvojím (civilním i vojenským) využitím.

Tokio navíc upozorňuje, že Moskva vojenskou přítomnost na ostrovech posilovala i během plnohodnotné války proti Ukrajině. Uniforma na Putinových ramenou tedy nebyla jen ceremoniální rekvizita. Byla připomínkou, že Rusko sporné území drží silou a hodlá v tom pokračovat.

Japonská „odveta“: ostrá slova, zatím bez nových sankcí

Premiérka Takaičiová a ministr Motegi zvolili nejtvrdší diplomatický jazyk, jaký měli k dispozici. Předvolání velvyslance je v mezinárodní diplomacii jasný signál nesouhlasu. Konkrétní nový sankční balík nebo odvolání velvyslance ale Tokio k 13. srpnu neoznámilo. Reálná odveta zatím spočívá v tom, co Japonsko dělá už od roku 2022: drží sankce proti Rusku, podporuje Ukrajinu a prohlubuje bezpečnostní spolupráci se západními spojenci.

A právě tady je háček pro Kreml. Takaičiová v červencovém poselství k Ukrajině napsala, že Japonsko „nikdy neustoupí“ z podpory Kyjeva. V projevu před americkým Kongresem zazněla věta, která rezonuje dodnes: „Ukrajina dneška může být východní Asií zítřka.“ Putinova provokace na Iturupu tento postoj jen cementuje. Každý další krok, kterým Moskva testuje japonskou trpělivost, posouvá Tokio blíž k ještě těsnější koordinaci se Západem, včetně Evropy a České republiky.

Co z toho Putin vlastně má

Podle nás jde o kalkulovanou provokaci s nízkou cenou. Vztahy s Japonskem jsou v troskách od začátku invaze na Ukrajinu, takže Kreml nemá co ztratit. Návštěva Iturupu slouží domácímu publiku jako důkaz, že Rusko je stále velmoc kontrolující svá území od Kaliningradu po Tichý oceán. A mezinárodnímu publiku posílá vzkaz, že Moskva otázku suverenity nad Kurily považuje za uzavřenou, bez ohledu na to, kolik protestních nót Tokio pošle.

Jenže právě ta demonstrativní lhostejnost k japonskému hněvu může Rusko stát víc, než si Putin připouští. Japonsko je třetí největší ekonomika světa a klíčový hráč v indo-pacifické bezpečnosti. Každá provokace na Kurilách posiluje argumenty těch v Tokiu, kdo prosazují tvrdší kurz: víc zbraní, víc sankcí, víc spolupráce s NATO.

Putin si na Iturupu zahrál roli hospodáře na vlastním dvorku. Otázka je, jak dlouho si Kreml může dovolit tvářit se, že sousedův hněv nic nestojí.