Amerika ještě s Íránem neskončila. Rostou obavy, že vyšle speciální jednotky pro íránský uran

Dne 9. června 2025 zachytily satelity osmnáct modrých kontejnerů na nákladním voze mířícím do podzemního komplexu v Isfahánu. O jedenáct měsíců později, 10. května 2026, seděl Benjamin Netanjahu před kamerami CBS a popisoval řešení, které si představuje: „Jít dovnitř a vzít to ven.“ Následující den Trumpův bezpečnostní tým na schůzce v Bílém domě probíral právě tuto variantu, operaci speciálních sil na íránském území. Příměří, které mělo válku ukončit, visí podle Trumpových vlastních slov „na masivní podpoře života“. A klíč k tomu, jestli přežije, neleží v rétorice ani v raketách. Leží v otázce, kdo fyzicky ovládne necelou půltunu materiálu téměř bombové kvality.

Co bombardování nevyřešilo

Americká operace Midnight Hammer z června 2025 měla íránský jaderný program „těžce degradovat“. Pentagon po ní mluvil o rozsáhlých škodách na zařízeních v Isfahánu, Natanzu i Fordow. Bílý dům v dubnu 2026, po navazující operaci Epic Fury, šel ještě dál a tvrdil, že íránská hrozba byla „rozdrcena“.

Jenže IAEA ve svých zprávách z června 2025 potvrdila něco jiného. Údery zasáhly vstupy do tunelů a nadzemní haly, ale agentura zdůraznila, že potřebuje znovu ověřit inventář více než 400 kilogramů vysoce obohaceného uranu. Šéf IAEA Rafael Grossi v rozhovoru pro AP v dubnu 2026 upřesnil čísla: celkem 440,9 kg uranu obohaceného až na 60 %, z toho zhruba 200 kg pravděpodobně stále v podzemí pod Isfahánem. Při rozhodnutí o weaponizaci by taková zásoba podle Grossiho mohla teoreticky stačit až na deset jaderných zbraní.

Infrastruktura utrpěla. Materiál zůstal.

Diplomacie, která uvízla na uranu

Válka formálně přešla do příměří, ale jednání se od začátku zasekávala na jednom bodě. Americká strana podle jednostránkového memoranda popsaného Axiосem požadovala moratorium na obohacování v délce nejméně dvanácti let, zesílené inspekce, možný zákaz provozu podzemních zařízení, postupné uvolnění sankcí a ideálně fyzický odvoz vysoce obohaceného uranu z íránského území.

Teherán měl jiné priority: kompenzace válečných škod, konec americké námořní blokády, ukončení bojů na všech frontách včetně Libanonu a návrat normálního režimu v Hormuzském průlivu. A uran? Trump 17. dubna 2026 veřejně prohlásil, že Íránci „souhlasili se vším“, včetně odvozu obohaceného materiálu. Během hodin přišlo popření. Mluvčí íránského ministerstva zahraničí podle CBS prohlásil, že obohacený uran je „stejně posvátný jako íránská půda“ a nikam převeden nebude.

Podle nás právě tady vznikl zlom, po kterém se na stole objevily vojenské varianty. Když diplomacie narazí na suverenitní červenou linii a materiál zůstává v tunelech, zbývají buď inspekce, nebo síla.

Speciální jednotky jako krajní scénář

Netanjahu v nedělním rozhovoru pro 60 Minutes 10. května nejen odmítl vyloučit vojenské prostředky, přímo odkazoval na Trumpovu ochotu „jít dovnitř“. Axios o den později popsal, že Izrael na Bílý dům aktivně tlačí, aby operaci speciálních sil schválil. Trump se k ní ale podle amerických činitelů stavěl zdrženlivě. Důvod: vysoké riziko.

A riziko je skutečně enormní. Šlo by o operaci hluboko na íránském území, zaměřenou na strategický jaderný materiál v podzemním komplexu. Už omezený námořní incident v Hormuzu 7. května, kdy CENTCOM zachytil íránské útoky na americké lodě a odpověděl údery na íránská zařízení, ukázal, jak rychle se jakákoli akce mění v ozbrojený střet. Operace speciálních sil by v praxi znamenala restart války.

Na stole proto ležely i další varianty: obnovení Project Freedom, americké eskortní mise pro komerční lodě v průlivu, kterou Trump 5. května pozastavil s odkazem na „great progress“ v jednáních, nebo další vlna náletů. Podle Axios ale američtí činitelé neočekávali velký úder před Trumpovým návratem z cesty do Číny. Časové okno se měřilo spíš na dny.

Hormuz, ropa a čínský faktor

Průliv, kterým normálně prochází zhruba pětina světové ropy, zůstával i více než měsíc po příměří zásadně narušený. Brent se 11. května držel kolem 105 dolarů za barel. Pro Českou republiku to znamená tlak především na pohonné hmoty, logistiku a část průmyslových vstupů. Přímou českou kvantifikaci dopadu se ve veřejných zdrojích dohledat nepodařilo, ale mechanismus je jasný: světová cena ropy, pojištění lodní dopravy a náklady na přepravu hnojiv.

Ministři obrany EU 12. května řešili možné posílení operace EUNAVFOR ASPIDES. Británie už den předtím oznámila konkrétní příspěvek do mnohonárodní mise: víceúčelové bojové letouny Typhoon, fregatu HMS Dragon, prostředky pro lov min a protidronové systémy. Český příspěvek ve veřejně dostupných oznámeních k 13. květnu potvrzen nebyl.

A pak je tu Čína. Peking je velkým odběratelem íránské ropy, má vůči Teheránu diplomatickou páku a podle Netanjahu dodával komponenty pro íránskou raketovou výrobu. Trump veřejně čínskou roli shazoval, ale summit se Si Ťin-pchingem měl řešit i Írán a Hormuz. Peking tlačil na uklidnění, ne z altruismu, ale kvůli vlastním energetickým zájmům a hladkému průběhu summitu.

Proč nejde jen o bomby, ale o kontrolu

Celý spor se dá zúžit na jednu větu: kdo bude mít fyzický přístup k materiálu v isfahánských tunelech. Bombardování poškodilo infrastrukturu, ale nezničilo uran. Diplomacie narazila na íránský odpor proti jakémukoli transferu. IAEA trvá na tom, že každý přesun musí probíhat pod jejím dohledem a v rámci safeguards režimu. A Washington zvažuje, jestli to nakonec nebudou muset vyřešit lidé na zemi.

Osmnáct modrých kontejnerů na satelitním snímku z Isfahánu je možná nejkonkrétnější obraz toho, oč se hraje. Ne o rétoriku, ne o příměří na papíře, ale o necelou půltunu kovu, která dělí region od jaderného prahu.